Není tajemstvím, že Panic! At The Disco je s přehledem jedna z mých nejoblíbenejších kapel. Jsem typický EMO trash (i když Panic! není a nebylo nikdo EMO, ale o tom někdy jindy).
Seřadit P!ATD alba od nejhoršího po nejlepší je docela nadlidský úkon. Každé album je úplně jiné než to předchozí – od pop punku, až po Sinatru a Broadway.
With that said, konečné pořadí je jen a jen můj názor. Jestli v mých očích nejhorší album je vaše nejoblíbenější tak good on you. Seřadit je bylo až bolestivé a i to nejhorší je i tak moje oblíbené. Protože jsem trash….
Pretty.Odd.
Poslední album v originálním složení a já ho takhle zrazuji. Ryan Ross mě někde tiše soudí…
Pretty.Odd je rozdělující album – lidi ho buďto milují a uctívají nebo nenávidí, protože kopírovali The Beatles. Může se zdát, že patřím k druhému táboru, vzhledem k tomu, že je tahle chudinka poslední. Ale ne. Jen to není album, které bych musela poslouchat nějak často.
Toto album mi k srdci nijak nepřilnulo, The Beatles nijak dvakrát nemusím a jejich hudba mi taky tak dvakrát skvělá nepřijde. Pretty.Odd sice obsahuje písničky jako Nine In The Afternoon, The Green Gentleman nebo *trigger warning*Northern Downpour, ale ten zbytek ač je hezký atd. tak je pro mě postradatelný. Na můj vkus je až moc na albu poznat vliv Ryana (a to není nic proti němu), který má “cajdáky” typu The Beatles rád. Na všech albech jde najít podpis Panic! až na toto. Bohužel a proto to poslední místo.
Vices&Virtues
Teď se dostáváme do teritoria “co s tím zbytkem, kruci?!”.
Jeden by neřekl jak složité to může být se přemístit z Prahy do Stuttgartu.
Přímé spojení žádné. Autobusem minimálně dva přestupy. Letadlo – ne, díky. A České Dráhy, tradičně, drahé jako s…. Pak mě osvítilo a jen tak pro srandu jsem se podívala za kolik bych lístky koupila u Deutche Bahn, čekala jsem je ještě dražší než u ČD, ale chyba lávky. Lístky za které bych u ČD dala skoro pět a půl tisíce (!!), jsem u DB koupila za 59€ včetně rezervace místa.
Nevím proč vždy když někam jedu, tak se rozhodnu jet v nekřesťanskou hodinu… Pro mě je za trest cokoliv před desátou, takže mě nechte být dramatickou, ano? 🙂 Ale odjezd v 8.05 mě málem zabil, až do půlnoci jsem prokrastinovala od balení takže jsem balila téměř do jedné v noci, již částečně v panice, že ráno nevstanu. Proč jsem vlastě jela do Stuttgartu? Jela jsem na svůj první koncert Palaye Royale.
Proč až do Stuttgartu? Kousek od něj bydlí jedna z mých kamarádek, která taky chtěla vidět Palaye Royale, ale nechtěla jít sama. A já prostě nedokážu říct koncertu “ne”.
Moc mě neužije na adrenalinové sporty/zážitky/atd., největší adrenalin je si koupit lístky na koncert a pak teprve zjišťovat jak se tam vůbec člověk dostane.
Leden byl pomyslným klidem před bouří. Měsíc klidu před tím než začne koncertové šílenství.
Jediný kdo můj “klid” naboural byl Yungblud (ano, jsem stále nemocná, pff) a už začínám mít pomalu žaludek na vodě z Palaye Royale jelikož v sobotu už budu na cestě do Stuttgartu, abych odstartovala svůj Palaye maraton (3 koncerty v 9 dnech). V pátek můj klid nabourali ještě Panic!, ale o tom snad nemá cenu mluvit. Určitě ne teď, jelikož jsem stále neskutečně vytočená.
Většinu ledna jsou poslouchala Yungbluda s Palaye Royale, abych se dostala do nálady pro koncerty, ale tu a tam se tam dostali i jiní.
Bring Me The Horizon vydali nové album, AMO.
Byla jsem trochu skeptická, jelikož singly, které vydaly, byly all over the place a podle nich “vůbec necharakterizují album”, což mi nedávalo smysl.
A první den po vydání byl velmi zmatený, nedokázala jsem si urovnat myšlenky a vytvořit se názor… ale o tom více v samostatné recenzi, kterou chystám tento týden.
Ale album mi nakonec docela přirostlo k srdci a nejsem jediná jelikož v Británii to je album #1 v žebříčcích, což je pro kapelu jako BMTH docela úspěch. Mimo tedy nominaci na Grammy za písničky Mantra.
Sugar Honey Ice & Tea je neuvěřitelně chytlavá, už po prvním poslechu jsem si celý den broukala refrén. Ne úplně správně, protože jsem asi 48 hodin žila v představě, že refrén je “We are full of shit honey ice and tea” – ups.
A pak je tu již zmiňovaný Yungblud. Nečekejte, že někdy v dohledné době o něm přestanu blábolit. Ten koncert otřásl mou představou o energitických koncertech v základech.
Yungbluda jako umělce neznám vůbec dlouho. 3-4 měsíce maximálně a jeho diskografie ani není tak obsáhlá, ale album 21st Century Liability je prostě super. Od Medication, přes Anarchist, I Love You, Will You Marry Me, Kill Somebody až Polygraph Eyes (písnička o “informed consent”, doporučuji poslechnout).
A pár dní před koncertem vydal nový song, Loner. Zprvu mi přišla neuvěřitelně otravná, ale postupem času (čti “několika hodin”) mi přirostla k srdci.
A pak tomu také pomohl i moment, kdy jí celé Futurum zpívalo sborově Dominicovi.
Zítra jdou do prodeje lístky na jeho pozimní/zimní tour a i na ní se zastaví v Praze a ovládne ROXY, takže si nějaké ty lupeny ulovte 😉
V pátek jsem si za odměnu po brutálním týdnu v práci koupila lístek na koncert FEVER 333 ve Futuru a nemůžu se dočkat. Bude to neskutečný nářez. Ale bude to koncert kdy se budu doslova držet při zdi, pud sebezáchovy se hlásí o slovo už teď.
Když jsem je viděla v Berlíně, jako support pro Bring Me The Horizon, tak Jason Butler (zpěvák, dříve LetLive) lítal po pódiu jako drak, přísahala bych, že aspoň jednou mu podjely nohy a skončil na zemi.
V půlce ledna vydali nové album a já ho již přes dva týdny poslouchám, naprosto neschopná přemýšlet a jen zírám do prázdná. Třeba se mi někdy myšlenky urovnají a budu schopná říct o tomto albu něco víc, než že je absolutně geniální a přesně to co rock potřebuje.
Jako starý dobrý EMO trash mám menší infarkt kdykoliv kdokoliv z My Chemical Romance něco vydá.
O to větší byl můj šok, když se u jedné písničky sešli dva. Be still my EMO heart…
Od listopadu náhodně vydává písničky a dělá mi tím strašnou radost, ale trochu tím zabíjí mé naděje na My Chemical Romance reunion, na které tak zoufale čekám už nějaký ten rok 🙂
Když už řeč o Gerardovi, minulý víkend jsou s ním viděla rozhovor k jeho seriálu na Netflixu (The Umbrella Academy a trailer vypadá dost dobře), bylo to poprvé co jsem ho viděla asi po dvou letech. Nepoznala bych ho 🙂 Takový pupkatý taťka, ale hlas pořád má a to se počítá
Sestřih najdete z koncertu Yungblud najdete na IG TV zde 🙂
První letošní koncert je úspěšně za mnou. Ještě se potýkám (a dlouho asi budu) s následky.
Byl to nejmenší koncert na kterém jsem kdy byla, ale zdaleka ten nejlepší. Na koncert jsem se doopravdy těšila. Viděla jsem pár rozhovorů atd. a Dominic je “dělo” takže jsem měla tušení, že nohy na zemi moc mít nebude. Jsem stále úplně vyřízená (momentálně je pátek, 25.1.), úspěšně nemocná a téměř bez hlasu (když se pokusím mluvit více nahlas tak zním jak pubertální kluk).
Po tomto zážitku se nemůžu dočkat až Futurum ovládnou Palaye Royale.
Už jsem to zmínila na Instagramu u jednoho z postů – jestli rock’n’roll dospěl k tomuto… tak může rovnou umřít.
Součástí rock’n’rollu je v mých očích nezapomenutelná stage show. Ani ne tak co se efektů, světel a promítání týče, ale hlavně energie vystupujících a jejich interakce s publikem. Chci aby po nás chtěli věci – zpívat blbosti zpátky, skákat, sedat si na zem a vyskakovat na povel apod.; aby podávali ruce; aby skákali do davu; abych se mohla po týdnu praštit do čela a říct “jo! vlastně udělali tuhle hovadinu!”.
Nechci aby mezi umělcem a publikem byla reálná či jen pomyslná bariéra; aby je haly/kluby/management limitoval v tom, co můžou nebo nemůžou; nechci vidět ochranku jak násilně sráží k zemi zpěváka za showmanství.
NECHCI VIDĚT OCHRANKU JAK NÁSILNĚ SRÁŽÍ K ZEMI ZPĚVÁKA.
K tomu tam ta ochranka není. Navíc je to fundamentálně špatně, pokud nevidíte, co je na tomto špatně tak dál ani nečtěte. V pátek jsem už byla vytočená z práce a toto mě vytočilo ještě víc.
Ochranka tam je od toho aby zajistila bezpečnost jak publika tak vystupujícího. Jak tímto zajišťuje bezpečnost kohokoliv?
Privacy & Cookies: This site uses cookies. By continuing to use this website, you agree to their use.
To find out more, including how to control cookies, see here:
Cookie Policy
