Ve svých novoročních předsevzetích zatím failuju a to dost, ale snad se z toho dostanu a začnu se sebou něco dělat. Ale vychází mi alespoň jedno předsevzetí – plním si sny.

Momentálně sedím v autobuse ve vlaku pod kanálem La Manche a mířím zpátky do Prahy (ehm to už bylo před téměř týdnem, oops). Byla jsem na otočku dva dny v Londýně a jak je mým zvykem poslední dobou, když cestuju tak cestuju za koncertem.

V Londýne jsem si splnila další bod z mého checklistu “Kapel, které musím vidět živě” a to – BLACK VEIL BRIDES (BVB). Pár let zpátky byli oznámeni jako jeden z headlinerů RfP, ale pak to zrušili – a to bylo nejblíž, co jsem byla jejich koncertu. A když oznámili tour společně s Asking Alexandria tak jsem věděla, že jedu. Někam, kamkoliv. Volba padla na Londýn, protože ač jsem tam byla již asi 6x tak to město si mě naprosto získalo a nikdy mě neomrzí tam jezdit. Na více informativní post o Londýně se můžete podívat ZDE.

BVB poslouchám už od roku 2010, kdy prorazili se songem Knives&Pens. Narazila jsem na ně naprostou náhodou, byli mi doporučení YouTubem po sledování Schrei videoklipu. Takže to že se pomalu přeorientovávám na BVB místo TH je nadneseně řečeno chybou Tokio Hotel samotných 😀 Každopádně jsem celé ty roky neměla mentální kapacitu na to se plně dostat do BVB fandomu, protože jsem měla hlavu plnou Tokio Hotel, ale poslední týdny a měsíce mi k tomu poskytly dost prostoru a já už jsem schopná si k jejich obličejům přiřadit jména – do cca listopadu jsem znala jen Andyho (zpěvák).

Resurrection tour má dva headlinery – Asking Alexandria a Black Veil Brides. Plus jejich evropským předskokanem byli To the Rats and Wolves.

View Post

Oficiálně poslední koncert evropského encore turné je za námi. Ač je to nepochopitelné, tak se po posledním koncertu turné, který byl i mým posledním, lépe než kdyby ta tour pokračovala bez mě. Go figure…

Nevěřila jsem, že je vůbec možný, aby další koncert byl lepší než ten předchozí. Ale Tokio Hotel mě pokaždé překvapí a pokaždé mě mají v slzách, když při poslední písničce vystřelí konfety.

Dalších 72 hodin v Berlíně, jídlo, alkohol a přátelé…

View Post

Včera jsem se vrátila z prozatím posledního mého koncertu na Dream Machine tour… Haha doufala jsem že toto nikdy nebudu muset říct, ale opak je pravdou. Každý sen musí jednou skončit. A nebo taky ne 😉

Momentálně je neděle, 5. listopadu (ehm ani mi nepřipomínejte jak dlouho mi to trvalo dopsat), ani ne jedna odpoledne a já ležím stále v posteli a usrkávám víno z plastového kelímku, který jsem si “ukradla” na koncertě (platila se záloha takže jsem ho teoreticky zaplatila) zatímco se utápím v kvalitní pokoncertní depresi.

Tak abych se cítila ještě hůř, pojďme se podívat jak našich necelých 72 hodin v Berlíně vypadalo!

View Post

 A poslední zastávkou na mé spanilé Tokio Hotel jízdě byla Varšava. Tento post bude delší než ty zbylé dva, protože je to nejčerstvější v mé mysli a narozdíl od Prahy jsem ve Varšavě v sobě něměla flašku vodky (byla jsem uvolněná, ale za tu dvoudenní kocovinu mi to nestálo).

 

Vyrazily jsme z Prahy v úterý nelidsky brzo ráno a plánovali sraz na Varšavském nádraží v půl třetí. Ale to jsme nevěděli že nějaký dobrodruh takhle brzo ráno skočí pod vlak a tak nás čekaly dvě hodiny uprostřed pole a následné couvání do předchozí stanice a objížďka po jiné trati. Do Varšavy jsme místo ve 2 dorazily asi v půl šesté a byly rády že jsme rády. Po následné chvilce bloudění při hledání našeho apartmánu jsme dorazily a místo party se zmohly na akorát tak na pizzu za rohem a pivo.
Tak jako obvykle jsme podcenily zimu a klepaly jsme kosu celou dobu 😀

View Post

Pár dní po koncertu v Praze jsem se vydala na další dobrodružství a to do Helsinek.

Byla jsem nucena letět, z čehož jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená, radši bych strávila 30 hodin v autobuse než 2 hodiny v letadle. Ale bohužel takových šílenců jako já moc není protože žádná linka do Helsinek nejezdí.

Úplně nedřív by se asi hodilo zmínit proč jsem se do Helsinek vůbec táhla. Při FIA v Berlíně v roce 2005 jsem se krátce potkala s slečnou z Řecka, která následně v létě byla i v Praze a byly jsme na The Neighbourhood. A hned jak oznámili tour data tak jsem byla ukecávaná ať jedu někam do Skandinávie ať si užijem Tokio Hotel jednou spolu. A nakonec jsme spolu na koncertě byly dvakrát, protože jsem zpracovala já jí ať jede i do Varšavy.

Ale nyní zpět k Helsinkám – nikdy by mě ani nenapadlo že to město bude takhle malý. Očekávala jsem že bude zhruba stejně velký jako Praha, ale ve skutečnosti Helsinki jsou taková větší vesnička. Hezká vesnička, ale pořád vesnička.

Úplně maximálně jsme podcenily severskou zimu, severských sedm stupňů se rovná mínus 5 stupňům pro nás Čecháčky. Klepala jsem kosu celé tři dny. A další poznatek – finská káva je jedno velké ne 😀 chutnala jako spálenina a je jedno kolik mléka jste si do ní nalili.

Z jednoho konce města na druhý byste vycházkovým tempem za půl hodiny, a to nemluvím jen o centru, ale od jednoho přístavu k druhému, přes celý ten “poloostrov”. V den příjezdu jsme se šly projít asi v pět odpoledne a během těch zhruba dvou a půl hodiny co jsme byly venku jsme prošly všechny hlavní památky a druhý den nevěděli co dělat.
Druhý den večer jsme šly na večeři s dalšími fanynkami a poté ještě na pivo – do českého baru Vltava. Což nebylo plánované, ale byl to první bar co jsme našly. Lehčím zklamáním bylo že nikdo tam česky nemluvil a můj fórek “You can check my Czech ID” poté co chtěli vidět naše občanky taky prošel bez odezvy. Ale fórky mě přešly při placení – 0,3l piva 7 euro, což jak mi bylo řečeno je prý normální cena.
Třetí den již byl čas na koncert a v té zimě celodenní čekání nepřicházelo v úvahu. Ke klubu jsme přišly asi v 5 odpoledne a nenápadně se vtlačili téměř k začátku fronty, protože jsme tam znaly nějaké holky tak nás pustili k sobě. Poté jsme si odskočili ještě pro pivo do supermarketu abysme se zahřály, ale moc to nepomohlo. Po vstupu dovnitř nás čekal další šok v podobě povinné šatny za cenu 4 eura načež jsem se lehce pohádala se sekuriťákem kterým hlídal schody dolů, protože jsme odmítala dát 4 eura za něco povinného. Ale nakonec mi nic jiného nezbylo.
Show jako takový byla jako vždy neskutečná a i dav byl úžasný. Nejenže vás nechali odejít na záchod a vrátit se odkud se odešli ale byli i hlasití.
Stály jsme asi ve 4 nebo 5 řadě a po odchodu KOS VIP na pódium jsme se posunuli asi do řady třetí. A ironicky z té 3-5 řady jsem viděla lépe než z první řady ve Varšavě.
A také již klasicky mi v půlce koncertu chcípl telefon takže po akustickém setu jsem skončila s nahráváním a užila si zbytek koncertu 🙂 V Helsinkách jsem neměla žádný VIP balíček takže posledním songem pro mě koncert skončil.
A po příletu z Helsinek jsem ani ne za 12 hodin odjížděla do Varšavy.