0   10
0   7
1   15
0   11
0   24
0   8
1   27
0   14
0   35
0   18
0   12
0   10
0   17
0   15
0   11
0   13

UNKNOWN BANDS YOU SHOULD LISTEN TO

Není den abych neměla v uších sluchátka či puštěné Spotify na plné pecky. Cesty tramvají apod. bez sluchátek jsou pro mě nepředstavitelné (jsem v tomto sama?).

Mám to štěstí/smůlu že kapely v žánrech, které mám nejraději nejsou zrovna mainstreamově známé takže dnes máte jedinečnou šanci objevit nové umělce (o většině jsem už na blogu mluvila takže pro někoho to zas taková novinka asi nebude :D).

Nejsem fanda popu, rapu či další dnes mainstreamové hudby takže ode mě nečekejte moc tipů z této oblasti. Jedinou vyjímkou v mých playlistech jsou asi Panic! At The Disco (a stoprocentně jsem pro Jonas Brothers, jestli oni nezachrání pop music tak jsme oficiálně v háji). 95% kapel apod., co poslouchám, jsou z té tvrdší strany spektra.

PALAYE ROYALE

Výsledek obrázku pro palaye royale

Toto asi nikoho nepřekvapí.

Kluci z Palaye jsi mě naprosto získali – jak hudbou tak i osobností. Hrají starý dobrý rock’n’roll a na pódiu to umí rozbalit. Obzvlášť Remington, lítá jak střelený sem a tam, kam může tam vyleze a několikrát za koncert se vydá do samotného publika “dělat bordel”.

View Post
Follow:
Share:

Panic! At The Disco // 3.4.2019, Berlin

O týden dva týdny později a já stále nevěřím, že jsem viděla Brendona Urie naživo. Možná to není můj nejoblíbenější člověk pod sluncem (a to mě neberte špatně, mám k němu velký respekt a obdiv, protože je to pan umělec a chlap se srdcem a mozkem na správném místě), ale být pár metrů od něj mi přišlo nereálné. První písničku jsem ho pozorovala a opakovala si “to není on, to určitě není on…”.

Byl to on.

Nevěřím v boha, ale jestli bůh existuje tak je to Brendon Urie.

Ale hezky zpátky na začátek. Pod pódium vedla dlouhá cesta. A fakt myslím dlouhá.

K hale jsem dorazila kolem půl desáté ráno. Ano, půl desáté ráno. Dostala číslo 121. 120 bláznů tam dorazilo ještě přede mnou. S dobrým pocitem jsem zaujmula pozici kousek od dveří a spustila odpočítávání. T minus 9 a půl hodiny. Po půl hodině jsem litovala, že jsem si nevzala nic pod zadek, protože to nebylo nic pohodlného. Trpělivě jsem ale čekala na zbytek mojí party, která sotva vyjela z Prahy.

View Post
Follow:
Share:

PLAYLIST – ÚNOR 2019

Leden snad trval celý rok a únor naopak zase strašně utekl.

Únor byl první full-on koncertní měsíc a to konkrétně s Palaye Royale (posty z koncertů najdete zde – Stuttgart, Vídeň, Praha). A Palaye tvořili i 90% všeho co jsem poslouchala.

Opět se budu opakovat, ale v červnu na ně běžte (budou zpět v Evropě pro festivaly a další headliner a Praha je prý na seznamu). Co běžte – utíkejte. Neprohloupíte! Kluci to umí rozjet, je to pravá rock’n’rollová show, Remington má i naživo úžasný hlas, navíc ten jeho chraplák… Plus to je ta nejmilejší banda, kterou jsem kdy potkala.

V březnu si dávám “pauzu” a na koncerty jdu jen dva, z toho na jeden vůbec nechci. White Lies (kam nechci) a To The Rats And Wolves (což bude nářez, pro nedostatek lepších slov). Takže snad březnový playlist bude pestřejší.

You’re Gonna Go Far, Kid – The Offspring

Na tuto písničku jsem si vzpomněla naprostou náhodou. Najednou mi v hlavě začalo hrát “Dance, fucker, dance!” a já se toho dobré dva dny nemohla zbavit a zároveň si nedokázala vzpomenout z jaké písničky to je. Takže jsem potom odevzdaně googlila. V hlavě mi to zní pořád, ale to proto, že mi minimálně 4x denně řve do sluchátek.

Cure – To The Rats and Wolves

Na konci února vyšlo jejich nové album Cheap Love a nebýt jejich spamu na Instagramu tak na to úplně zapomenu. A v rámci příprav na jejich koncert to mám samozřejmě on repeat. Jak je poslední dobou u kapel zvykem, tak je to o něco popovější, ale s jejich screamem to je zajímavá kombinace a nijak mi to dvakrát nevadí.

Death Dance – Palaye Royale

To by v tom byl čert, aby se tu alespoň jednou neobjevili Palaye Royale. Death Dance miluju už jen kvůli textu:


All the sounds are in my head again, head again
And all the thoughts are running through my brain and out the door
Rather be dumb than sane, rather numb than in pain
But you can see all the things I’m going through
Rather be dumb than sane, rather numb than in pain
But you can see all the shit I’m going through

View Post
Follow:
Share:

Panic! At The Disco // Nejhorší po nejlepší

Není tajemstvím, že Panic! At The Disco je s přehledem jedna z mých nejoblíbenejších kapel. Jsem typický EMO trash (i když Panic! není a nebylo nikdo EMO, ale o tom někdy jindy).

Seřadit P!ATD alba od nejhoršího po nejlepší je docela nadlidský úkon. Každé album je úplně jiné než to předchozí – od pop punku, až po Sinatru a Broadway.

With that said, konečné pořadí je jen a jen můj názor. Jestli v mých očích nejhorší album je vaše nejoblíbenější tak good on you. Seřadit je bylo až bolestivé  a i to nejhorší je i tak moje oblíbené. Protože jsem trash….

Pretty.Odd.

Poslední album v originálním složení a já ho takhle zrazuji. Ryan Ross mě někde tiše soudí… 

Pretty.Odd je rozdělující album – lidi ho buďto milují a uctívají nebo nenávidí, protože kopírovali The Beatles. Může se zdát, že patřím k druhému táboru, vzhledem k tomu, že je tahle chudinka poslední. Ale ne. Jen to není album, které bych musela poslouchat nějak často.

Toto album mi k srdci nijak nepřilnulo, The Beatles nijak dvakrát nemusím a jejich hudba mi taky tak dvakrát skvělá nepřijde. Pretty.Odd sice obsahuje písničky jako Nine In The Afternoon, The Green Gentleman nebo *trigger warning* Northern Downpour, ale ten zbytek ač je hezký atd. tak je pro mě postradatelný. Na můj vkus je až moc na albu poznat vliv Ryana (a to není nic proti němu), který má “cajdáky” typu The Beatles rád. Na všech albech jde najít podpis Panic! až na toto. Bohužel a proto to poslední místo.

Vices&Virtues

Teď se dostáváme do teritoria “co s tím zbytkem, kruci?!”.

View Post
Follow:
Share:

PLAYLIST – LEDEN 2019

Leden byl pomyslným klidem před bouří. Měsíc klidu před tím než začne koncertové šílenství.

Jediný kdo můj “klid” naboural byl Yungblud (ano, jsem stále nemocná, pff) a už začínám mít pomalu žaludek na vodě z Palaye Royale jelikož v sobotu už budu na cestě do Stuttgartu, abych odstartovala svůj Palaye maraton (3 koncerty v 9 dnech). V pátek můj klid nabourali ještě Panic!, ale o tom snad nemá cenu mluvit. Určitě ne teď, jelikož jsem stále neskutečně vytočená.

Většinu ledna jsou poslouchala Yungbluda s Palaye Royale, abych se dostala do nálady pro koncerty, ale tu a tam se tam dostali i jiní.

Bring Me The Horizon vydali nové album, AMO.

Byla jsem trochu skeptická, jelikož singly, které vydaly, byly all over the place a podle nich “vůbec necharakterizují album”, což mi nedávalo smysl.

A první den po vydání byl velmi zmatený, nedokázala jsem si urovnat myšlenky a vytvořit se názor… ale o tom více v samostatné recenzi, kterou chystám tento týden.

Ale album mi nakonec docela přirostlo k srdci a nejsem jediná jelikož v Británii to je album #1 v žebříčcích, což je pro kapelu jako BMTH docela úspěch. Mimo tedy nominaci na Grammy za písničky Mantra.

Sugar Honey Ice & Tea je neuvěřitelně chytlavá, už po prvním poslechu jsem si celý den broukala refrén. Ne úplně správně, protože jsem asi 48 hodin žila v představě, že refrén je “We are full of shit honey ice and tea” – ups.


A pak je tu již zmiňovaný Yungblud. Nečekejte, že někdy v dohledné době o něm přestanu blábolit. Ten koncert otřásl mou představou o energitických koncertech v základech.

Yungbluda jako umělce neznám vůbec dlouho. 3-4 měsíce maximálně a jeho diskografie ani není tak obsáhlá, ale album 21st Century Liability je prostě super. Od Medication, přes Anarchist, I Love You, Will You Marry Me, Kill SomebodyPolygraph Eyes (písnička o “informed consent”, doporučuji poslechnout).

A pár dní před koncertem vydal nový song, Loner. Zprvu mi přišla neuvěřitelně otravná, ale postupem času (čti “několika hodin”) mi přirostla k srdci.

A pak tomu také pomohl i moment, kdy jí celé Futurum zpívalo sborově Dominicovi.

Zítra jdou do prodeje lístky na jeho pozimní/zimní tour a i na ní se zastaví v Praze a ovládne ROXY, takže si nějaké ty lupeny ulovte 😉


V pátek jsem si za odměnu po brutálním týdnu v práci koupila lístek na koncert FEVER 333 ve Futuru a nemůžu se dočkat. Bude to neskutečný nářez. Ale bude to koncert kdy se budu doslova držet při zdi, pud sebezáchovy se hlásí o slovo už teď.

Když jsem je viděla v Berlíně, jako support pro Bring Me The Horizon, tak Jason Butler (zpěvák, dříve LetLive) lítal po pódiu jako drak, přísahala bych, že aspoň jednou mu podjely nohy a skončil na zemi.

V půlce ledna vydali nové album a já ho již přes dva týdny poslouchám, naprosto neschopná přemýšlet a jen zírám do prázdná. Třeba se mi někdy myšlenky urovnají a budu schopná říct o tomto albu něco víc, než že je absolutně geniální a přesně to co rock potřebuje.


Jako starý dobrý EMO trash mám menší infarkt kdykoliv kdokoliv z My Chemical Romance něco vydá.

O to větší byl můj šok, když se u jedné písničky sešli dva. Be still my EMO heart

Od listopadu náhodně vydává písničky a dělá mi tím strašnou radost, ale trochu tím zabíjí mé naděje na My Chemical Romance reunion, na které tak zoufale čekám už nějaký ten rok 🙂

Když už řeč o Gerardovi, minulý víkend jsou s ním viděla rozhovor k jeho seriálu na Netflixu (The Umbrella Academy a trailer vypadá dost dobře), bylo to poprvé co jsem ho viděla asi po dvou letech. Nepoznala bych ho 🙂 Takový pupkatý taťka, ale hlas pořád má a to se počítá


CO VY A VAŠE NEJHRANĚJŠÍ SONGY ZA LEDEN?

Follow:
Share:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: