Je pátek večer, sedím ve svém novém bytě bez internetu (díky O2!) a mysl se mi toulá (za to můžu asi poděkovat vínu), učení počká, že ano? Nejsem ten blogger, od kterého se dočkáte neuvěřitelně hlubokých úvah, můj mozek takhle nefunguje. Já mám radši texty, které jsou přímé a neplácají prostor poetickými úvahami o životě chrousta.
V konceptech jsem našla rozepsaný článek s mou reakcí na sebevraždu Chestera z Linkin Park. Upřímné od toho osudného večera jsem se nad tím snažila nepřemýšlet a má mysl se tomu tématu úspěšně vyhýbala, ale jednou to přijít muselo.
Toho večera jsem byla kdesi na drinku a kolem devátý vyrazila směr domov. Cestou na tramvaj mě „vyrušila“ zpráva od Treehouse na FB a tatéž zpráva mě donutila otevřít i Twitter, kde jsem měla v plánu si „postěžovat“, když jsem zahlédla tweet od iHeartRadio. Tweet se zprávou, které mi i o více než měsíc později, nahání husí kůži. A jak jsem tweet četla dokolečka dokola, abych se ujistila, že mi něco neuchází, tak jsem si vzadu v mysli uvědomila, co mi akorát hraje ve sluchátkách za písničku… Heavy. A to je asi jedno ze slov, kterými by se dalo popsat jak jsem se v ten moment cítila. Stále jsem si přála, aby to byl hoax. Ale zprávu začalo šířit i BBC a pak se přidal i Mike Shinoda a jeho tweet byl jako sůl do otevřené rány.

Who cares if one more light goes out? Well I do…

View Post

Finální epizoda sedmé řady byla extrémně dlouhá (na GOT poměry). A nevím zda je to něco nového, ale měla jsem náběh na infarkt každých 5 minut a na konci opět tupě zírala na svůj odraz v obrazovce. Trvalo mi až neuvěřitelně dlouho se tím vším prokousat, ujasnit si to v hlavě a dát tento článek dohromady – můžu říct, že jsem poslední epizodu v tuto chvíli viděla už pětkrát a lehce mě to přestává bavit 😀
Nyní je před námi bolestivě dlouhé čekání, nejspíše až do roku 2019, kdy nás čeká finální série s pouze 6 epizodami. A po té finální scéně to bude strašně dlouhé.
 Death is the enemy. The first enemy and the last.
Snad už to nemusím ani opakovat, ale pod perexem najdete SPOILERY tak čtěte na vlastní nebezpečí 🙂

View Post

Tato epizoda se snad ani nedá popsat slovy. Já teda ty slova stále nenacházím, ani o týden později.

Měla jsem asi týden na to se psychicky připravit na to, co se stane, protože mi Twitter naservíroval spoilery. Doufala jsem, že je to hoax a že se to nestane. Ale stalo a já nejsem v pohodě. Nenávidím když se zraní zvířata, ikdyž to jsou mýtické bestie a zcela stvořené s pomocí CGI. Moje máma pravděpodobně posledních pár dní tráví čtením referencí na psychiatry, protože krvácející CGI tvor mě dohnal k slzám.
Jestli jste nekřičeli na televizi celých 50 minut a nedýchali po dobrou druhou polovinu dílu, tak vás soudím. A to hodně 😀
A stejně jako minule, pokud jste pozadu ve sledování, tak tu je povinný SPOILER ALERT.


Stále hledám ideální způsob jak tyto rekapitulace pojmout a Weiss&Benioff mi to moc neulehčují. Ale vzhledem k tomu, že události této epizody se udály jen na hrstce míst, tak to dnes uspořádám takto (více či méně).

Úvodní záběr je na 3D mapu Sedmi Království na Dragonstonu, kamera se pomalu přesouvá směrem na sever ke zdi, v místnosti nikoho nevidím a tak se dá předpokládat, že mapu sledujeme z něčího pohledu, v tom případě téměř 100% to bude Danearys. Záběr je předzvěstí pro doslovnou cestu do Beyond the Wall, kterou později podnikne. Taktéž je zajímavé, většina scén kolem tohoto stolu s mapou je točena z jednoho podobného úhlu – a to směrem k Dany, která stojí u jižního cípu mapy, jih byl vždy hlavní zájem Danearys, dobýt King’s Landing a získat zpátky trůn, co jí patří. Toto je první záběr z druhého směru a může být také interpretován jako předzvěst přesunutí jejích priorit z jihu na sever, poté co uvidí armádu mrtvých a White Walkers.

Taktéž samotný název epizody Beyond the Wall může být interpretován jinými způsoby než jen tím doslovným. Mimo jiné také napřiklad – jak se jednotlivé postavy snaží vidět za své současné překážky a soustředit se na toho hlavní nepřítele.

BEYOND THE WALL

Naše skupinka sedmi hrdinů, Snowcide Squad, se vydala na sever s tím nejblbějším plánem Westerosu. Blbost by měla být chronická bolest v jejich případě.

Jedny z nejlepších dialogů, které Game of Thrones může nabídnout, jsou rozhovory jednotlivých postav na cestách. A i tento „výlet“ nám nabídl několik nejen vtipných momentů, ale i výměn ilustrující vývoj dané postavy.

You’ve spent too much time with the Free Folk, now you don’t like kneeling. Mans Raider was a great man, proud man, King Beyong the Wall never bent the knee. How many of his people died for his pride? – Tormund

Když jsme Tormunda poprvé viděli, tak pokleknutí považoval za vtip, ale nyní Jona nabádá, že možná pokleknout před Danearys není tak úplně špatný nápad. Jon v Mancovi našel vzor a inspiraci v „neklekání si“, ale v několika posledních epizodách to Jon slýchá ze všech stran, jestli je jeho pýcha důležitější než lid.

Jon a Jorah také mají svůj moment, když mu chce Jon vrátit jeho rodinný meč, Longclaw, ale Jorah odmítne. Zajímavý je také Jonův rozhovor s Berricem.

B- „You don’t look much like him.“ J- „Who’s that?“ B- „Your father, I suppose you favor your mother“

A další narážka na fakt, že Jon není Nedův syn, ale jeho Starkovské rysy pochází od jeho matky. A ten chudák pořád nic neví…

Výpravu vede Hound, směrem k místu, co viděl ve své vizi v plamenech v předchozích dílech. S jejich cílovou destinací se pojí další drobný detail, který je snadné přehlídnout, ale věřím tomu, že tvůrci ho tam nedali jen tak pro dokreslení scenérie, ale že má svůj význam.


Tuto horu viděl Hound ve své vizi a popsal jí jako hrot šípu. A čirou náhodou je nesmírně podobný hoře poblíž místa, kde Children of the Forest vytvořili prvního Night Walkera. S trochou eufemismu, Snowcide Squad si to nakráčela do obývaku Night Kinga.

A pak samozřejmě ta hlavní událost této epizody, obklíčení Snowcide Squad na zamrzlém jezeře a překvapivá zdrženlivost Night Kinga. 

Veškeré ty události na jezeře přímo vybízí k jedné otázce – měl to Night King všechno naplánované?

Než mě úplně odepíšete tak si mě vyslechněte! 😀 

Night King pravděpodobně má podobné schopnosti jako Bran, dokázal s Branem v jeho vizi interagovat a i vrány vyslané Branem na průzkum se při jeho pohledu rozprchly a Bran z „vize“ vystoupil jakoby Night King přerušil „spojení“. Takže vzhledem k těmto okolnostem je docela bezpečné předpokládat, že Night King věděl, kam se Snowcide Squad chystá a co mají v plánu. A stejně tak mohl vědět, že jim přiletí Danearys na pomoc a bude se moci zmocnit draka/-ů. To by vysvětlovalo mnoho dalších věcí, jako například:

  • proč byli tři přítomní White Walkers vybavení ledovým oštěpem a ne jejich typickými zbraněmi
  • proč měl po ruce ty masivní řetězy
  • proč tam stáli v kroužku celou noc bez toho aby Night King mávl rukou a jezero zamrazil sám a rozprášil je hned
A nejen to, ale i ta malá skupinka wightů s jedním White Walkerem v čele byla, dle mého názoru, součástí plánu. Jak příhodné, že po zabití White Walkera zůstal stát právě jeden wight, pro kterého si přišli. 

Také to „hromadné odpadnutí“ wightů může úplně změnit směr seriálu. Do teď to byla armáda proti armádě, ale pokud jsou wightové doopravdy propojení s White Walkerem, který je stvořil, a budeme-li předpokládat, že Night King stvořil všechny ostatní White Walkery… tak se konec Game of Thrones může hodně rychle změnit na duel. Duel koho se ptáte? Night King vs Jon „Snow“. Jednak by to bylo takové uzavření jejich vzájemných stare-downů a také by to na Jona sedělo, vždy raději místo bitvy nabízí duel



Teď se dostáváme k části, u které jsem téměř křičela na obrazovku. Jonův tik být každým coulem hrdina. Ani nevíte, kolikrát jsem na něj v duchu řvala ať hne zadkem a sedne na draka i kdyby si měl vrazit osten vy-víte-kam. A řvala jsem na něj o to víc, když se Viserion poroučel k zemi. To už jsem měla i zakrytou pusu a  tupě zírala na obrazovku (nevím, co bylo víc srdcervoucí – umírající Viserion nebo nářek zbylých dvou draků). Ale to jeho hrdinský reflex nakoplo ještě víc.
Druhý díl po sobě, kdy se někdo drápal z vody. Ale co mě zarazilo byl záběr na Jonův meč, Longclaw. Na okamžik to vypadalo jako kdyby ten vlk na konci meče otevřel oči. To mojí mysl popostrčilo všemi možnými i nemožnými směry. Začněme tou nejlogičtější a tak nejvíce pravděpodobnou:
  • oči vlka jsou duté a tak jsme viděli Jonovu černou rukavici za mečem. Této „teorii“ nasvědčuje i jistá synchronita mezi jeho rukou a „otevřením očí“
  • oči vlka jsou z nějakého kamene/krystalu a tak prostě vidíme jen odraz něčeho
Teď když ty povinné, logické varianty máme za sebou, mrkněme se na ty méně logické. Protože proč ne, když může Havran z Eastwatch doletět na Dragonstone ani ne za den, tak může být možné i toto. Těmto teoriím sama moc nevěřím, protože kdyby Longclaw měl nějaké magické schopnosti tak bysme to snad už věděli. Ale přesto:
  • Jon pod ledem umřel a zpátky k životu ho přivedl Drowned God (ten bůh v nějž věří Greyjoyové), toto sice nijak nevysvětluje zdánlivé otevření očí meče, ale kouzla jsou kouzla a tak – proč ne
  • Jon z dalšího nepochopitelného důvodu má schopnost jako Bran a to převtělit se a tak se převtělil do meče, aby zkontroloval okolí před tím než se vynoří. Ale opět kdyby tuto schopnost měl tak už to on a tak my zjistíme už dávno.
A pak samozřejmě strýček Benjen! Přiřítil se, aby zachránil zadnici dalšího synovce. Zatím to vypadá, že zemřel, ale nejsem si jistá jak jeho zastavená proměna ve wighta ovlivní jeho „další smrt“. První proměnu zastavili Children of the Forest podobným způsobem, kterým stvořili prvního White Walkera/Night Kinga a to čepelí z dragon glass do srdce a tak čistě teoreticky, to by mu mělo zabránit se změnit i nyní. Nebo ne?
Stejně tak ale nechápu, proč na tom koni neodjel s Jonem. Už když zachraňoval Brana s Meerou tak se na koně vešli všichni

WINTERFELL

Bez Jonovi přítomnosti se to pomalu rozpadá. Otáčí se k němu zády jednak vazalové a Littlefinger snažící se vrazit klín mezi Aryu a Sansu tomu taktéž nepomáhá. A zatímco jdou věci do kopru tak Bran určitě někde sedí a radši nikomu nic neříká, protože proč by se dělil o důležité informace, že ano?
Arya si to po této epizodě od fanoušků docela slízla. Ale dle mého soudu, zcela nevinně. Ano, myslím si, že Arya má na Sansu vztek, závidí jí, z jejího pohledu měla Sansa pohodlnější život. Již v minulé epizodě jí vyčetla, že má ráda pěkné věci jen kvůli tomu, že se díky nim cítí lepší než ostatní.

Ale Arya je až moc chytrá na to, aby sedla Baelishovi na lep takhle snadno. Také jsem byla ze začátku té jejich štěkanice zmatená, kam tím Arya míří a jestli se nezbláznila, ale když dala Sanse onu dýku, kterou v předchozích epizodách dostala od Brana (a která zcela původně patřila Baelishovi, v první sérii jí můžete vidět za jeho pasem), tak to všechno začalo dávat smysl. Je to takový začarovaný kruh – Petyr se snaží Aryu napálit; Arya se snaží Petyra napálit tím, že se nechá napálit… Věřím tomu, že se pomalu blíží Baelishův konec a jeho obličej se připojí k Aryiině sbírce a rozhodně ho ještě využije. Jediné v čem jsem změnila názor je to, kdo Petyra zabije. Do teď jsem si myslela, že to bude Arya a zabije ho jeho vlastní dýkou, ale nyní má onu dýku Sansa a ta si tak připíše první oběť.

To je z minulé epizody vše! Příště nás čeká finální epizoda. Doufám, že se těšíte a bojíte zároveň stejně jako já

12 let… Pro někoho komu je „jen“ 22, to je neuvěřitelně dlouhá doba. Každý rok, když se blíží patnáctý srpen tak jsem jako na trní, ale letos se to datum přikradlo ani nevím jak a seplo mi to až v úterý odpoledne, když mě kamarádka označila ve „výroční“ fotce.
Je to 12 let, co vstoupili do mého života. 15. srpna je den vydání jejich prvního singlu, mé „pravé“ výročí je až za pár dní, sama nevím přesně kdy, ale cca poslední týden letních prázdnin. Plně si uvědomuji, že né každý je takový hudební fanda a né každý dokáže pochopit, co pro někoho může parta cizích „týpků“ znamenat – nemám s tím sebe menší problém. You do you, boo.

V létě před dvanácti lety, jsem přespávala u kamáradky na chatě a dopoledne o víkendu jsme sledovali, tuším že, ESO na Nově. To ráno si pamatuji jako by to bylo včera. Akorát hráli klip, co byl na druhém místě, když moje kamarádka takovým pohrdavým tónem pronesla „to určitě zase vyhrála ta kapela s tou šerednou holkou“. Já neměla ani tušení o čem mluví, ESO i T-music byli časově úplně mimo můj dosah, protože (stále) ráda vyspávám. A světe div se, na prvním místě byli Tokio Hotel s Durch den Monsun. Nevím, co se honilo hlavou mě, ale pamatuji si jí, jak schovává obličej do gauče se slovy, že se na to nemůže dívat. Já chtěla být dobrá kamarádka, tak jsem taky prohodila nějakou hloupou poznámku. Jenže oni tam byli týden co týden, nejdřív s jedním klipem a pak dalším a já se pomalu začala přistihávat, jak si pobrukuju a dokonce jim to první místo v ESU i přeju. 
Posledním hřebíkem do mé fanouškovské rakve bylo Bravíčko a pro mě prozření, že v kapele nezpívá ošklivá holka. A to byl více či méně můj první dojem – divno-kluk, co nosí make-up, hiphopper s dready v rockový kapele, orangutan s basou a obyčejný kluk od vedle za bubny. V roce 2005 nebyl kluk s makeup „běžný“ a ještě ta jejich „drzost“ být z Německa a hrát německy – to byla pro mnohé poslední kapka. Ale mě k nim něco táhlo a s odstupem více než dekády, asi dokážu říci co. Odvaha, železné koule (s prominutím)… Celá ta idea, nebát se být jiný, mi mluvila do duše.
Omezené myšlení lidí a fakt, že kvůli hudbě, která se Vám líbí, Vás budou lidi šikanovat… to byla kudla do zad. Kolikrát se člověk sám sebe ptá – co by bylo, kdybych to ESO nikdy neviděla, nikdy si nekoupila to Bravíčko. Ale opět, teď zpětně toho nelituji.
Většinou posty tohoto typu bývají plné řečí o tom jak jim dodali sebevědomí, zbavili je strachu z XY… To všechno zní strašně hezky, taky bych chtěla najít kapelu, které si magicky prdne a já budu sebevědomá beze strachu. A právě takovým řečem mám strašný problém věřit. Že vám hudba pomůže překonat depresi, stavy úzkosti – tomu věřím, na 100%.

Co pro mě Tokio Hotel znamenají?

Hodně. Po dvanácti letech se nedá říct nic moc jiného, že ano? Oni jsou tvůrci hodně dobrých a hodně zlých momentů v mém životě, ale ty dobré vždy převáží ty zlé – ty zážitky, cestování, kamarádi. Nic lidi nestmelí tak jako stání ve frontě před halou v třeskutém mrazu.
Mé desetileté já by nikdy neuvěřilo, že s nimi jednou budu v jedné místnosti natož že jim stanu v tváří tvář a budu s nimi mluvit. Ani jednou, natož třikrát – to je 100% dream come true. A k tomu to asi spěje – Tokio Hotel jsou pro mě prostředkem plnění snů. X věcí, co jsem chtěla udělat, jsem nakonec uskutečnila z části díky nim – cestování, tetování, učit se jazyky (i když znalost pokulhává)…

Nebýt jich tak nikdy nepojedu do Varšavy, natož abych letěla do Helsinek, nikdy bych nepotkala lidi z celého světa, kteří se stejně jako já sjeli do jednoho místa, aby zažili Tokio Hotel na živo. Nikdy bych pravděpodobně netancovala jako magor v první řadě a ještě tomu s pivem v ruce, nikdy bych překotně nesháněla kýbl na zvracení, aby mi poděkováním byla věta „ugh I can’t meet them if I’m gonna puke my brain out“, nikdy bych nebrečela jak malá holka na zadní sedačce auta před rodiči…

Všechno to jsou takové maličkosti, které když se sečtou, tak je to něco neuvěřitelného.

Nikdy bych nevěřila, že budu psát posty tohoto typu, ale za a) mě neuvěřitelně baví je číst a za b) když se nemůžete zasmát sami sobě tak co potom můžete. Už jsem se s Vámi podělila o neuvěřitelné trapné rande, další trapasy si můžu nechat na příště. Dnes bych chtěla uhodit na trošku vážnější notu.

Poprvé v DonutShopu, Nebe v hubě, řeknu vám…

Skoro rok a půl ležel tento blog ladem, když nepočítáte těch mých pár zoufalých pokusů se dostat zpátky do rytmu blogování. Neumím Vám dát asi jeden konkrétní důvod. Sešlo se toho najednou tolik, že by ani jeden nevěděl kde začít. 3x až 4x týdně noční dvanáctky; těžce neschopný kolektiv na recepci takže se několikrát stalo, že jsem šla v 7 ráno z noční jenom si hodit šlofíka abych byla ve 13.00 zpátky; skončila jsem v hotelu a hledala si jinou práci/brigádu (která je naprosto super, takže konec mého působení v hotelu nebyl vůbec špatný); škola a psaní bakalářky (což asi trochu lžu, napsala jsem jí za týden před termínem, ale tak přípravy atd 😀 ); problémy s kamarády, jak jsem si tu už několikrát postěžovala a v neposlední řadě – kluci.

A o tom posledním důvodu bych chtěla mluvit dnes. Věřím tomu, že většina z nás si někdy prošla nebo projde vztahem, za který by si v retrospektivě vrazili. Mé středoškolské já by mi dalo pěstí. Na střední bych se propleskla, kdyby se mnou takhle mávali kluci. Né že by mě tenkrát nezajímali, ale já nezajímala je (haha, díky, Tokio Hotel!), takže jsem byla těch středoškolských dramat ušetřena a měla čas se soustředit na jiné věci a vybudovala jsem si i trošku cynický přístup. 


Víkendový výlet do Bastei v Sasko-Českém Švýcarsku

Což o to, fackovat se mám chuť i teď a to jsem dávno po střední.

První láska je svině (s prominutím). 

Ze začátku je všechno růžový, dokonalý a já nevím co ještě. Tahle růžová fáze mi vydržela relativně dlouho. Vesele jsem ignorovala i své (tenkrát) kamarády, kteří mi kolikrát během té doby na férovku řekli, že je to vůl. To jsem vždy odbyla tím, že ho neznají, nikdy ho nepotkali atd. Což by byl férový argument, kdyby fakt nebyl vůl. Ale to jsem pochopila až o něco později.

Zatímco lítám jak jojo od něho a zpátky k němu, tak na druhý koleji úplně ignoruji někoho jiného. To jojo-vání bych si i byla odpustila, ale za ten friend-zone bych si vážně vrazila… a z obou stran. Ale samozřejmě i toto jsem si uvědomila pozdě.

Kamarádka měla taky trošku divoký vztah (vztah ve volnějším slova smyslu) a mluvila o sobě jako o emoční sadomasochistcejá bych svoje chování nepopsala nijak jinak než-li emocionální harakiri

 On to nebyl ani vztah v oficiálním slova smyslu, nikdy jsme si neřekli „jo, jsme spolu“ nebo něco podobného. Protože do mě kamarádi neustále hustili, že to byl vůl, tak jsem neřekla ani slovo našim, protože to poslední, co jsem potřebovala, bylo aby do mě šili ještě oni. Ale asi tušili, protože jsem o něm normálně mluvila, ale rozhodli se v tom nerýpat. Co mě mělo varovat bylo jeho „nehledám nic vážnýho“ což z něj vypadlo chvíli po tom co jsme se poznali, né že bych na to zapomněla, ale když se to táhlo už nějaký ten pátek tak jsem si myslela, že změnil názor. Houby…

Ale vše zlé je k něčemu dobré. I když to bylo naprd tak jsem po určitou dobu byla šťastná a věřte mi, pro někoho, kdo se takhle šťastně možná nikdy necítil to bylo návykový. Sebevědomí – opět to samý, před tím jsem ho měla minimální, připadala jsem si tlustá, ošklivá a já nevím co ještě, ale ať je to sebevětší blbec tak to chování k ženám měl zmáklý na jedničku. A jestli bych měla hledat pozitivum i v tom nejhorším – tak v tom aftermath-u jsem zhubla takže sama sobě už nepřipadám tlustá 😀

Plyne z toho nějaké ponaučení? Ne-friendzonovat nikoho? Nerandit s blbcema?  Nebýt emoční sadomasochistka ani nepáchat emocionální harakiri? Kdo ví… 

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: