Leoniden byli objevem letošního Rock For People. Z Německa proudí tak dobré kapely posledních pár let a můj mozek to úplně nepobírá.

Leoniden je partička z Kielu, v aktuální sestavě hrají od roku 2015, ale Leoniden v jiných podobách funguje už od roku 2005. O to je zvláštnější že první studiové album přišlo až v roce 2017. Od té doby ale nasbírali už miliony poslechů na Spotify. V ČR hráli již několikrát, ale bez pochyb to čím si získali srdce mnoha byl jejich set na Rock For People.

Leoniden na Rock For People

Já osobně na RfP viděla přes 25 kapel – pro mě známé i neznámé. Na set Leoniden jsme šla čistě ze zvědavosti – v tu chvíli nikdo jiný zajímavý nehrál a oni vypadali jako zábava. Well weren’t I right… Po skončení RfP to byl snad můj nejoblíbenější set – o první místo by se museli poprat s Yonakou a Frankem Ieoro (ten bastard 😀 o MCR a mé EMO chvilce někdy jindy), ale byli by hodně vysoko.

Lístek na jejich listopadový koncert jsem jako mnoho lidí kupovala ještě na RfP nebo krátce potom. To jsem si prostě nemohla nechat ujít.

Když jsem naposledy byla v Rock Café tak jsem myslela, že ten nedýchatelný vzduch apod. byl způsoben tím, že venku bylo snad 35 stupňů, ale nejspíše to nebylo jen tím. Na umření tam bylo i v listopadu takže cirkulace vzduchu v Rock Café stojí za prd.


Předkapelou byli I Love You Honey Bunny, česká indie (?) kapela, které jsem také viděla poprvé na RfP. Vzhledem k tomu, že to není kapela, kterou bych si sama od sebe pustila nebo jí dobrovolně poslouchala (ne proto, že jsou špatní atd., ale prostě to není styl hudby, který nezbytně vyhledávám) tak jsem ráda, že jsem je už před tím viděla a jejich set si mohla užít. Není to úplně kapela u které budete skákat jako o život a to si myslím, mnoho přítomných zarazilo.


Ale teď už konečně k Leoniden.

Jejich koncert se nedá označit jinými slovy než „výbuch energie“. Žádné pomalé rozjezdy ať se dostanou do tempa. Ne, skáče se do toho hezky po hlavě.

Už na RfP mě strašně bavil jejich kytarista (baskytarista? Fake music fan co nerozezná kytaru od basy na první pohled) a ani v Praze nezklamal. I když někteří z nás věděli co dokáže tak i přesto jsem byli v šoku, když to „rozjel“.

Zahráli všechny své nejznámější písničky, včetně coveru Empire State of Mind od Alicii Keys, kde New York nahradili za Prahu. Jejich interakce s publikem také byla na jedničku. Zpívalo se jak o život, oni se smáli jak „sluníčka na hnoji“, trollilo se a tak celkově to bylo spíš casual setkání s kamarády než koncert.

Zpěvák nás učil německy a na otázky typu „Are you doing good?“ se mělo odpovídat „JA MANN!“ (německy yeah man!). Zeptal se, my odpověděli a jenom můj kamarád z plných plic NATÜRLICH. Výbuch smíchu. / Když správně vytleskáme nějaký rytmus (pro mě bez hudebního sluchu nemožné, do teď to nechápu) tak zahrají cokoliv budeme chtít. Ale asi naivně mysleli, že si vyberem jejich písničku. Chyba lávky. Začalo se řvát Du Hast od Rammstein. Další výbuch smíchu.

Ani tady nechyběl mosh pit. A překvapím vás – nebudu si stěžovat. Sice jsem se klidla hodně rychle stranou, ale nebylo to tak strašné. Sice nechápu pro zrovna TADY musí být mosh pit, ale krom lehkého strkání jsem přežila beh úhony.

Ke konci setu se i v Rock Café s nebezpečně nízkými stropy rozhodl crowdsurfovat. To už děla na RfP, na jednu písničku jde s nějakým vynálezem (není to bubínek, ale všeljaké divné trubky apod.) do davu, je circle pit a pak ho ten dav zvedne i s tím vynálezeme, zatímco pořád hraje, a donese ho zpátky k pódiu. A tak se stalo, po cestě ale potkali konstrukci světly na kterou se rozhodl za nohy pověsit. No, stálo ho to botu 😀


Všimla jsem si jedné věci, když jsem dnes projížděla předchozí playlisty jelikož bych se nerada opakovala. Stávají s progresivně tvrdší a tvrdší. Loni touto dobou jsem tu měla Panic! At The Disco (ty jsem asi toho dubnového koncertu neměla puštěné) a teď je to Slipknot sem a Motionless tam. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy poslouchat metal a podobné žánry… no a podívejte se na mě.


Mám pocit, že se na podzim v hudebním světě stalo tolik věcí a teď když mám nějaké vypíchnout – vakuum.

Rock For People oznámil headlinery a první kapely pro příští rok. Když oznámili Fall Out Boy a Green Day tak jsem málem hodila telefon do bázenu a lístek kupovala snad 2 minuty po spuštění prodeje, hned v první vlně. A teď dooznámili ještě Motionless In White, Neck Deep a Dream State? Aaaa! Jinou reakci nemám, protože takhle dobrý line-up hned z kraje nikdy nebyl. The 1975 bych vyškrtla, ale i tak – well fucking done.

Leoniden

Sleeping With Sirens vydali novou desku – How It Feels To Be Lost. Je to jejich první deska, která se mi líbí od začátku do konce. Yungblud vydal nové EPčo, Hope For The Underrated Youth, ze kterého osobně nejsem nijak nadšená a pár dní zpátky novou písničku s Blackbear and Marshmallow, kterou jsem ještě neslyšela a nevím jestli chci. Palaye Royale nezklamali a přišli s dalším hitem, Hang On To Yourself, který jsem si nedočkavě pouštěla přes australský VPN a dvě a půl minuty měla husí kůži (má první reakce musela být zajímavá, protože kolega na mě nechápavě zíral). A skoro jsem zapomněla na nové album Waterparks, Fandom.

Yungblud

Stihla jsem si způsobit whiplash na Boston Manor, propotit všechny vrstvy oblečení na Leoniden, děkovat bohu jak jsem geniální a napadlo mě jít na Yungbluda na balkón a omylem si téměř na 90% zabookovat výlet do random alpského městečka, abych viděla Motionless In White ještě jednou.

View Post

Yungblud letos podruhé. Po lednovém nářezu ve Futuru jsem si toto nemohla nechat ujít.

I když budu upřímná – vůbec se mi tam nechtělo. Z poslední písniček nejsem moc nadšená, z EPčka už vůbec ne. Ale tušila jsem, že když nepůjdu tak toho budu litovat. Byla jsem kousek od toho abych lístek prodala a místo toho šla na Counterfeit v Rock Café. Ale ovládla jsem se a nakonec jsem ráda.


Co bylo jasné již od začátku – fronta nebude tak klidná jako v lednu. V lednu jsem tam přišla v cca v půl páté odpoledne a dostala číslo 38. Teď jsem tam běžela z práce už v 9 ráno, dostala číslo 41 a běžela zpátky – výhoda práce v centru. Vrátila jsem se tam až kolem 6 večer. Jelikož nám nešlo ani tak o místo u bariéry, ale místo na balkóně tak nás ani moc nežralo, když nás lidi předběhli. Všichni tam čekali od rána na místo u bariéry, my jsme na balkoně byli první. Balkón se později ukázal jako geniální nápad.

Předskokanem byli Saint PHNX. Což pro mě bylo neznámé jméno. Ale byli neskuteční. Byla jsem v trochu šoku, když zpěvák promluvil a začal z něj lítat opravdu silný skotský přízvuk. To jsem až zalapala po dechu, čekala jsem cokoliv, ale tohle ne 😀 Stejně zvláštní bylo, že bubeník stál – to jsme se shodli, že to jsme ještě neviděli.


View Post

Hudba v dnešní době je zapeklitá věc. Podobně jako jiné barvy pleti, národnosti či náboženství je v „moderní kultuře“ reprezentována jen jedna část. Část, kterou lidé na vysokých místech, považují za to nejlepší. Pop.

Toto nebude post o mých problémech s pop music (to může být samostatný příspěvek), může se vám líbit cokoliv, to je na vás.

Mám pocit, že lidé si zvolí žánr a toho se drží zuby nehty, cokoliv z toho žánru vybočující již není pro ně a je špatný apod. Perfektně tu funguje psychologie stáda (a to se posluchače popu nesnažím urazit), lidem se ta hudba líbí protože se líbí lidem kolem nich a lidé od přírody chtějí zapadnout, splynout s prostředím. Většina posluchačů pop music metal v životě neslyšela, ale jsou si už teď jistí, že to nenávidí. Proč? Z části proto, že je moderní jej nenávidět.

Absence pomyslného mostu si všímají i alternativní umělci a v naději, že přilákají lidi k rocku a dalším žánrům, se pokouší tvořit alba, kterou by tu propast mohli zalepit.

View Post

Konec léta byl přeletadlovaný. Létání nesnáším a tak to že jsem dobrovolně kývla na další dva lety navíc… je šokující. Ale stálo to za to. Mallorca byla překrásná.

Tvrdohlavě jsem trvala na tom, že chci být poblíž Palmy. Z všech fotek, které jsem kdy viděla jsem usoudila, že je to naprosto kouzelné město a byla jsem deadset, že se tam pojedeme podívat. Dovolené u moře jsou pro mne za trest, mě to válení se na léhátku celé dny nebaví, po opálení nijak dvakrát netoužím a tak výlety jsou jedna z mála věcí, co mě drží při životě.

Z procházky k místnímu přístavu, kterou jsme podnikly hned první večer. A stihly jsme nádherný západ slunce.

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: