Všimla jsem si jedné věci, když jsem dnes projížděla předchozí playlisty jelikož bych se nerada opakovala. Stávají s progresivně tvrdší a tvrdší. Loni touto dobou jsem tu měla Panic! At The Disco (ty jsem asi toho dubnového koncertu neměla puštěné) a teď je to Slipknot sem a Motionless tam. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy poslouchat metal a podobné žánry… no a podívejte se na mě.


Mám pocit, že se na podzim v hudebním světě stalo tolik věcí a teď když mám nějaké vypíchnout – vakuum.

Rock For People oznámil headlinery a první kapely pro příští rok. Když oznámili Fall Out Boy a Green Day tak jsem málem hodila telefon do bázenu a lístek kupovala snad 2 minuty po spuštění prodeje, hned v první vlně. A teď dooznámili ještě Motionless In White, Neck Deep a Dream State? Aaaa! Jinou reakci nemám, protože takhle dobrý line-up hned z kraje nikdy nebyl. The 1975 bych vyškrtla, ale i tak – well fucking done.

Leoniden

Sleeping With Sirens vydali novou desku – How It Feels To Be Lost. Je to jejich první deska, která se mi líbí od začátku do konce. Yungblud vydal nové EPčo, Hope For The Underrated Youth, ze kterého osobně nejsem nijak nadšená a pár dní zpátky novou písničku s Blackbear and Marshmallow, kterou jsem ještě neslyšela a nevím jestli chci. Palaye Royale nezklamali a přišli s dalším hitem, Hang On To Yourself, který jsem si nedočkavě pouštěla přes australský VPN a dvě a půl minuty měla husí kůži (má první reakce musela být zajímavá, protože kolega na mě nechápavě zíral). A skoro jsem zapomněla na nové album Waterparks, Fandom.

Yungblud

Stihla jsem si způsobit whiplash na Boston Manor, propotit všechny vrstvy oblečení na Leoniden, děkovat bohu jak jsem geniální a napadlo mě jít na Yungbluda na balkón a omylem si téměř na 90% zabookovat výlet do random alpského městečka, abych viděla Motionless In White ještě jednou.

View Post

Minulý týden byl opět ve znamení koncertů a v podobném duchu se ponese i zbytek listopadu. Obzvlášť to bodlo po tom šílenství co bylo v práci, celý týden se mi přehrávala v hlavě scéna ze Lvího Krále – „I am surrounded by idiots„.

Hned v úterý jsem se vydala spravit si vzpomínky do smíchovského Futura. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit, „trauma“ z Fever 333 pomalu probublávalo na povrch, ale nutkání vidět Boston Manor bylo silnější.

Boston Manor

Dveře se otvíraly v 18.45, já tam dobíhala asi 5 minut před a i tak jsme byly vevnitř mezi prvními. Čekala jsem mnohem větší dav, přeci jen jsou docela známou kapelou a toto bylo asi jejich 4. vystoupení v ČR. Ale opak byl pravdou, venku bylo možná 20 lidí a tak jsme si v klidu došly na toaletu, pro pití a stále stály v první řadě. Ano, to byla realita úterního večera.

View Post

Konec léta byl přeletadlovaný. Létání nesnáším a tak to že jsem dobrovolně kývla na další dva lety navíc… je šokující. Ale stálo to za to. Mallorca byla překrásná.

Tvrdohlavě jsem trvala na tom, že chci být poblíž Palmy. Z všech fotek, které jsem kdy viděla jsem usoudila, že je to naprosto kouzelné město a byla jsem deadset, že se tam pojedeme podívat. Dovolené u moře jsou pro mne za trest, mě to válení se na léhátku celé dny nebaví, po opálení nijak dvakrát netoužím a tak výlety jsou jedna z mála věcí, co mě drží při životě.

Z procházky k místnímu přístavu, kterou jsme podnikly hned první večer. A stihly jsme nádherný západ slunce.

View Post

Je pátek večer, sedím ve svém novém bytě bez internetu (díky O2!) a mysl se mi toulá (za to můžu asi poděkovat vínu), učení počká, že ano? Nejsem ten blogger, od kterého se dočkáte neuvěřitelně hlubokých úvah, můj mozek takhle nefunguje. Já mám radši texty, které jsou přímé a neplácají prostor poetickými úvahami o životě chrousta.
V konceptech jsem našla rozepsaný článek s mou reakcí na sebevraždu Chestera z Linkin Park. Upřímné od toho osudného večera jsem se nad tím snažila nepřemýšlet a má mysl se tomu tématu úspěšně vyhýbala, ale jednou to přijít muselo.
Toho večera jsem byla kdesi na drinku a kolem devátý vyrazila směr domov. Cestou na tramvaj mě „vyrušila“ zpráva od Treehouse na FB a tatéž zpráva mě donutila otevřít i Twitter, kde jsem měla v plánu si „postěžovat“, když jsem zahlédla tweet od iHeartRadio. Tweet se zprávou, které mi i o více než měsíc později, nahání husí kůži. A jak jsem tweet četla dokolečka dokola, abych se ujistila, že mi něco neuchází, tak jsem si vzadu v mysli uvědomila, co mi akorát hraje ve sluchátkách za písničku… Heavy. A to je asi jedno ze slov, kterými by se dalo popsat jak jsem se v ten moment cítila. Stále jsem si přála, aby to byl hoax. Ale zprávu začalo šířit i BBC a pak se přidal i Mike Shinoda a jeho tweet byl jako sůl do otevřené rány.

Who cares if one more light goes out? Well I do…

View Post

Finální epizoda sedmé řady byla extrémně dlouhá (na GOT poměry). A nevím zda je to něco nového, ale měla jsem náběh na infarkt každých 5 minut a na konci opět tupě zírala na svůj odraz v obrazovce. Trvalo mi až neuvěřitelně dlouho se tím vším prokousat, ujasnit si to v hlavě a dát tento článek dohromady – můžu říct, že jsem poslední epizodu v tuto chvíli viděla už pětkrát a lehce mě to přestává bavit 😀
Nyní je před námi bolestivě dlouhé čekání, nejspíše až do roku 2019, kdy nás čeká finální série s pouze 6 epizodami. A po té finální scéně to bude strašně dlouhé.
 Death is the enemy. The first enemy and the last.
Snad už to nemusím ani opakovat, ale pod perexem najdete SPOILERY tak čtěte na vlastní nebezpečí 🙂

View Post

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: