První polovina roku byla pro mě koncertně nadprůměrná. Tolik koncertů jsem za tak „krátkou“ dobu ještě neviděla. 1x Yungblud, 4x Palaye Royale, 1x I Don’t Know How But They Found Me, 1x Against The Current, 1x To The Rats And Wolves (s Flash Forward a Breathe Atlantis), 1x Fever 333, 1x White Lies, já nevím kolik kapel na Rock For People…

Koncerty jsou jedním z mých nejoblíbenějších míst. Tečka. Je jedno kde, ale je to taková mini dovolená. Na pár hodin můžete vypnout, nepřemýšlet nad ničím jiným než nad další písničkou a o tom jak vás ze samého skákání píchá v boku.

Po koncertech jsem unavená jako štěně, ale zároveň nabitá energií a X hodin nemůžu spát, protože stále vibruju.

Opět pokud někdo vidíte koncerty jako ztrátu času/peněz/energie tak toto nebude článek pro vás… a asi ani blog 😀 Je jen pár věcí, který není nikdy dost. Kafe a kapely.


Druhá polovina roku vypadá, že bude klidnější. Ale opět se mi skoro všechny koncerty nacpali do jednoho týdne na přelomu října a listopadu. Ať se snažím sebevíc tak to vždycky vyjde, kapely jsou proti mě, očividně.

ZÁŘÍ

V září to prozatím vypadá jen na jeden koncert a to The Faim. Ani nevím jak jsem na The Faim přišla. Mám pocit, že dělali support na americké tour Andyho Blacka a tak když RfP oznámili jejich koncert tak jsem automaticky usoudila, že musím jít. Je to úplně něco jiného, něco co bych si sama od sebe pustila, ale není to vůbec špatné.

View Post

Nebudu lhát, ještě jsem ty 4 dny v Hradci nedospala.

Kemp mi přišel strašně maličký, na to kolik tam chtěli narvat lidí. Cesta ke stanu se stala překážkovou dráhou, riziko, že někomu spadnete do stanu nebo omylem ukopnete všechny kolíky nebylo vůbec malé. A úplně nejhorší bylo váš stan vůbec najít, jeden večer jsem tam po tmě chodila dokola asi 10 minut než jsem si byla jistá, že jsme dorazila správně.

Pro hibernujícího medvěda jako já to byl očistec 😀 Kdo při zdravým rozumu vzbudí ve čtyři ráno půlku kempu hraním Měls Mě Vůbec Rád? A brnká a vyřvává až do osmi? A už vůbec je sranda, když jdete spát s krásným náměstíčkem před stanem a když se vzbudíte tak tam stojí cizí stan. Tsss…


Co jsme šli obejít jako první bylo jídlo. Hned jen co se ve středu otevřel areál. A bylo tam toho dost – od hranolek, burgerů a hot dogů přes pizzu až po gyros, langoše či vietnamské nudle. Jídlo bylo s typickou festivalovou přirážkou, ale pro „pražáky“ nic šokujícího. Burger kolem 150 Kč apod.

View Post

Víc z koncertu je na mé IG TV ZDE.


Akorát sedím ve vlaku zpátky do Prahy. Mám pocit, že něco podobného říkám pokaždé, když se odněkud vracím – ale z Mnichova se mi vůbec nechtělo.

Nejenže jsem na pár dní unikla tropům co stále panují v Česku, ale ještě jsem viděla Palaye Royale.

Po koncertě jsem měla radost jako malé děcko, že jsem se tentokrát neztrapnila a co víc, byla schopná vést smysluplnou konverzaci s Remingtonem. Ale ani ne o 24 hodin později mi to karma dala pěkně sežrat.


V Mnichově jsem byla poprvé. Myslela jsem si, že najít onen klub bude snadné, ale trochu jsem se spletla.

U-Bahn jsem zmákla během chvilky a dokonce napoprvé jela ve správném směru (což se mi občas nepovede ani v Praze), ale pak jsem tam chodila dokolečka asi 20 minut a hledala místo M. Google mě pokaždé zavedl někam jinam, díky moc. Pak jsem ale zahlédly holky, co vypadaly dost bizarně na to, abych usoudila, že jdou taky na Palaye a nenápadně se vydala za nimi.

K hale jsem přišla až asi hodinu před otevřením dveří, dřív jsem to vůbec nestíhala. Ale s místem vzadějc jsem byla už předem smířená. Přišla jsem pořád ještě docela včas, během poslední půl hodiny se ona fronta ještě asi zdvojnásobila.

Poprvé se mi stalo, že u vstupu kontrolovali i občanky a tak jsem měla možnost nenápadně omrknout věkové složení. Neplnoletí měli na hřbetu ruky modrý křížek a že jich bylo. Napřiklad slečny přede mnou byly ročníky 2003-2005. Asi si dokážete představit jak jsem se cítila stará 😀 Co taky bylo pro mě poprvé – byla jsem jedna z nejvyšších takže jsem viděla docela hezky i z druhé poloviny davu.

View Post

IG TV shrnutí ZDE.

Na tento koncert jsem se strašně těšila. Kapela nominovaná na Grammy už za první rok svého působení, support pro Bring Me The Horizon (tak jsem je také objevila) apod. To je vše, co na mě kříčí „yes, please!“

Ale realita byla poněkud jiná. Často žertuji, že se na koncertech občas bojím o život. Scratch that, nikdy jsem se nebála, až tady. A fakt jsem se bála. Full blown panická ataka, level mé úzkosti prorazil střechu a já po koncertě téměř doslova utíkala, jen abych brečela v autobuse domů.

Wow.


K Futuru jsem přišla docela pozdě, až nějakých 10 minut před otevřením dvěří, takže jsem nestála ani tak před Futurem jako spíš před Tescem za rohem. Když jsem se dostala dovnitř tak mé vyhlídnuté místo, na schodech u sloupu, bylo zabrané a tak jsem si docela odvážně stoupla téměř doprostřed parketu. Ale zaplaťpánbůh jsem si pak všimla místečka u stolku vedle sloupu a nenápadně se přesunula tam.

Dobře jsem udělala, protože jen co Fever vyšli na pódium a zahráli první tóny tak se celý parket změnil v jeden velký mosh pit. Kolem mě se jenom prohnala hromada lidí a já absolutně nechápala. Kdybych zůstala stát na svém původním místě tak mě ušlapou v kaluži mého vlastního piva.

A jestli se něčím netajím tak je to má nenávist k mosh pits. Říkejte si, co chcete, ale koncert se dá užít i bez mosh pits. Tancujte, skákejte – je mi to fuk, ale co mají lidi z toho, že do ostatních strkají? Jestli si takhle vybíjí energii, tak ve mě vzbuzují do nebe volající agresi 😀

View Post

Není den abych neměla v uších sluchátka či puštěné Spotify na plné pecky. Cesty tramvají apod. bez sluchátek jsou pro mě nepředstavitelné (jsem v tomto sama?).

Mám to štěstí/smůlu že kapely v žánrech, které mám nejraději nejsou zrovna mainstreamově známé takže dnes máte jedinečnou šanci objevit nové umělce (o většině jsem už na blogu mluvila takže pro někoho to zas taková novinka asi nebude :D).

Nejsem fanda popu, rapu či další dnes mainstreamové hudby takže ode mě nečekejte moc tipů z této oblasti. Jedinou vyjímkou v mých playlistech jsou asi Panic! At The Disco (a stoprocentně jsem pro Jonas Brothers, jestli oni nezachrání pop music tak jsme oficiálně v háji). 95% kapel apod., co poslouchám, jsou z té tvrdší strany spektra.

PALAYE ROYALE

Výsledek obrázku pro palaye royale

Toto asi nikoho nepřekvapí.

Kluci z Palaye jsi mě naprosto získali – jak hudbou tak i osobností. Hrají starý dobrý rock’n’roll a na pódiu to umí rozbalit. Obzvlášť Remington, lítá jak střelený sem a tam, kam může tam vyleze a několikrát za koncert se vydá do samotného publika „dělat bordel“.

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: