Je pátek večer, sedím ve svém novém bytě bez internetu (díky O2!) a mysl se mi toulá (za to můžu asi poděkovat vínu), učení počká, že ano? Nejsem ten blogger, od kterého se dočkáte neuvěřitelně hlubokých úvah, můj mozek takhle nefunguje. Já mám radši texty, které jsou přímé a neplácají prostor poetickými úvahami o životě chrousta.
V konceptech jsem našla rozepsaný článek s mou reakcí na sebevraždu Chestera z Linkin Park. Upřímné od toho osudného večera jsem se nad tím snažila nepřemýšlet a má mysl se tomu tématu úspěšně vyhýbala, ale jednou to přijít muselo.
Toho večera jsem byla kdesi na drinku a kolem devátý vyrazila směr domov. Cestou na tramvaj mě „vyrušila“ zpráva od Treehouse na FB a tatéž zpráva mě donutila otevřít i Twitter, kde jsem měla v plánu si „postěžovat“, když jsem zahlédla tweet od iHeartRadio. Tweet se zprávou, které mi i o více než měsíc později, nahání husí kůži. A jak jsem tweet četla dokolečka dokola, abych se ujistila, že mi něco neuchází, tak jsem si vzadu v mysli uvědomila, co mi akorát hraje ve sluchátkách za písničku… Heavy. A to je asi jedno ze slov, kterými by se dalo popsat jak jsem se v ten moment cítila. Stále jsem si přála, aby to byl hoax. Ale zprávu začalo šířit i BBC a pak se přidal i Mike Shinoda a jeho tweet byl jako sůl do otevřené rány.

Who cares if one more light goes out? Well I do…

View Post

Nikdy bych nevěřila, že budu psát posty tohoto typu, ale za a) mě neuvěřitelně baví je číst a za b) když se nemůžete zasmát sami sobě tak co potom můžete. Už jsem se s Vámi podělila o neuvěřitelné trapné rande, další trapasy si můžu nechat na příště. Dnes bych chtěla uhodit na trošku vážnější notu.

Poprvé v DonutShopu, Nebe v hubě, řeknu vám…

Skoro rok a půl ležel tento blog ladem, když nepočítáte těch mých pár zoufalých pokusů se dostat zpátky do rytmu blogování. Neumím Vám dát asi jeden konkrétní důvod. Sešlo se toho najednou tolik, že by ani jeden nevěděl kde začít. 3x až 4x týdně noční dvanáctky; těžce neschopný kolektiv na recepci takže se několikrát stalo, že jsem šla v 7 ráno z noční jenom si hodit šlofíka abych byla ve 13.00 zpátky; skončila jsem v hotelu a hledala si jinou práci/brigádu (která je naprosto super, takže konec mého působení v hotelu nebyl vůbec špatný); škola a psaní bakalářky (což asi trochu lžu, napsala jsem jí za týden před termínem, ale tak přípravy atd 😀 ); problémy s kamarády, jak jsem si tu už několikrát postěžovala a v neposlední řadě – kluci.

A o tom posledním důvodu bych chtěla mluvit dnes. Věřím tomu, že většina z nás si někdy prošla nebo projde vztahem, za který by si v retrospektivě vrazili. Mé středoškolské já by mi dalo pěstí. Na střední bych se propleskla, kdyby se mnou takhle mávali kluci. Né že by mě tenkrát nezajímali, ale já nezajímala je (haha, díky, Tokio Hotel!), takže jsem byla těch středoškolských dramat ušetřena a měla čas se soustředit na jiné věci a vybudovala jsem si i trošku cynický přístup. 


Víkendový výlet do Bastei v Sasko-Českém Švýcarsku

Což o to, fackovat se mám chuť i teď a to jsem dávno po střední.

První láska je svině (s prominutím). 

Ze začátku je všechno růžový, dokonalý a já nevím co ještě. Tahle růžová fáze mi vydržela relativně dlouho. Vesele jsem ignorovala i své (tenkrát) kamarády, kteří mi kolikrát během té doby na férovku řekli, že je to vůl. To jsem vždy odbyla tím, že ho neznají, nikdy ho nepotkali atd. Což by byl férový argument, kdyby fakt nebyl vůl. Ale to jsem pochopila až o něco později.

Zatímco lítám jak jojo od něho a zpátky k němu, tak na druhý koleji úplně ignoruji někoho jiného. To jojo-vání bych si i byla odpustila, ale za ten friend-zone bych si vážně vrazila… a z obou stran. Ale samozřejmě i toto jsem si uvědomila pozdě.

Kamarádka měla taky trošku divoký vztah (vztah ve volnějším slova smyslu) a mluvila o sobě jako o emoční sadomasochistcejá bych svoje chování nepopsala nijak jinak než-li emocionální harakiri

 On to nebyl ani vztah v oficiálním slova smyslu, nikdy jsme si neřekli „jo, jsme spolu“ nebo něco podobného. Protože do mě kamarádi neustále hustili, že to byl vůl, tak jsem neřekla ani slovo našim, protože to poslední, co jsem potřebovala, bylo aby do mě šili ještě oni. Ale asi tušili, protože jsem o něm normálně mluvila, ale rozhodli se v tom nerýpat. Co mě mělo varovat bylo jeho „nehledám nic vážnýho“ což z něj vypadlo chvíli po tom co jsme se poznali, né že bych na to zapomněla, ale když se to táhlo už nějaký ten pátek tak jsem si myslela, že změnil názor. Houby…

Ale vše zlé je k něčemu dobré. I když to bylo naprd tak jsem po určitou dobu byla šťastná a věřte mi, pro někoho, kdo se takhle šťastně možná nikdy necítil to bylo návykový. Sebevědomí – opět to samý, před tím jsem ho měla minimální, připadala jsem si tlustá, ošklivá a já nevím co ještě, ale ať je to sebevětší blbec tak to chování k ženám měl zmáklý na jedničku. A jestli bych měla hledat pozitivum i v tom nejhorším – tak v tom aftermath-u jsem zhubla takže sama sobě už nepřipadám tlustá 😀

Plyne z toho nějaké ponaučení? Ne-friendzonovat nikoho? Nerandit s blbcema?  Nebýt emoční sadomasochistka ani nepáchat emocionální harakiri? Kdo ví… 

Takto podobně vypadá dost mých pátečních a/i sobotních večerů. Sama doma, na gauči se skleničkou vína. V mém podání, věta „já nemám kamarády“ není vtip jako v podání mnoha jiných, ale realita.

Ještě donedávna jsem žila v přesvědčení, že kamarády mám. Nebo alespoň dva. Ale po jednom dalším, pro mě typickým, pátečním večeru, flašce vína, probrečeným balíčku kapesníků, protože nejlíp se politujete vy sami, jsem dospěla k názoru, že lidem, které jsem považovala za své (nejlepší) kamarády, jsem upřímně jedno a už jim nestojím ani za odpověď natož osobní setkání.

V ten samý večer jsem si také uvědomila, že jediní přátelé, co mi zbyli nebo o kterých jsem ani nevěděla že mám, jsou lidi, co jsem potkala na koncertech nebo v rámci fandomu na internetu. Což je na jednu stranu potěšující a pro mnohé možná i uklidňující, jelikož to vyvrací stigma že se na internetu kamarádi najít nedají. V mém připadě nás pojí oblíbená kapela, takže máme vždy alespoň jednu věc společnou.  S mnohými jsem se viděla i osobně, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni z jiných zemí apod. tak moc šancí vidět se i mimo turné moc nemáme.

Internetoví kamarádi jsou fajn, ale co si budeme povídat, irl kamarádi jsou vždy lepší.

Je to jeden z mých cílů pro můj nadcházející dvaadvacátý rok života – protřídit své kamarády (ve volnějším slova smyslu) a zbavit se těch nepravých. Protože čeho je moc toho je příliš a je to to poslední co potřebuji. Nepotřebuji kamarády, co mě znají jen když něco potřebují nebo když nikdo jiný nemá čas. Nepotřebuji kamarády, kteří mi dva týdny nejsou schopní odpovědět na zprávu.

Myslím, že jsme se už všichni shodli, že jsem strašně awkward osoba a neuvěřitelně náchylná k trapasům nebo k momentům kvůli kterým se budu rvát vlasy ještě měsíce potom. V tomto článku jsem Vám slíbila story-time o nějkých trapných momentech z internetových randíček. A že jich mám hned několik… Ale jedno rande zatím sbírá všechny „ceny“.

Přes dva roky zpátky jsem na Badoo „potkala“ kluka A, byl asi o 2 nebo 3 roky starší, celkově můj typ. Pár dní jsme si psali a pak jsme se sešli na Jiřáku asi ve 2 odpoledne protože jsme oba dělali noční takže nic jiného nepřipadalo v úvahu. Já Prahu moc neznala, nevěděla kam se takhle chodí atd., takže místo vybíral on a odmítal mi říct kam to vlastně jdeme. A já, vzhledem k tomu, že jsem měla asi půl hodiny na to se vyhrabat z postele a vypadnout z bytu, jsem na sebe hodila první věci, co mi padly pod ruku – vytahaný šedý svetr a černé džíny s dírama na kolenou – a měla snad jenom řasenku, ale možná ani to ne. A jako bonus otlaky od polštáře na tváři, protože postel je moje oblíbený místo. Prostě krasavice a stoprocentní dating material.

Dojedu na Jiřák skoro na minutu přesně, což je úspěch protože v Praze neumím chodit na čas – vždy jsem všude buď brzo nebo pozdě – a spustila se lavina trapných momentů.

Jen co v metru na Jiřáku chytnu signál tak mi přijde zpráva, že čeká u výlezu z metra. Tak vyjedu nahoru a v tom vestibulu vidím nějakého týpka, jen tak ve svetru uprostřed zimy a s ještě vykasanými rukávy (pro kontext – byl leden a neuvěřitelná kosa) tak si říkám „né to nebude on, magor není můj typ… navíc psal u výlezu“ a dál si ho nějak neprohlížela (navíc jsem neměla ani brýle takže bych toho moc stejně nevypozorovala). No jo, jenže těch výlezů tam bylo několik tak vylezu prvním nejbližším a sotva dojdu nahoru tak přijde další zpráva „Asi jsme se právě minuli, čekám dole“. V ten moment maximální facepalm a potupně sejdu zpátky dolů, rudá až na prdeli.
Pořád si pamatujete co jsem měla na sobě? Jo? Super! Teď to začne být relevantní. 

Po úvodním trapásku se rozejdem směrem k místu co vybral, já pořád nemám ani páru kam to jdeme. Nakonec jdeme do té restaurace na Žižkovské věži… Ano, tam… a já mám vytahaný svetr a roztrhaný džíny… prostě maximální homelessák. Ukázalo se, že tam měl udělanou i rezervaci takže jsem byla ještě za většího idiota.

Když pomineme několik trapných momentů ticha, který jsem se snažila zakecat vtípky typu že je těžký najít někoho ještě míň ukecanýho než jsem já. Ukázalo se, že v tomhle ohledu, jsme si byli až nechutně podobní. Dopili jsme kafe aka jediná věc kterou jsem si mohla tenkrát dovolit a byli na odchodu. Cestou zpátky na metro jsme se trošku víc rozkecali takže to už bylo fajn.
Teď ale přijde moment ze kterého mám stále nutkání skákat pod metro.

Vlezem do metra, ukázalo se že oba musíme stejně přestoupit na Céčko takže jsme se spolu svezli až na Muzeum a tam čekali na další metro. On si nechal to v jeho směru ujet, abych tam nečekala sama, což jsem ocenila.

Jestli v něčem vážně nejsem dobrá tak to je loučení, neumím číst lidi, nevím co čekají nebo nečekají atd takže to je vždy menší katastrofa. V dáli už je slyšet blížící se metro takže začalo to strašně divný „jéé mě už to jede“ atd. Tak jsem k němu přiblížila protože jsem si říkala, že ho aspoň obejmu na rozloučenou. Tak jsem se po něm natáhla jelikož byl asi o dvě hlavy vyšší, on po mě taky takže jsem se chvilku radovala že jednou jsem to nepoto… Z radosti mě probral jeho obličej milimetry od toho mého. Myslím si že v tu chvíli jsme zpanikařili a hodili zpátečku oba a nebylo to ani přátelský objetí ani políbení, ale neuvěřitelně neohrabaná pusa na tvář, protože jsme hovada. Já ho z nějakého nepochopitelného důvodu ještě tak divně poplácala po zádech a po rychlým „ahoj“ doslova zdrhla do vlaku metra. A celou cestu domů se bránila nutkání mlátit hlavou o okénko.

Je to až k neuvěření ale to nebylo naposledy co jsem ho viděla. Buď to vytěsnil nebo si myslel že jsem malá blbka a bude to mít o to jednodušší 😀 Do dneška nevím co z toho to bylo. Trapných momentů  v jeho přítomnosti mám mnohem víc, ale o těch dalších aspoň neví (doufám).

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: