EMO. Slovo, kteří snad všichni prožívající pubertu kolem roku 2010 znají. Z původu dost specifického termínu se postupem času stal blanket term pokrývající vše alternativní, označují se tím věci, které vůbec nejsou EMO, lidi to používají jako urážku a někteří si myslí, že by se to nemělo používat vůbec.

CO JE EMO?

EMO je styl hudby, který se odtrhl od post-hardcore a punku na konci 80. let a počátkem 90., průkopníkem byli/jsou kapely jako Weezer, Jimmy Eat World apod.

Ale co dělá kapelu EMO? Je to hudba samotná nebo texty?

View Post

Ohlášením koncertu v Praze mě v listopadu dost šokovali, nečekala jsem, že by vůbec věděli, kde Praha je, natož aby sem dorazili.

Už předem jsem se bála jedné věci – publika. Nebála jsem se ani tak toho, že by nikdo na ně nešel nebo že by publikum bylo chcíplé, ale spíše věkového složení. Což mé obavy se z větší části vyplnili a já zase nějakou dobu na koncert v Česku nemusím. Ale o tom více níže.

Do Prahy jsem měla VIP od samého začátku, nějak jsem neplánovala jet do Stuttgartu či Vídně, a už vůbec jsem netušila, že po koncertě potkají kohokoliv. A není to jak s Tokio Hotel, že by mě VIP zruinovalo – kolem a kolem jsem za lístek + VIP na Palaye dala stejně či méně než jen za lístek na Tokio Hotel (80 EUR) a obsah VIP je na chlup stejný plus se kapela netváří otráveně.


Večer pro mě začal mini-infarktem ještě před tím než jsem vůbec vystrčila nos z bytu. Blbla jsem s Boomerangem a nakonec jeden dávala na Instagram s popisem něco jako “Leaving for last (sold out) @palayeroyale show in a moment! @remingtonleith @emersonbarret @sebastiandanzing” a dál vesele usrkávala víno a tancovala po bytě na Death Dance.

Když tu z čista jasna mi zapípala notifikace, že Sebastian sdílel mojí Story. Vůbec by mě nenapadlo, že je to ten Boomerang, jelikož jsem na Story měla ještě minimálně fotku z Vídně, kde byli taky všichni označení. Ale chyba lávky. Byl to ten Boomerang a já málem mrštila s telefonem.

Já, mrkající idiot, na Sebastianově Story… bože…

View Post

Leden snad trval celý rok a únor naopak zase strašně utekl.

Únor byl první full-on koncertní měsíc a to konkrétně s Palaye Royale (posty z koncertů najdete zde – Stuttgart, Vídeň, Praha). A Palaye tvořili i 90% všeho co jsem poslouchala.

Opět se budu opakovat, ale v červnu na ně běžte (budou zpět v Evropě pro festivaly a další headliner a Praha je prý na seznamu). Co běžte – utíkejte. Neprohloupíte! Kluci to umí rozjet, je to pravá rock’n’rollová show, Remington má i naživo úžasný hlas, navíc ten jeho chraplák… Plus to je ta nejmilejší banda, kterou jsem kdy potkala.

V březnu si dávám “pauzu” a na koncerty jdu jen dva, z toho na jeden vůbec nechci. White Lies (kam nechci) a To The Rats And Wolves (což bude nářez, pro nedostatek lepších slov). Takže snad březnový playlist bude pestřejší.

You’re Gonna Go Far, Kid – The Offspring

Na tuto písničku jsem si vzpomněla naprostou náhodou. Najednou mi v hlavě začalo hrát “Dance, fucker, dance!” a já se toho dobré dva dny nemohla zbavit a zároveň si nedokázala vzpomenout z jaké písničky to je. Takže jsem potom odevzdaně googlila. V hlavě mi to zní pořád, ale to proto, že mi minimálně 4x denně řve do sluchátek.

Cure – To The Rats and Wolves

Na konci února vyšlo jejich nové album Cheap Love a nebýt jejich spamu na Instagramu tak na to úplně zapomenu. A v rámci příprav na jejich koncert to mám samozřejmě on repeat. Jak je poslední dobou u kapel zvykem, tak je to o něco popovější, ale s jejich screamem to je zajímavá kombinace a nijak mi to dvakrát nevadí.

Death Dance – Palaye Royale

To by v tom byl čert, aby se tu alespoň jednou neobjevili Palaye Royale. Death Dance miluju už jen kvůli textu:


All the sounds are in my head again, head again
And all the thoughts are running through my brain and out the door
Rather be dumb than sane, rather numb than in pain
But you can see all the things I’m going through
Rather be dumb than sane, rather numb than in pain
But you can see all the shit I’m going through

View Post

Není tajemstvím, že Panic! At The Disco je s přehledem jedna z mých nejoblíbenejších kapel. Jsem typický EMO trash (i když Panic! není a nebylo nikdo EMO, ale o tom někdy jindy).

Seřadit P!ATD alba od nejhoršího po nejlepší je docela nadlidský úkon. Každé album je úplně jiné než to předchozí – od pop punku, až po Sinatru a Broadway.

With that said, konečné pořadí je jen a jen můj názor. Jestli v mých očích nejhorší album je vaše nejoblíbenější tak good on you. Seřadit je bylo až bolestivé  a i to nejhorší je i tak moje oblíbené. Protože jsem trash….

Pretty.Odd.

Poslední album v originálním složení a já ho takhle zrazuji. Ryan Ross mě někde tiše soudí… 

Pretty.Odd je rozdělující album – lidi ho buďto milují a uctívají nebo nenávidí, protože kopírovali The Beatles. Může se zdát, že patřím k druhému táboru, vzhledem k tomu, že je tahle chudinka poslední. Ale ne. Jen to není album, které bych musela poslouchat nějak často.

Toto album mi k srdci nijak nepřilnulo, The Beatles nijak dvakrát nemusím a jejich hudba mi taky tak dvakrát skvělá nepřijde. Pretty.Odd sice obsahuje písničky jako Nine In The Afternoon, The Green Gentleman nebo *trigger warning* Northern Downpour, ale ten zbytek ač je hezký atd. tak je pro mě postradatelný. Na můj vkus je až moc na albu poznat vliv Ryana (a to není nic proti němu), který má “cajdáky” typu The Beatles rád. Na všech albech jde najít podpis Panic! až na toto. Bohužel a proto to poslední místo.

Vices&Virtues

Teď se dostáváme do teritoria “co s tím zbytkem, kruci?!”.

View Post

Jeden by neřekl jak složité to může být se přemístit z Prahy do Stuttgartu.

Přímé spojení žádné. Autobusem minimálně dva přestupy. Letadlo – ne, díky. A České Dráhy, tradičně, drahé jako s…. Pak mě osvítilo a jen tak pro srandu jsem se podívala za kolik bych lístky koupila u Deutche Bahn, čekala jsem je ještě dražší než u ČD, ale chyba lávky. Lístky za které bych u ČD dala skoro pět a půl tisíce (!!), jsem u DB koupila za 59€ včetně rezervace místa.

Nevím proč vždy když někam jedu, tak se rozhodnu jet v nekřesťanskou hodinu… Pro mě je za trest cokoliv před desátou, takže mě nechte být dramatickou, ano? 🙂 Ale odjezd v 8.05 mě málem zabil, až do půlnoci jsem prokrastinovala od balení takže jsem balila téměř do jedné v noci, již částečně v panice, že ráno nevstanu. Proč jsem vlastě jela do Stuttgartu? Jela jsem na svůj první koncert Palaye Royale.

Proč až do Stuttgartu? Kousek od něj bydlí jedna z mých kamarádek, která taky chtěla vidět Palaye Royale, ale nechtěla jít sama. A já prostě nedokážu říct koncertu “ne”.

Moc mě neužije na adrenalinové sporty/zážitky/atd., největší adrenalin je si koupit lístky na koncert a pak teprve zjišťovat jak se tam vůbec člověk dostane.

View Post