Zatím co se stále plácám v pokoncertní a když na to přijde “skončila-tour-a-už-nejsou-ve-stejným-časovým-pásmu” depresi, Tokio Hotel vypustili do světa dlohou očekávaný videoklip k novému singlu Feel It All.

Toto jsem tu nikdy nezmiňovala, ale poslední jejich “experiment” s videoklipem mě moc nenadchnul ba naopak takže jsem se Feel It All trochu (co kecám – hodně) bála. A abych byla naprosto upřímná po prvním shlédnutí jsem byla připravená předstírat že se to nikdy nestalo. “Znechucena” jsem byla v první půl minutě (žádnou jehlou nebo nečím pododbným) a nenávidím všechny kteří ten screen shot šíří po internetu. Fujky.

Ale samozřejmě Aliens vyšilovali a tak jsem na ten videoklip možná podívala ještě jednou stejně jako na jejich inspiraci – The Basketball Diaries (s Leonardem DiCapriem), Kids a My děti ze stanice ZOO. A nějak jsem tomu videoklipu přišla na chuť. Je to řekněme emočně silný příběh/poslání.

Aliens jsou Aliens takže samozřemě to někteří pojali jako jejich přiznání k tomu že jedou v drogách apod. Vážně se mě neptejte jak tomu došli – netuším. Když je člověk poslouchá tak to k té myšlence svádí – všechny ty párty, alkohol etc., ale já si nedokážu představit jak by s takovým svinstvem utáhli hrání aždý den v jiném městě apod. Ale stejně jako debata o drogách se nonstop vede debata o Billově sexuální orientaci a s každou scénou s jiným chlapes všichni vykřikujou že je to doznání k tomu že je gay. Tohle se s Aliens potáhne až do konce. Né že by to byl vůbec náš problém…

Stalo se to čeho jsem se obávala celé měsíce – 111 dní abych byla přesná – pokoncertní deprese 😀

Koncert byl v pondělí 23.3 v Berlíně. Konečně nastal ten den na který jsem se těšila celé měsíce (či roky). Byla jsem tak nadšená a v tu samou chvíli i strašně narvózní. Protože tato tour je poprvé co Tokio Hotel nabízel VIP balíčky a jelikož mé štěstí v soutěžích se blíží 0 tak jsem se chopila příležitosti a VIP balíček si pořídila – Great Day balíček. Což znamela jedinou věc – po 10 letech je potkám a to dokázalo zvednout můj tlak do závratných výšin.

VIP balíček mi zaručil brzký vstup do klubu, což se hodilo. Ve frontě jsem strávila asi 4 hodiny a málem zmrzla (nevím proč ale pokaždý když jdu na koncert tak mrzne). V té frontě stáli samí VIP takže jsem si myslela že to bude v klídku, v pohodě, všichni jsme měli jisté místo pod pódiem, no stress, žádný důvod se rvát dopředu. Moje chyba. Abych byla konkrétnější – polští, italští a franzcouzští fanoušci jsou šílenci. Ti se rvali dopředu jak o život, hlava nehlava. Neviděla jsem důvod proč se někam cpát, z druhé řady uvidím stejně dobře jako z první nebo z třetí.

V klubu po velké strkanici jsem zabral míst zhruba ve 4. řadě a byla štastná jako blecha – byla jsem vepředu a i na straně na jaké jsem chtěla být. Jak se klub plnil tak si někteří snažili procpat dopředu, ale já se odmítala pohnout takže se hodně rychle vrátili tam odkud přišli. Jakmila v 9 zhasly světla a začal koncert tak se především polští fanoušci zbláznili, měla jsem je hned za zády (div mi na ty záda nevylezli) a rvali se dopředu. Došlo to až do stádia že jsem se z toho davu musela procpat ven a u stěny si sednou na zem abych neomdlela. Na zemi jsem strávila 5 písniček – díky, Poláci! Takže jsem z toho koncertu nic moc neměla díky blbcům jako oni (nemám pro ně jiný slova)

Po koncertu mi bylo docela na nic, ještě stále se mi trochu motala hlava jelikož jsem nesehnala nic k pití, protože jsme museli u vstupu odevzdat lahve a bar byl po koncertě už zavřenej – logika. Ale po show byl čas na Q&A and Meet&Greet a to jsem si hodlala užít. Všichni jsme si posedali v místnosti kde se vše mělo odehrát a čekali jsme. Trvalo jim to přes hodinu než dorazili, ale rozhodně jsme se nenudili. Ander (z AIW) a Erik (točí THTV) nám dělali společnost celou dobu a blbi. Erik experimentoval s THTV a natočil jak zpíváme Durch den Monsu řadu po řadě a chtěl udělat i video Q&A, ale na to nakonec bohužel nezbyl čas.

Kapela dorazila, jak jsem již zmínila, asi za hodinu. Měli skvělou náladu, pozdravili a sedli si aby Q&A mohlo začít. Mojí otázku nevybrali, bohužel, protože krom 2 se všechny otázky opakovali. Přijedete sem a přijedete tam…. to všechno jsme už slyšeli milionkrát. Co mě rozesmálo byla otázka na Billa jestli je fanouškem fotbalu, ten odpověděl že ho to nezajímá a do rozhovoru se zapojil i Georg a ptal se té fanynky jaký je její oblíbený klub, slečna odpovídá že Shalke. Georg se uchechtnul jako by slyšel ten nejblbější vtip “Shalke?! Really?”. Nejvtipnější byl asi ten zvuk co vydal :’D Taky očividně Bill má problém se zeměpisem, protože ho Georg minimálně dvakrát opravoval, protože Bill odmítal pochopit že Bělorusku opravdu není součástí Ruska 😀

Po Q&A, které trvalo asi 20 minut, byl čas na fotky. A to byl ten moment kdy mému mozku došlo že je vážně potkám, do této chvíle jsem byla relativně v klidu a jejich přítomnost 4 metry ode mě mě nijak netrápila. Ještě před nám řekli takové ty základní pravidla – žádné objímání (škoda) a líbání (jasný jako facka, je zarážející že to vůbec musejí říkat) a povolená je jen jedna selfie a telefon máme odevzdat Tomovi jelikož je selfie king, s čímž můžu jen souhlasit. Ale rozhodně každý má víc než jen jednu selfie. Tom je takový menší šílenec a mačká spoušť rychleji než kulomet střílí 😀 (vtipná historka – slečna přede mnou se rozbrečela, jako že pořádně, Gustav byl gentleman a odběhl pro kapesníky zatím co Tom vesele fotil selfie 😀 Gustav se vrátil a zjistil že na žádné selfie není a ty kapesníky (které už nebyly potřeba) po něm mrsknul :D)

Za prvé – ti 4 jsou neuvěřitelně milí. Nemyslela jsem si o nich před tím nic špatného, ale moje očekávání nebyly nejvyšší. Čekala jsem náladovost, únavu, odměřenost – ale tak to vůbec nebylo. Byla jsem ohromená a naprosto mimo. Okay, byla jsem na řadě tak jsem k nim došla, pozdravila a dala Tomovi do ruky můj telefon. Ladně jsem se zařadila mezi ně a jak se tam tak prdelím tak se Bill zeptá “How are you?”, slušně vychovaný chlapec se snažil o small-talk. Přísahám bohu já se na něj sotva podívala a zahuhňala “Ehm fine… I guess…”. Byla jsem naprosto mimo, nemohla jsem skoro ani mluvit, klepala jsem se jak ratlík – no strašný 😀 Tom vyfotil skupinovou selfie a chtěl mi telefon vrátit a tak se ho ptám jestli můžem vyfotit i TORG (Tom a Georg) selfie jestli by jim to nevadilo. Ale opět jsem mluvila strašně potichu takže mi nerozuměl 😀 Musela jsem to zoopakovat dvakrát než jsme se pochopili. Georg byl lehce zaražen že někdo chce selfie i s nim a ne jenom s Tomem, v tu chvíli se mi na moment vrátil můj ostrovtip takže jsem mu odpověděla že “Of course! Who doesn’t?”. Pak mi vrátil telefon, vyfotila se profesionální fotka (díky, Eriku!) a byl můj čas vypadnout leda že jsem chtěla být odtáhnutá bodyguardem za loket na což jsem opravdu neměla náladu. To je asi jediná věc co mě na tom M&G štvala, viděla jsem jak několik holek doslova odtáhl za loket uprostřed vzájemný konverzace. Chápu že je jeho práce kluky chránit, ale ty holky nedělali nic špatného jen se s nima o nečem bavili a on je odtáhne (docela hrubě) a ani je nebo kluky nenechá domluvit.

Abych pravdu řekla ani nevim jestli jsem se rozloučila 😀 ten konec mám nějak v mlze 😀

Ačkoli jsem se královsky ztrapnila a málem jsem se ke konci rozbrečela – kluci byli skvělý! Neuvěřitelně milí a pozorní i v celém tom zmatku a fofru. Hodně lidí už před Berlínem říkalo že jak je člověk jednou potká, že by nejradši kolem nich byl pořád, nějaká aura či co – teď zpětně můžu říct že je to naprostá pravda. Už teď čekám až zveřejní data pro podzimní část evropské tour.

Tady jde skvěle vidět jak jsem měla na krajíčku 😀 Ale byla jsem silný jedinec :’D