Svět se v tomto ohledu za poslední roky radikálně změnil (nebo mám alespoň takový pocit).

Když mi bylo 10, 12 let tak mi připadalo až nemožné potkat se tváří v tvář s jakoukoliv zahraniční „celebritou“ pokud jste neměli ze zadnice kliku a nevyhráli na T-Music M&G. Za prvé sem nikdo nejezdil (opět – alespoň si to nevybavuji) a za druhé M&G/VIP/apod. nebyli „a thing“.

A celebrity culture byla celkově docela jinde. Za mě se posunula tím správným směrem, co se vztahu umělec x fanoušek týče. Jsem skálopevně přesvědčená, že před 10 lety fanoušek neměl ty příležitosti jako má dnes. Velký podíl na tom určitě má zrod fandomů a rozvoj sociálních sítí, nástup nové generace „celebrit“… Stejně tak i posun myšlení fanoušků, před lety se k „celebritám“ vzhlíželo jako k polobohům, zatímco dnes fanoušek spíš ocení real lidi.

Budu se opakovat, ale chápu, že né každý má/cití potřebu své oblíbené muzikanty/atd. potkat. You do you, boo.

View Post

O týden dva týdny později a já stále nevěřím, že jsem viděla Brendona Urie naživo. Možná to není můj nejoblíbenější člověk pod sluncem (a to mě neberte špatně, mám k němu velký respekt a obdiv, protože je to pan umělec a chlap se srdcem a mozkem na správném místě), ale být pár metrů od něj mi přišlo nereálné. První písničku jsem ho pozorovala a opakovala si “to není on, to určitě není on…”.

Byl to on.

Nevěřím v boha, ale jestli bůh existuje tak je to Brendon Urie.

Ale hezky zpátky na začátek. Pod pódium vedla dlouhá cesta. A fakt myslím dlouhá.

K hale jsem dorazila kolem půl desáté ráno. Ano, půl desáté ráno. Dostala číslo 121. 120 bláznů tam dorazilo ještě přede mnou. S dobrým pocitem jsem zaujmula pozici kousek od dveří a spustila odpočítávání. T minus 9 a půl hodiny. Po půl hodině jsem litovala, že jsem si nevzala nic pod zadek, protože to nebylo nic pohodlného. Trpělivě jsem ale čekala na zbytek mojí party, která sotva vyjela z Prahy.

View Post

Ve svých novoročních předsevzetích zatím failuju a to dost, ale snad se z toho dostanu a začnu se sebou něco dělat. Ale vychází mi alespoň jedno předsevzetí – plním si sny.

Momentálně sedím v autobuse ve vlaku pod kanálem La Manche a mířím zpátky do Prahy (ehm to už bylo před téměř týdnem, oops). Byla jsem na otočku dva dny v Londýně a jak je mým zvykem poslední dobou, když cestuju tak cestuju za koncertem.

V Londýne jsem si splnila další bod z mého checklistu “Kapel, které musím vidět živě” a to – BLACK VEIL BRIDES (BVB). Pár let zpátky byli oznámeni jako jeden z headlinerů RfP, ale pak to zrušili – a to bylo nejblíž, co jsem byla jejich koncertu. A když oznámili tour společně s Asking Alexandria tak jsem věděla, že jedu. Někam, kamkoliv. Volba padla na Londýn, protože ač jsem tam byla již asi 6x tak to město si mě naprosto získalo a nikdy mě neomrzí tam jezdit. Na více informativní post o Londýně se můžete podívat ZDE.

BVB poslouchám už od roku 2010, kdy prorazili se songem Knives&Pens. Narazila jsem na ně naprostou náhodou, byli mi doporučení YouTubem po sledování Schrei videoklipu. Takže to že se pomalu přeorientovávám na BVB místo TH je nadneseně řečeno chybou Tokio Hotel samotných 😀 Každopádně jsem celé ty roky neměla mentální kapacitu na to se plně dostat do BVB fandomu, protože jsem měla hlavu plnou Tokio Hotel, ale poslední týdny a měsíce mi k tomu poskytly dost prostoru a já už jsem schopná si k jejich obličejům přiřadit jména – do cca listopadu jsem znala jen Andyho (zpěvák).

Resurrection tour má dva headlinery – Asking Alexandria a Black Veil Brides. Plus jejich evropským předskokanem byli To the Rats and Wolves.

View Post

Oficiálně poslední koncert evropského encore turné je za námi. Ač je to nepochopitelné, tak se po posledním koncertu turné, který byl i mým posledním, lépe než kdyby ta tour pokračovala bez mě. Go figure…

Nevěřila jsem, že je vůbec možný, aby další koncert byl lepší než ten předchozí. Ale Tokio Hotel mě pokaždé překvapí a pokaždé mě mají v slzách, když při poslední písničce vystřelí konfety.

Dalších 72 hodin v Berlíně, jídlo, alkohol a přátelé…

View Post

Včera jsem se vrátila z prozatím posledního mého koncertu na Dream Machine tour… Haha doufala jsem že toto nikdy nebudu muset říct, ale opak je pravdou. Každý sen musí jednou skončit. A nebo taky ne 😉

Momentálně je neděle, 5. listopadu (ehm ani mi nepřipomínejte jak dlouho mi to trvalo dopsat), ani ne jedna odpoledne a já ležím stále v posteli a usrkávám víno z plastového kelímku, který jsem si „ukradla“ na koncertě (platila se záloha takže jsem ho teoreticky zaplatila) zatímco se utápím v kvalitní pokoncertní depresi.

Tak abych se cítila ještě hůř, pojďme se podívat jak našich necelých 72 hodin v Berlíně vypadalo!

View Post

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: