Od února se tu žádný nový playlist neobjevil. Za každý měsíc jsem měla jen jednu či dvě písničky, které se tu předtím neobjevili a tak mi přišlo zbytečné se opakovat, protože jsou písničky a umělci, které poslouchám pořád.

Ale konečně se mi to v mém playlistu nahromadilo a mám pro vás písniček dokonce 10.


Žádné nové umělce vám asi nepředstavím, ale mám hodně nových písniček či pár deep cutů z jejich diskografie. Protože to be honest další kapelu to obsess over nepotřebuji. Vystačím si s tím co mám, díky moc 😀

ONE WAY TRACK – FLASH FORWARD

Flash Forward jsou na mém playlistu už od února, kdy jsem je viděla poprvé jako předskokany Palaye Royale, pak o nějaký měsíc později jsem je viděla znovu, ale tentokrát s To The Rats And Wolves. A od té doby můj playlist neopustili.

Je to první z několika německých kapel v tomto postu a mě nepřestává pořád zarážet. Od našich sousedů se máme co učit, nejen co se hudby týče.

GHOST OF OHIO – ANDY BLACK

Pro Andyho mám slabost, to není žádná novinka. Hlavně tedy pro jeho hlas. Což je tak trochu unpopular opinion, jelikož dostává dost naloženo, právě kvůli jeho hlasu a „mizernému zpěvu“. Budu první co zvedne ruku a přizná, že není bůhvíjak dobrý zpěvák s průměrným, ne-li podprůmerným rozsahem. Ale já mu to dokážu odpustit, právě kvůli barvě a tónu jeho hlasu a taky proto, že ne všichni můžou být Brendon Urie a hopsat si skrz šest oktáv jako by se nechumelilo.

Jeho druhé sólové album se doopravdy povedlo. Shadow Side ve mě nezanechala moc velký dojem, ale The Ghost of Ohio je za mě hodně povedené. John Feldmann (hudebník – zpěvák a kytarista pro Goldfinger; a producent, mimo jiné spolupracuje i s Blink-182, The Used, Fever 333 a v minulosti se zapojil i do tvorby Panic! At The Disco, Escape The Fate, All Time Low či 5 Seconds Of Summer) se opět předvedl.

View Post

IG TV shrnutí
IDKHow
Against The Current

Předminulý týden se opět nesl ve znamení koncertů.

V úterý jsem (konečně) viděla I Don’t Know How But They Found Me (zkráceně IDKHow) a ve čtvrtek jsem se na poslední chvíli vydala na Against The Current.

S IDKHow to bylo moje poprvé. Konec konců je to relativně nová kapela, ale Dallon (basa, zpěv) a Ryan (bicí) nejsou žádnými nováčky.


IDKHow hráli v Rock Café a také v tom největším vedru. Byli jsme úplně durch jenom při čekání nahoře u vstupu. A já byla vděčná, že jsem si do kabelky hodila i vytištěný lístek a měla se tak čím ovývat. Jinak bych asi nepřežila.

V jeden moment kolem nás prošel Ryan a plácl si s jedním klukem, kterého znám. Ten to málem nepřežil jak začal vyšilovat. Je fajn vědět, že nejen holky jsou takové když přijde na „celebrity“.

Dole v klubu to nebylo o moc lepší, občas tam odněkud fouklo, ale jinak se ten vzduch ani nehnul. Během koncertu jsem se potila takovým stylem, že mě od potu pálili i oči. Z nás všech tam lilo. Ale IDKHow (a ani předkapelu) to neodradilo.

View Post

Svět se v tomto ohledu za poslední roky radikálně změnil (nebo mám alespoň takový pocit).

Když mi bylo 10, 12 let tak mi připadalo až nemožné potkat se tváří v tvář s jakoukoliv zahraniční „celebritou“ pokud jste neměli ze zadnice kliku a nevyhráli na T-Music M&G. Za prvé sem nikdo nejezdil (opět – alespoň si to nevybavuji) a za druhé M&G/VIP/apod. nebyli „a thing“.

A celebrity culture byla celkově docela jinde. Za mě se posunula tím správným směrem, co se vztahu umělec x fanoušek týče. Jsem skálopevně přesvědčená, že před 10 lety fanoušek neměl ty příležitosti jako má dnes. Velký podíl na tom určitě má zrod fandomů a rozvoj sociálních sítí, nástup nové generace „celebrit“… Stejně tak i posun myšlení fanoušků, před lety se k „celebritám“ vzhlíželo jako k polobohům, zatímco dnes fanoušek spíš ocení real lidi.

Budu se opakovat, ale chápu, že né každý má/cití potřebu své oblíbené muzikanty/atd. potkat. You do you, boo.

View Post

O týden dva týdny později a já stále nevěřím, že jsem viděla Brendona Urie naživo. Možná to není můj nejoblíbenější člověk pod sluncem (a to mě neberte špatně, mám k němu velký respekt a obdiv, protože je to pan umělec a chlap se srdcem a mozkem na správném místě), ale být pár metrů od něj mi přišlo nereálné. První písničku jsem ho pozorovala a opakovala si “to není on, to určitě není on…”.

Byl to on.

Nevěřím v boha, ale jestli bůh existuje tak je to Brendon Urie.

Ale hezky zpátky na začátek. Pod pódium vedla dlouhá cesta. A fakt myslím dlouhá.

K hale jsem dorazila kolem půl desáté ráno. Ano, půl desáté ráno. Dostala číslo 121. 120 bláznů tam dorazilo ještě přede mnou. S dobrým pocitem jsem zaujmula pozici kousek od dveří a spustila odpočítávání. T minus 9 a půl hodiny. Po půl hodině jsem litovala, že jsem si nevzala nic pod zadek, protože to nebylo nic pohodlného. Trpělivě jsem ale čekala na zbytek mojí party, která sotva vyjela z Prahy.

View Post

Ve svých novoročních předsevzetích zatím failuju a to dost, ale snad se z toho dostanu a začnu se sebou něco dělat. Ale vychází mi alespoň jedno předsevzetí – plním si sny.

Momentálně sedím v autobuse ve vlaku pod kanálem La Manche a mířím zpátky do Prahy (ehm to už bylo před téměř týdnem, oops). Byla jsem na otočku dva dny v Londýně a jak je mým zvykem poslední dobou, když cestuju tak cestuju za koncertem.

V Londýne jsem si splnila další bod z mého checklistu “Kapel, které musím vidět živě” a to – BLACK VEIL BRIDES (BVB). Pár let zpátky byli oznámeni jako jeden z headlinerů RfP, ale pak to zrušili – a to bylo nejblíž, co jsem byla jejich koncertu. A když oznámili tour společně s Asking Alexandria tak jsem věděla, že jedu. Někam, kamkoliv. Volba padla na Londýn, protože ač jsem tam byla již asi 6x tak to město si mě naprosto získalo a nikdy mě neomrzí tam jezdit. Na více informativní post o Londýně se můžete podívat ZDE.

BVB poslouchám už od roku 2010, kdy prorazili se songem Knives&Pens. Narazila jsem na ně naprostou náhodou, byli mi doporučení YouTubem po sledování Schrei videoklipu. Takže to že se pomalu přeorientovávám na BVB místo TH je nadneseně řečeno chybou Tokio Hotel samotných 😀 Každopádně jsem celé ty roky neměla mentální kapacitu na to se plně dostat do BVB fandomu, protože jsem měla hlavu plnou Tokio Hotel, ale poslední týdny a měsíce mi k tomu poskytly dost prostoru a já už jsem schopná si k jejich obličejům přiřadit jména – do cca listopadu jsem znala jen Andyho (zpěvák).

Resurrection tour má dva headlinery – Asking Alexandria a Black Veil Brides. Plus jejich evropským předskokanem byli To the Rats and Wolves.

View Post

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: