Víc z koncertu je na mé IG TV ZDE.


Akorát sedím ve vlaku zpátky do Prahy. Mám pocit, že něco podobného říkám pokaždé, když se odněkud vracím – ale z Mnichova se mi vůbec nechtělo.

Nejenže jsem na pár dní unikla tropům co stále panují v Česku, ale ještě jsem viděla Palaye Royale.

Po koncertě jsem měla radost jako malé děcko, že jsem se tentokrát neztrapnila a co víc, byla schopná vést smysluplnou konverzaci s Remingtonem. Ale ani ne o 24 hodin později mi to karma dala pěkně sežrat.


V Mnichově jsem byla poprvé. Myslela jsem si, že najít onen klub bude snadné, ale trochu jsem se spletla.

U-Bahn jsem zmákla během chvilky a dokonce napoprvé jela ve správném směru (což se mi občas nepovede ani v Praze), ale pak jsem tam chodila dokolečka asi 20 minut a hledala místo M. Google mě pokaždé zavedl někam jinam, díky moc. Pak jsem ale zahlédly holky, co vypadaly dost bizarně na to, abych usoudila, že jdou taky na Palaye a nenápadně se vydala za nimi.

K hale jsem přišla až asi hodinu před otevřením dveří, dřív jsem to vůbec nestíhala. Ale s místem vzadějc jsem byla už předem smířená. Přišla jsem pořád ještě docela včas, během poslední půl hodiny se ona fronta ještě asi zdvojnásobila.

Poprvé se mi stalo, že u vstupu kontrolovali i občanky a tak jsem měla možnost nenápadně omrknout věkové složení. Neplnoletí měli na hřbetu ruky modrý křížek a že jich bylo. Napřiklad slečny přede mnou byly ročníky 2003-2005. Asi si dokážete představit jak jsem se cítila stará 😀 Co taky bylo pro mě poprvé – byla jsem jedna z nejvyšších takže jsem viděla docela hezky i z druhé poloviny davu.

View Post

IG TV shrnutí
IDKHow
Against The Current

Předminulý týden se opět nesl ve znamení koncertů.

V úterý jsem (konečně) viděla I Don’t Know How But They Found Me (zkráceně IDKHow) a ve čtvrtek jsem se na poslední chvíli vydala na Against The Current.

S IDKHow to bylo moje poprvé. Konec konců je to relativně nová kapela, ale Dallon (basa, zpěv) a Ryan (bicí) nejsou žádnými nováčky.


IDKHow hráli v Rock Café a také v tom největším vedru. Byli jsme úplně durch jenom při čekání nahoře u vstupu. A já byla vděčná, že jsem si do kabelky hodila i vytištěný lístek a měla se tak čím ovývat. Jinak bych asi nepřežila.

V jeden moment kolem nás prošel Ryan a plácl si s jedním klukem, kterého znám. Ten to málem nepřežil jak začal vyšilovat. Je fajn vědět, že nejen holky jsou takové když přijde na „celebrity“.

Dole v klubu to nebylo o moc lepší, občas tam odněkud fouklo, ale jinak se ten vzduch ani nehnul. Během koncertu jsem se potila takovým stylem, že mě od potu pálili i oči. Z nás všech tam lilo. Ale IDKHow (a ani předkapelu) to neodradilo.

View Post

O týden dva týdny později a já stále nevěřím, že jsem viděla Brendona Urie naživo. Možná to není můj nejoblíbenější člověk pod sluncem (a to mě neberte špatně, mám k němu velký respekt a obdiv, protože je to pan umělec a chlap se srdcem a mozkem na správném místě), ale být pár metrů od něj mi přišlo nereálné. První písničku jsem ho pozorovala a opakovala si “to není on, to určitě není on…”.

Byl to on.

Nevěřím v boha, ale jestli bůh existuje tak je to Brendon Urie.

Ale hezky zpátky na začátek. Pod pódium vedla dlouhá cesta. A fakt myslím dlouhá.

K hale jsem dorazila kolem půl desáté ráno. Ano, půl desáté ráno. Dostala číslo 121. 120 bláznů tam dorazilo ještě přede mnou. S dobrým pocitem jsem zaujmula pozici kousek od dveří a spustila odpočítávání. T minus 9 a půl hodiny. Po půl hodině jsem litovala, že jsem si nevzala nic pod zadek, protože to nebylo nic pohodlného. Trpělivě jsem ale čekala na zbytek mojí party, která sotva vyjela z Prahy.

View Post

Ve svých novoročních předsevzetích zatím failuju a to dost, ale snad se z toho dostanu a začnu se sebou něco dělat. Ale vychází mi alespoň jedno předsevzetí – plním si sny.

Momentálně sedím v autobuse ve vlaku pod kanálem La Manche a mířím zpátky do Prahy (ehm to už bylo před téměř týdnem, oops). Byla jsem na otočku dva dny v Londýně a jak je mým zvykem poslední dobou, když cestuju tak cestuju za koncertem.

V Londýne jsem si splnila další bod z mého checklistu “Kapel, které musím vidět živě” a to – BLACK VEIL BRIDES (BVB). Pár let zpátky byli oznámeni jako jeden z headlinerů RfP, ale pak to zrušili – a to bylo nejblíž, co jsem byla jejich koncertu. A když oznámili tour společně s Asking Alexandria tak jsem věděla, že jedu. Někam, kamkoliv. Volba padla na Londýn, protože ač jsem tam byla již asi 6x tak to město si mě naprosto získalo a nikdy mě neomrzí tam jezdit. Na více informativní post o Londýně se můžete podívat ZDE.

BVB poslouchám už od roku 2010, kdy prorazili se songem Knives&Pens. Narazila jsem na ně naprostou náhodou, byli mi doporučení YouTubem po sledování Schrei videoklipu. Takže to že se pomalu přeorientovávám na BVB místo TH je nadneseně řečeno chybou Tokio Hotel samotných 😀 Každopádně jsem celé ty roky neměla mentální kapacitu na to se plně dostat do BVB fandomu, protože jsem měla hlavu plnou Tokio Hotel, ale poslední týdny a měsíce mi k tomu poskytly dost prostoru a já už jsem schopná si k jejich obličejům přiřadit jména – do cca listopadu jsem znala jen Andyho (zpěvák).

Resurrection tour má dva headlinery – Asking Alexandria a Black Veil Brides. Plus jejich evropským předskokanem byli To the Rats and Wolves.

View Post

Oficiálně poslední koncert evropského encore turné je za námi. Ač je to nepochopitelné, tak se po posledním koncertu turné, který byl i mým posledním, lépe než kdyby ta tour pokračovala bez mě. Go figure…

Nevěřila jsem, že je vůbec možný, aby další koncert byl lepší než ten předchozí. Ale Tokio Hotel mě pokaždé překvapí a pokaždé mě mají v slzách, když při poslední písničce vystřelí konfety.

Dalších 72 hodin v Berlíně, jídlo, alkohol a přátelé…

View Post

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: