0   14
0   6
0   16
0   11
0   12
0   18
0   22
0   11
0   7
0   23
0   9
0   9
1   20
1   11
0   10
0   22

Hudba v dnešní době je zapeklitá věc. Podobně jako jiné barvy pleti, národnosti či náboženství je v „moderní kultuře“ reprezentována jen jedna část. Část, kterou lidé na vysokých místech, považují za to nejlepší. Pop.

Toto nebude post o mých problémech s pop music (to může být samostatný příspěvek), může se vám líbit cokoliv, to je na vás.

Mám pocit, že lidé si zvolí žánr a toho se drží zuby nehty, cokoliv z toho žánru vybočující již není pro ně a je špatný apod. Perfektně tu funguje psychologie stáda (a to se posluchače popu nesnažím urazit), lidem se ta hudba líbí protože se líbí lidem kolem nich a lidé od přírody chtějí zapadnout, splynout s prostředím. Většina posluchačů pop music metal v životě neslyšela, ale jsou si už teď jistí, že to nenávidí. Proč? Z části proto, že je moderní jej nenávidět.

Absence pomyslného mostu si všímají i alternativní umělci a v naději, že přilákají lidi k rocku a dalším žánrům, se pokouší tvořit alba, kterou by tu propast mohli zalepit.

View Post

Konec léta byl přeletadlovaný. Létání nesnáším a tak to že jsem dobrovolně kývla na další dva lety navíc… je šokující. Ale stálo to za to. Mallorca byla překrásná.

Tvrdohlavě jsem trvala na tom, že chci být poblíž Palmy. Z všech fotek, které jsem kdy viděla jsem usoudila, že je to naprosto kouzelné město a byla jsem deadset, že se tam pojedeme podívat. Dovolené u moře jsou pro mne za trest, mě to válení se na léhátku celé dny nebaví, po opálení nijak dvakrát netoužím a tak výlety jsou jedna z mála věcí, co mě drží při životě.

Z procházky k místnímu přístavu, kterou jsme podnikly hned první večer. A stihly jsme nádherný západ slunce.

View Post

Neptejte se proč a jak, ale srpen byl poměrně metalový měsíc.

Slipknot na začátku měsíce vydali nové album, We Are Not Your Kind, které mi od toho dne hraje téměř každý den. Mezi mé nejobíbenější písničky určitě patří Nero Forte a Spiders. Také jsem si konečně pořádně poslechla Motionless in White a jejich nejnovější album Disguise. V srpnu také album vydali Flash Forward, ale z toho jsem zatím slyšela jen vydané singly, k celému Golden Rust se stále musím dostat.

V sprnu jsem si pořídila lístky hned na několik koncertů. Na Boston Manor, kteří v říjnu budou ve smíchovském Futuru, na Sleeping With Sirens do Vídně, na Palaye Royale hned do několika měst (Varšava, Praha, Budapešť, Vídeň a Mnichov – ale o celé mé „tour“ chystám samostatnou sérii článků) a momentálně hledám způsob jak za 30€ lístek na Motionless in White nedat 25€ jako poštovné (jestli máte tipy jak obelstít německý Ticketmaster tak sem s nimi)

MOTIONLESS IN WHITE – BRAND NEW NUMB

Asi jsem falešný fanda „tvrdší“ hudby, ale MIW jsem nikdy předtím nedala šanci. Ale pak jsem někdy na přelomu června-července začala sledoval Chrise, zpěváka MIW na Instagramu – taky nevím proč. A najednou jsem proposlouchala celé jejich Spotify během jednoho víkendu.

View Post

První polovina roku byla pro mě koncertně nadprůměrná. Tolik koncertů jsem za tak „krátkou“ dobu ještě neviděla. 1x Yungblud, 4x Palaye Royale, 1x I Don’t Know How But They Found Me, 1x Against The Current, 1x To The Rats And Wolves (s Flash Forward a Breathe Atlantis), 1x Fever 333, 1x White Lies, já nevím kolik kapel na Rock For People…

Koncerty jsou jedním z mých nejoblíbenějších míst. Tečka. Je jedno kde, ale je to taková mini dovolená. Na pár hodin můžete vypnout, nepřemýšlet nad ničím jiným než nad další písničkou a o tom jak vás ze samého skákání píchá v boku.

Po koncertech jsem unavená jako štěně, ale zároveň nabitá energií a X hodin nemůžu spát, protože stále vibruju.

Opět pokud někdo vidíte koncerty jako ztrátu času/peněz/energie tak toto nebude článek pro vás… a asi ani blog 😀 Je jen pár věcí, který není nikdy dost. Kafe a kapely.


Druhá polovina roku vypadá, že bude klidnější. Ale opět se mi skoro všechny koncerty nacpali do jednoho týdne na přelomu října a listopadu. Ať se snažím sebevíc tak to vždycky vyjde, kapely jsou proti mě, očividně.

ZÁŘÍ

V září to prozatím vypadá jen na jeden koncert a to The Faim. Ani nevím jak jsem na The Faim přišla. Mám pocit, že dělali support na americké tour Andyho Blacka a tak když RfP oznámili jejich koncert tak jsem automaticky usoudila, že musím jít. Je to úplně něco jiného, něco co bych si sama od sebe pustila, ale není to vůbec špatné.

View Post

Letošní léto by se dalo rozdělit na dvě části. Pre-RfP a post-RfP, tu a tam zasypaná kryptickými zprávami Palaye Royale, kteří mě donutili rozluštit nejen tweet v morseovce, ale také binární kód. Ugh.

Dnešní playlist je až podezřele dlouhý. 11 písniček, 10 interpretů a overwhelmed me.

BREAK ME DOWN – SLEEPING WITH SIRENS

Se Sleeping With Sirens jsem měla strašně dlouho love-hate vztah. Chtěla jsem je mít ráda, protože jsou jedním ze základních kamenů pop punku či do jaké spadají kategorie, no prostě alternativního rocku. Ale hlas Kellina (zpěvák SWS) mi vždy strašně lezl na nervy, nevím proč. A už tuplem nevím co mi cvaklo v mozku, že mi najednou nevadí.

Jejich poslední dva singly patří k jedněm nejhranějším písničkám na mém Spotify a je to až tak „špatné“ že mám lístek na jejich listopadový koncert ve Vídni.

NEVERMIND – LEONIDEN

Leoniden je jedním z objevů letošního Rock for People. Před tím jsem o nich jen slyšela a na RfP mě naprosto ohromili. Kytarista v záchvatu padoucnice, zpěvák crowdsurfoval s elektronickým bubínkem (či jak se tomu říká), pyrotechnika… I was sold. Nejvíc protancovaná hodina. V listopadu hrají v pražském Rock Café spolu s I Love You Honey Bunny (česká kapela, také byli na RfP) takže z celého srdce doporučuji si je přijít poslechnout a zapařit.

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: