První polovina roku byla pro mě koncertně nadprůměrná. Tolik koncertů jsem za tak „krátkou“ dobu ještě neviděla. 1x Yungblud, 4x Palaye Royale, 1x I Don’t Know How But They Found Me, 1x Against The Current, 1x To The Rats And Wolves (s Flash Forward a Breathe Atlantis), 1x Fever 333, 1x White Lies, já nevím kolik kapel na Rock For People…

Koncerty jsou jedním z mých nejoblíbenějších míst. Tečka. Je jedno kde, ale je to taková mini dovolená. Na pár hodin můžete vypnout, nepřemýšlet nad ničím jiným než nad další písničkou a o tom jak vás ze samého skákání píchá v boku.

Po koncertech jsem unavená jako štěně, ale zároveň nabitá energií a X hodin nemůžu spát, protože stále vibruju.

Opět pokud někdo vidíte koncerty jako ztrátu času/peněz/energie tak toto nebude článek pro vás… a asi ani blog 😀 Je jen pár věcí, který není nikdy dost. Kafe a kapely.


Druhá polovina roku vypadá, že bude klidnější. Ale opět se mi skoro všechny koncerty nacpali do jednoho týdne na přelomu října a listopadu. Ať se snažím sebevíc tak to vždycky vyjde, kapely jsou proti mě, očividně.

ZÁŘÍ

V září to prozatím vypadá jen na jeden koncert a to The Faim. Ani nevím jak jsem na The Faim přišla. Mám pocit, že dělali support na americké tour Andyho Blacka a tak když RfP oznámili jejich koncert tak jsem automaticky usoudila, že musím jít. Je to úplně něco jiného, něco co bych si sama od sebe pustila, ale není to vůbec špatné.

View Post

Letošní léto by se dalo rozdělit na dvě části. Pre-RfP a post-RfP, tu a tam zasypaná kryptickými zprávami Palaye Royale, kteří mě donutili rozluštit nejen tweet v morseovce, ale také binární kód. Ugh.

Dnešní playlist je až podezřele dlouhý. 11 písniček, 10 interpretů a overwhelmed me.

BREAK ME DOWN – SLEEPING WITH SIRENS

Se Sleeping With Sirens jsem měla strašně dlouho love-hate vztah. Chtěla jsem je mít ráda, protože jsou jedním ze základních kamenů pop punku či do jaké spadají kategorie, no prostě alternativního rocku. Ale hlas Kellina (zpěvák SWS) mi vždy strašně lezl na nervy, nevím proč. A už tuplem nevím co mi cvaklo v mozku, že mi najednou nevadí.

Jejich poslední dva singly patří k jedněm nejhranějším písničkám na mém Spotify a je to až tak „špatné“ že mám lístek na jejich listopadový koncert ve Vídni.

NEVERMIND – LEONIDEN

Leoniden je jedním z objevů letošního Rock for People. Před tím jsem o nich jen slyšela a na RfP mě naprosto ohromili. Kytarista v záchvatu padoucnice, zpěvák crowdsurfoval s elektronickým bubínkem (či jak se tomu říká), pyrotechnika… I was sold. Nejvíc protancovaná hodina. V listopadu hrají v pražském Rock Café spolu s I Love You Honey Bunny (česká kapela, také byli na RfP) takže z celého srdce doporučuji si je přijít poslechnout a zapařit.

View Post

Nebudu lhát, ještě jsem ty 4 dny v Hradci nedospala.

Kemp mi přišel strašně maličký, na to kolik tam chtěli narvat lidí. Cesta ke stanu se stala překážkovou dráhou, riziko, že někomu spadnete do stanu nebo omylem ukopnete všechny kolíky nebylo vůbec malé. A úplně nejhorší bylo váš stan vůbec najít, jeden večer jsem tam po tmě chodila dokola asi 10 minut než jsem si byla jistá, že jsme dorazila správně.

Pro hibernujícího medvěda jako já to byl očistec 😀 Kdo při zdravým rozumu vzbudí ve čtyři ráno půlku kempu hraním Měls Mě Vůbec Rád? A brnká a vyřvává až do osmi? A už vůbec je sranda, když jdete spát s krásným náměstíčkem před stanem a když se vzbudíte tak tam stojí cizí stan. Tsss…


Co jsme šli obejít jako první bylo jídlo. Hned jen co se ve středu otevřel areál. A bylo tam toho dost – od hranolek, burgerů a hot dogů přes pizzu až po gyros, langoše či vietnamské nudle. Jídlo bylo s typickou festivalovou přirážkou, ale pro „pražáky“ nic šokujícího. Burger kolem 150 Kč apod.

View Post

Víc z koncertu je na mé IG TV ZDE.


Akorát sedím ve vlaku zpátky do Prahy. Mám pocit, že něco podobného říkám pokaždé, když se odněkud vracím – ale z Mnichova se mi vůbec nechtělo.

Nejenže jsem na pár dní unikla tropům co stále panují v Česku, ale ještě jsem viděla Palaye Royale.

Po koncertě jsem měla radost jako malé děcko, že jsem se tentokrát neztrapnila a co víc, byla schopná vést smysluplnou konverzaci s Remingtonem. Ale ani ne o 24 hodin později mi to karma dala pěkně sežrat.


V Mnichově jsem byla poprvé. Myslela jsem si, že najít onen klub bude snadné, ale trochu jsem se spletla.

U-Bahn jsem zmákla během chvilky a dokonce napoprvé jela ve správném směru (což se mi občas nepovede ani v Praze), ale pak jsem tam chodila dokolečka asi 20 minut a hledala místo M. Google mě pokaždé zavedl někam jinam, díky moc. Pak jsem ale zahlédly holky, co vypadaly dost bizarně na to, abych usoudila, že jdou taky na Palaye a nenápadně se vydala za nimi.

K hale jsem přišla až asi hodinu před otevřením dveří, dřív jsem to vůbec nestíhala. Ale s místem vzadějc jsem byla už předem smířená. Přišla jsem pořád ještě docela včas, během poslední půl hodiny se ona fronta ještě asi zdvojnásobila.

Poprvé se mi stalo, že u vstupu kontrolovali i občanky a tak jsem měla možnost nenápadně omrknout věkové složení. Neplnoletí měli na hřbetu ruky modrý křížek a že jich bylo. Napřiklad slečny přede mnou byly ročníky 2003-2005. Asi si dokážete představit jak jsem se cítila stará 😀 Co taky bylo pro mě poprvé – byla jsem jedna z nejvyšších takže jsem viděla docela hezky i z druhé poloviny davu.

View Post

Od února se tu žádný nový playlist neobjevil. Za každý měsíc jsem měla jen jednu či dvě písničky, které se tu předtím neobjevili a tak mi přišlo zbytečné se opakovat, protože jsou písničky a umělci, které poslouchám pořád.

Ale konečně se mi to v mém playlistu nahromadilo a mám pro vás písniček dokonce 10.


Žádné nové umělce vám asi nepředstavím, ale mám hodně nových písniček či pár deep cutů z jejich diskografie. Protože to be honest další kapelu to obsess over nepotřebuji. Vystačím si s tím co mám, díky moc 😀

ONE WAY TRACK – FLASH FORWARD

Flash Forward jsou na mém playlistu už od února, kdy jsem je viděla poprvé jako předskokany Palaye Royale, pak o nějaký měsíc později jsem je viděla znovu, ale tentokrát s To The Rats And Wolves. A od té doby můj playlist neopustili.

Je to první z několika německých kapel v tomto postu a mě nepřestává pořád zarážet. Od našich sousedů se máme co učit, nejen co se hudby týče.

GHOST OF OHIO – ANDY BLACK

Pro Andyho mám slabost, to není žádná novinka. Hlavně tedy pro jeho hlas. Což je tak trochu unpopular opinion, jelikož dostává dost naloženo, právě kvůli jeho hlasu a „mizernému zpěvu“. Budu první co zvedne ruku a přizná, že není bůhvíjak dobrý zpěvák s průměrným, ne-li podprůmerným rozsahem. Ale já mu to dokážu odpustit, právě kvůli barvě a tónu jeho hlasu a taky proto, že ne všichni můžou být Brendon Urie a hopsat si skrz šest oktáv jako by se nechumelilo.

Jeho druhé sólové album se doopravdy povedlo. Shadow Side ve mě nezanechala moc velký dojem, ale The Ghost of Ohio je za mě hodně povedené. John Feldmann (hudebník – zpěvák a kytarista pro Goldfinger; a producent, mimo jiné spolupracuje i s Blink-182, The Used, Fever 333 a v minulosti se zapojil i do tvorby Panic! At The Disco, Escape The Fate, All Time Low či 5 Seconds Of Summer) se opět předvedl.

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: