Yungblud letos podruhé. Po lednovém nářezu ve Futuru jsem si toto nemohla nechat ujít.

I když budu upřímná – vůbec se mi tam nechtělo. Z poslední písniček nejsem moc nadšená, z EPčka už vůbec ne. Ale tušila jsem, že když nepůjdu tak toho budu litovat. Byla jsem kousek od toho abych lístek prodala a místo toho šla na Counterfeit v Rock Café. Ale ovládla jsem se a nakonec jsem ráda.


Co bylo jasné již od začátku – fronta nebude tak klidná jako v lednu. V lednu jsem tam přišla v cca v půl páté odpoledne a dostala číslo 38. Teď jsem tam běžela z práce už v 9 ráno, dostala číslo 41 a běžela zpátky – výhoda práce v centru. Vrátila jsem se tam až kolem 6 večer. Jelikož nám nešlo ani tak o místo u bariéry, ale místo na balkóně tak nás ani moc nežralo, když nás lidi předběhli. Všichni tam čekali od rána na místo u bariéry, my jsme na balkoně byli první. Balkón se později ukázal jako geniální nápad.

Předskokanem byli Saint PHNX. Což pro mě bylo neznámé jméno. Ale byli neskuteční. Byla jsem v trochu šoku, když zpěvák promluvil a začal z něj lítat opravdu silný skotský přízvuk. To jsem až zalapala po dechu, čekala jsem cokoliv, ale tohle ne 😀 Stejně zvláštní bylo, že bubeník stál – to jsme se shodli, že to jsme ještě neviděli.


View Post

Hudba v dnešní době je zapeklitá věc. Podobně jako jiné barvy pleti, národnosti či náboženství je v „moderní kultuře“ reprezentována jen jedna část. Část, kterou lidé na vysokých místech, považují za to nejlepší. Pop.

Toto nebude post o mých problémech s pop music (to může být samostatný příspěvek), může se vám líbit cokoliv, to je na vás.

Mám pocit, že lidé si zvolí žánr a toho se drží zuby nehty, cokoliv z toho žánru vybočující již není pro ně a je špatný apod. Perfektně tu funguje psychologie stáda (a to se posluchače popu nesnažím urazit), lidem se ta hudba líbí protože se líbí lidem kolem nich a lidé od přírody chtějí zapadnout, splynout s prostředím. Většina posluchačů pop music metal v životě neslyšela, ale jsou si už teď jistí, že to nenávidí. Proč? Z části proto, že je moderní jej nenávidět.

Absence pomyslného mostu si všímají i alternativní umělci a v naději, že přilákají lidi k rocku a dalším žánrům, se pokouší tvořit alba, kterou by tu propast mohli zalepit.

View Post

Neptejte se proč a jak, ale srpen byl poměrně metalový měsíc.

Slipknot na začátku měsíce vydali nové album, We Are Not Your Kind, které mi od toho dne hraje téměř každý den. Mezi mé nejobíbenější písničky určitě patří Nero Forte a Spiders. Také jsem si konečně pořádně poslechla Motionless in White a jejich nejnovější album Disguise. V srpnu také album vydali Flash Forward, ale z toho jsem zatím slyšela jen vydané singly, k celému Golden Rust se stále musím dostat.

V sprnu jsem si pořídila lístky hned na několik koncertů. Na Boston Manor, kteří v říjnu budou ve smíchovském Futuru, na Sleeping With Sirens do Vídně, na Palaye Royale hned do několika měst (Varšava, Praha, Budapešť, Vídeň a Mnichov – ale o celé mé „tour“ chystám samostatnou sérii článků) a momentálně hledám způsob jak za 30€ lístek na Motionless in White nedat 25€ jako poštovné (jestli máte tipy jak obelstít německý Ticketmaster tak sem s nimi)

MOTIONLESS IN WHITE – BRAND NEW NUMB

Asi jsem falešný fanda „tvrdší“ hudby, ale MIW jsem nikdy předtím nedala šanci. Ale pak jsem někdy na přelomu června-července začala sledoval Chrise, zpěváka MIW na Instagramu – taky nevím proč. A najednou jsem proposlouchala celé jejich Spotify během jednoho víkendu.

View Post

Od února se tu žádný nový playlist neobjevil. Za každý měsíc jsem měla jen jednu či dvě písničky, které se tu předtím neobjevili a tak mi přišlo zbytečné se opakovat, protože jsou písničky a umělci, které poslouchám pořád.

Ale konečně se mi to v mém playlistu nahromadilo a mám pro vás písniček dokonce 10.


Žádné nové umělce vám asi nepředstavím, ale mám hodně nových písniček či pár deep cutů z jejich diskografie. Protože to be honest další kapelu to obsess over nepotřebuji. Vystačím si s tím co mám, díky moc 😀

ONE WAY TRACK – FLASH FORWARD

Flash Forward jsou na mém playlistu už od února, kdy jsem je viděla poprvé jako předskokany Palaye Royale, pak o nějaký měsíc později jsem je viděla znovu, ale tentokrát s To The Rats And Wolves. A od té doby můj playlist neopustili.

Je to první z několika německých kapel v tomto postu a mě nepřestává pořád zarážet. Od našich sousedů se máme co učit, nejen co se hudby týče.

GHOST OF OHIO – ANDY BLACK

Pro Andyho mám slabost, to není žádná novinka. Hlavně tedy pro jeho hlas. Což je tak trochu unpopular opinion, jelikož dostává dost naloženo, právě kvůli jeho hlasu a „mizernému zpěvu“. Budu první co zvedne ruku a přizná, že není bůhvíjak dobrý zpěvák s průměrným, ne-li podprůmerným rozsahem. Ale já mu to dokážu odpustit, právě kvůli barvě a tónu jeho hlasu a taky proto, že ne všichni můžou být Brendon Urie a hopsat si skrz šest oktáv jako by se nechumelilo.

Jeho druhé sólové album se doopravdy povedlo. Shadow Side ve mě nezanechala moc velký dojem, ale The Ghost of Ohio je za mě hodně povedené. John Feldmann (hudebník – zpěvák a kytarista pro Goldfinger; a producent, mimo jiné spolupracuje i s Blink-182, The Used, Fever 333 a v minulosti se zapojil i do tvorby Panic! At The Disco, Escape The Fate, All Time Low či 5 Seconds Of Summer) se opět předvedl.

View Post

IG TV shrnutí
IDKHow
Against The Current

Předminulý týden se opět nesl ve znamení koncertů.

V úterý jsem (konečně) viděla I Don’t Know How But They Found Me (zkráceně IDKHow) a ve čtvrtek jsem se na poslední chvíli vydala na Against The Current.

S IDKHow to bylo moje poprvé. Konec konců je to relativně nová kapela, ale Dallon (basa, zpěv) a Ryan (bicí) nejsou žádnými nováčky.


IDKHow hráli v Rock Café a také v tom největším vedru. Byli jsme úplně durch jenom při čekání nahoře u vstupu. A já byla vděčná, že jsem si do kabelky hodila i vytištěný lístek a měla se tak čím ovývat. Jinak bych asi nepřežila.

V jeden moment kolem nás prošel Ryan a plácl si s jedním klukem, kterého znám. Ten to málem nepřežil jak začal vyšilovat. Je fajn vědět, že nejen holky jsou takové když přijde na „celebrity“.

Dole v klubu to nebylo o moc lepší, občas tam odněkud fouklo, ale jinak se ten vzduch ani nehnul. Během koncertu jsem se potila takovým stylem, že mě od potu pálili i oči. Z nás všech tam lilo. Ale IDKHow (a ani předkapelu) to neodradilo.

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: