Není den abych neměla v uších sluchátka či puštěné Spotify na plné pecky. Cesty tramvají apod. bez sluchátek jsou pro mě nepředstavitelné (jsem v tomto sama?).

Mám to štěstí/smůlu že kapely v žánrech, které mám nejraději nejsou zrovna mainstreamově známé takže dnes máte jedinečnou šanci objevit nové umělce (o většině jsem už na blogu mluvila takže pro někoho to zas taková novinka asi nebude :D).

Nejsem fanda popu, rapu či další dnes mainstreamové hudby takže ode mě nečekejte moc tipů z této oblasti. Jedinou vyjímkou v mých playlistech jsou asi Panic! At The Disco (a stoprocentně jsem pro Jonas Brothers, jestli oni nezachrání pop music tak jsme oficiálně v háji). 95% kapel apod., co poslouchám, jsou z té tvrdší strany spektra.

PALAYE ROYALE

Výsledek obrázku pro palaye royale

Toto asi nikoho nepřekvapí.

Kluci z Palaye jsi mě naprosto získali – jak hudbou tak i osobností. Hrají starý dobrý rock’n’roll a na pódiu to umí rozbalit. Obzvlášť Remington, lítá jak střelený sem a tam, kam může tam vyleze a několikrát za koncert se vydá do samotného publika „dělat bordel“.

View Post

Svět se v tomto ohledu za poslední roky radikálně změnil (nebo mám alespoň takový pocit).

Když mi bylo 10, 12 let tak mi připadalo až nemožné potkat se tváří v tvář s jakoukoliv zahraniční „celebritou“ pokud jste neměli ze zadnice kliku a nevyhráli na T-Music M&G. Za prvé sem nikdo nejezdil (opět – alespoň si to nevybavuji) a za druhé M&G/VIP/apod. nebyli „a thing“.

A celebrity culture byla celkově docela jinde. Za mě se posunula tím správným směrem, co se vztahu umělec x fanoušek týče. Jsem skálopevně přesvědčená, že před 10 lety fanoušek neměl ty příležitosti jako má dnes. Velký podíl na tom určitě má zrod fandomů a rozvoj sociálních sítí, nástup nové generace „celebrit“… Stejně tak i posun myšlení fanoušků, před lety se k „celebritám“ vzhlíželo jako k polobohům, zatímco dnes fanoušek spíš ocení real lidi.

Budu se opakovat, ale chápu, že né každý má/cití potřebu své oblíbené muzikanty/atd. potkat. You do you, boo.

View Post

O týden dva týdny později a já stále nevěřím, že jsem viděla Brendona Urie naživo. Možná to není můj nejoblíbenější člověk pod sluncem (a to mě neberte špatně, mám k němu velký respekt a obdiv, protože je to pan umělec a chlap se srdcem a mozkem na správném místě), ale být pár metrů od něj mi přišlo nereálné. První písničku jsem ho pozorovala a opakovala si “to není on, to určitě není on…”.

Byl to on.

Nevěřím v boha, ale jestli bůh existuje tak je to Brendon Urie.

Ale hezky zpátky na začátek. Pod pódium vedla dlouhá cesta. A fakt myslím dlouhá.

K hale jsem dorazila kolem půl desáté ráno. Ano, půl desáté ráno. Dostala číslo 121. 120 bláznů tam dorazilo ještě přede mnou. S dobrým pocitem jsem zaujmula pozici kousek od dveří a spustila odpočítávání. T minus 9 a půl hodiny. Po půl hodině jsem litovala, že jsem si nevzala nic pod zadek, protože to nebylo nic pohodlného. Trpělivě jsem ale čekala na zbytek mojí party, která sotva vyjela z Prahy.

View Post

EMO. Slovo, kteří snad všichni prožívající pubertu kolem roku 2010 znají. Z původu dost specifického termínu se postupem času stal blanket term pokrývající vše alternativní, označují se tím věci, které vůbec nejsou EMO, lidi to používají jako urážku a někteří si myslí, že by se to nemělo používat vůbec.

CO JE EMO?

EMO je styl hudby, který se odtrhl od post-hardcore a punku na konci 80. let a počátkem 90., průkopníkem byli/jsou kapely jako Weezer, Jimmy Eat World apod.

Ale co dělá kapelu EMO? Je to hudba samotná nebo texty?

View Post

Ohlášením koncertu v Praze mě v listopadu dost šokovali, nečekala jsem, že by vůbec věděli, kde Praha je, natož aby sem dorazili.

Už předem jsem se bála jedné věci – publika. Nebála jsem se ani tak toho, že by nikdo na ně nešel nebo že by publikum bylo chcíplé, ale spíše věkového složení. Což mé obavy se z větší části vyplnili a já zase nějakou dobu na koncert v Česku nemusím. Ale o tom více níže.

Do Prahy jsem měla VIP od samého začátku, nějak jsem neplánovala jet do Stuttgartu či Vídně, a už vůbec jsem netušila, že po koncertě potkají kohokoliv. A není to jak s Tokio Hotel, že by mě VIP zruinovalo – kolem a kolem jsem za lístek + VIP na Palaye dala stejně či méně než jen za lístek na Tokio Hotel (80 EUR) a obsah VIP je na chlup stejný plus se kapela netváří otráveně.


Večer pro mě začal mini-infarktem ještě před tím než jsem vůbec vystrčila nos z bytu. Blbla jsem s Boomerangem a nakonec jeden dávala na Instagram s popisem něco jako „Leaving for last (sold out) @palayeroyale show in a moment! @remingtonleith @emersonbarret @sebastiandanzing“ a dál vesele usrkávala víno a tancovala po bytě na Death Dance.

Když tu z čista jasna mi zapípala notifikace, že Sebastian sdílel mojí Story. Vůbec by mě nenapadlo, že je to ten Boomerang, jelikož jsem na Story měla ještě minimálně fotku z Vídně, kde byli taky všichni označení. Ale chyba lávky. Byl to ten Boomerang a já málem mrštila s telefonem.

Já, mrkající idiot, na Sebastianově Story… bože…

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: