/ Leave a comment

Kreativní krize, ve volném slova smyslu, je asi můj aktuální stav.

Když jsem v roce 2010 (ano, už je to tak dlouho) začínala blogovat tak to bylo 100% beauty. Hell, v jeden moment jsem dokázala vyšťourat celý měsíc beauty postů a nebylo to nic tak těžkého. Ale s tím jak jsem se přestala líčit tak najednou došli i témata o čem psát. Jestli vyzkouším něco nového jednou za 3 nebo 4 měsíce tak je to zázrak a každý post s líčením je z 90% podobný tomu předchozímu, protože teplé stíny jsou moje go-to. Zároveň nejsem tak sebestředná, abych si myslela, že se oblékám nějak zajímavě a už vůbec, že by to někoho zajímalo – fashion blogerek je na scéně už dost.

Lifestyle je asi kategorie, která mi zbývá. Ale ani tam mám pocit, že nezapadám. Jak být více produktivní, jak si vyrobit tu nejbarevnější kaši nevím-z-čeho ani jak zhubnout vám neporadím.

Za to vás ale ráda provedu novinkami rockové/alternativní scény, představím nové kapely či vás vezmu se sebou na nějaký koncert.

Do teď jsem se tyto posty snažila prokládat těmi více mainstream – kosmetika atd. Ale jediné čeho jsem dosáhla byly týdny ticha během kterých jsem čekala zda nějaké beauty téma naskytne. Abych vás nenapínala – nenaskytlo. To čekání mě nebaví a ve výsledku je nakonec i ten dlouho očekáváný post odfláklý, protože mě to nebavilo.

A to chci změnit.

Teď naopak budu sebestředná a troufnu si říci, že žádný bloger/blogerka o rocku/alternativní hudbě nepíše a já možná našla svůj takzvaný niche.

You may also enjoy:

/ Leave a comment

Výsledek obrázku pro 1981 extended playO hudebním duu I Don’t Know How But They Found Me (zkráceně IDKHow) jsem se zmiňovala již několikrát a stále cítím potřebu Vám je vnucovat. Podobně jako Panic! At The Disco je to trochu mimo mé žánrové pole působnosti, ale opět podobně jako Panic! si mě získali.

IDKHow je duo skládající se z Dallona Weekese a Ryana Seemana. Hudební fanoušci jejich jména pravděpodobně znají, jelikož to ani pro jednoho není první hudební počin. Hodně velcí “nerdi” možná znají The Brobecks, hudební projekt, na kterém spolu v minulosti spolupracovali. Ale Dallon se proslavil jako basista pro Panic! a Ryan jako bubeník Falling in Reverse.

Weekes i Seeman opustili své současné projekty v roce 2017 a začali se plně věnovat jen IDKHow. Jako duo již potají vystupovali od roku 2016, ale ani přes přehršel fotek a videí z jejich vystoupení jakéhokoliv spojení odmítali, protože nechtěli využívat slávy Panic! či Falling in Reverse. V polovině roku 2018 dostali nahrávací kontrakt od Fearless Records (label kapel jako Set It Off, Plain White T’s nebo Pierce The Veil), před tím byli popisováni jako”the hottest unsigned band in the world”, a konečně, 8. listopadu vydali debutové EP – 1981 Extended Play.

Kapela sama sebe popisuje takto “…a band out of time. One who faded away into obscurity after struggling to find success in the late 70’s and early 80’s.” a celkové sound EPčka tomu jednoznačně odpovídá.

View Post

You may also enjoy:

/ 1 Comment

Jsme konstantě obklopený neuvěřitelně znějícími marketingovými tahy kosmetických společností, babskými radami a desinformacemi. Mýty v péči o pleť jsou všude a mnohé považujeme  za legitimní.

Dneska se podíváme na pár věcí, které nejsou až tak pravdivé.

View Post

You may also enjoy:

/ Leave a comment

Follow my blog with BloglovinPár dní zpátky jsem zabíjela čas sledováním YouTube videí a náhodou “zakopla” o jedno videí FineBros.

Do teens know 2000s music? má asi tři “díly” a drásalo mi to nervy (obzvlášť ty následující díly) – ty děti (??) neměli nejmenší tušení, ale hlavně že znají 50 Centa. Cringe material Pff. Jejich neznalost “legend” mě nutila chtít vyskočit z kůže. Všechno s výraznější kytarou byli Fall Out Boys nebo Green Day a splést si Linkin Park s Green Day je v mém pojetí “borderline” analfabetismus.
Ale video mi připomnělo tolik skvělých songů z té doby že jsem se prohrabala různými playlisty na YT a trošku aktualizovala svůj vlastní playlist na telefonu a dnes se s Vámi podělím o svůj TOP výběr 2000’s hitů. Mám docela specifický hudební vkus takže můj výběr asi nebude každého šálek čaje 😉

Pořadí je čistě náhodné i kdybych sebevíc chtěla toto podle “oblíbenosti” neseřadím 🙂 (kdyby všichni byli na jednom ročníku RfP , nechte mě snít, ano? Tak jedu i kdyby tam měli dotáhnout mojí rakev -beze srandy)

1. System Of a Down – Chop Suey!

Této písničce jsem dost dlouho přicházela na chuť a přestala jsem jí přepínat až pár měsíců zpátky.
2. Skillet – Monster

Skillet většina lidí dneska zná díky “vypalovačce” Invincible (a někteří ani to ne), ale ještě větší část lidí (aspoň v mém okolí) si myslí že Skillet je to samé jako Skrillex. Ugh – NE! 😀 


3. a 4. Sum 41 – Fat Lip a Underclass Hero

Angsty-teen legendy. Kdo tvrdí že v letech 2005-07 nemiloval Sum 41 tak lže nebo neměl televizi a nesledovat Eso nebo T-Music. Underclass Hero je jeden z mála klipů, které si z té doby konkrétně pamatuji. Fatlip si z mého “dětství” nepamatuji, ale je to v jejich podání možná ještě větší “klasika” než Underclass Hero – “I don’t wanna waste my time, becoming another casualtie of society, I never fall in line…”. Ugh klasika.


5. Good Charlotte – Lifestyle of the Rich and Famous

Budu-li upřímná tak tenkrát jsem si Good Charlotte pletla s Green Day, teď zpětně nedokážu vysvětlit proč. Původně jsem měla od Good Charlotte připravený song The River, ale usoudila jsem že River většina lidí zná. Lifestyle of the Rich and Famous jim asi později docela zhořkl v puse, když se oženili za áčkové celebrity a stali se součástí toho stylu života co kritizovali 😉

6. 3 Doors Down – Kryptonite
Here Without You je asi známější hit od 3 Doors Down, ale asi jako většina lidí mám té písničky plné zuby. Neuvěřitelně ohraná a pře-poslouchaná, možná ještě větší “cringe” materiál než Lonely od Akona.

Šest hitů prvního desetiletí 21. století je pro jeden den možná dostačující množství. Uvědomuji že jsem vynechala ty “hlavní hvězdy” té doby jako Green Day, Linkin Park, Three Days Grace nebo Papa Roach, ale dnes jsem chtěla hlavně vykrýt ty méně známé protože si zaslouží stejně velkou pozornost. 
90’s and 2000’s byly zlatým dolem rockové hudby – dle mého skromného názoru. Ač je to velmi nepopulární tak Nickleback prostě nejde zapomenout a jako jedna z mála je mám stále ráda a nemyslím si že si zaslouží místo na žebříčku nejhorších kapel. Ráda bych podobný “žebříček” udělala i pro pop, ale z popu té doby mám spíše noční můry. Ano, ano, samozřejmě Destiny’s Child, Shakira, Britney – ale je to top? Nah. Co se popu týče je spíše reálný “žebříček” flopů – například US5 (má někdo další osypky jenom slyší jejich jméno? Ne? Aha). 
Pořád mám ale v živé paměti casting jedno z ex-členů US5 v americké Superstar a legendární “stěr” (nenávidim to slovo) Simona Cowella. Nevím slovo od slova co řekl, ale ve zkratce – Simon se pustil na menší “rant” a vyprávěl jak tu byla jednou jedna chlapecká skupina s pěti členy a ten pátý téměř nezpíval, pak se podíval na něj s naprosto vážným výrazem a řekl že ten pátý byl on. Asi nemusím dodávat že nepostoupil.

You may also enjoy:

/ Leave a comment
A video posted by Nikola (@nikith) on

Posledních pár měsíců se nese ve znamení koncertů oblíbených kapel/interpretů. Minulý březen Tokio Hotel, v listopadu PapaRoach, nyní v lednu Three Days Grace a v květnu když se poštěstí tak snad i Troye Sivan v Berlíně nebo ve Vídni. To si nechám líbit. A stále čekám na nějakou bombu pro Rock for People, protože za mě zatím nic moc a jenom kvůli Five Finger Death Punch tam nepojedu. Objevit se na lineupu ještě jedna dobrá kapela (dle mého názoru dobrá a mnou oblíbená) tak jedu.

Last few months are full of concerts of my favorite bands/artists. Last March Tokio Hotel in Berlin, in November PapaRoach, this past month Three Days Grace and in May if I’m lucky enough Troye Sivan in either Berlin or Vienna. I like it like that. Though I am still waiting for some bomb in the line-up of Rock for People festival. So far not so good and I don’t wanna go there just for Five Finger Death Punch. If they confirmed one more band I like – I am on my way.

Po minulém debaklu kdy nám utekla půlka koncertu první z kapel aka PapaRoach kvůli frontě a kontrolám u vstupu, jsme se tentokrát rozhodli jít o něco dřív. A jako naschvál fronta byla naprosto minimální, do 10 minut max a my tam jak trubci mrzli hodinu než spustila předkapela (a ani v té hale nebylo extra teplo). Předkapelu jsem neznala, nebudu jí ani hodnotit, protože jsem upřímně neposlouchala a byla jsem otočená zády k pódiu (ano, já vím, jsem otřesný divák).

After our fail when we missed half of the gig of PapaRoach because we were still in a queue outside we decided to head there earlier. And having my karma the wait was barely 10 minutes long and so we were freezing our asses for almost an hour before the suport band even started. I did not know the support act and I am not even gonna rate them, because to be completely honest I wasn’t listening and had my back turned to them for most of the time (I know I am terrible)

Upřímně, i z Three Days Grace jsem byla před koncertem trochu rozpačitá. Před pár lety jim odešel zpěvák, který s nimi byl od začátku a já si na toho nového ještě nezvykla. Adam je prostě Adam, toho nikdo asi nenahradí. Ale s průběhem koncertu jsem usoudila, že Matt, nový zpěvák, není taky úplně k zahození.

To be honest, I was slightly unsure about Three Days Grace as well. Few years ago their original singer left and I still did not get used to the new one. Adam is simly Adam, ya know? He will never be replaced in my opinion. But as the concert progressed I found myself liking Matt, the new singer. I loved his energy on the stage!

You may also enjoy: