0   10
0   7
1   17
0   11
0   25
0   8
1   28
0   15
0   35
0   18
0   12
0   10
0   17
0   15
0   12
0   13

Hudebnící a sexuální obtěžování

Budu někdy psát i o něčem jiným? Kéž by, ale když sleduji to dění na hudební scéně tak pravděpodobně ne.


Bylo to dlouho veřejné tajemství, ale pravdou je, že hudební průmysl má velký problém s přístupem k ženám. Od line-up festivalů, kde málokdy najdete female fronted kapelu, až po nechutné zacházení s fanynkami. Všichni jsme slyšely o tom, čím si prošla Kesha, čeho se dopouštěl R.Kelly nebo za co byl odsouzen 6ix9ine.

S šířením #MeToo hnutí se více a více obětí hudebníku rozhodlo promluvit. A čím více žen sdílí své příběhy tím více dalších inspirují, aby udělaly to samé.

Bohužel kořeny tohoto problému stále zůstávají, protože pachatelé nikdy nebyli dovedeni k odpovědnosti.

Je několik faktorů, které činí násilí vůči ženám více endemické v rámci alternativních žánrů – jako hardcore, emo, pop punk a metal – než v jiných oblastech hudebního průmyslu. 1) velké procento muzikantů jsou chlapi. 2) věkový rozdíl mezi umělcem a fanouškem je většinou velký a 3) umělci mají velkou moc nad jejich fanoušky. V mnoha případech oddanost fanoušků k jejich oblíbeným umělcům jim znemožňuje si uvědomit, že je jen využívají.

Ale hlavně umělci jsou málokdy konfrontováni jejich mužskými kolegy.

V posledních týdnech se objevili obvinění proti bývalému zpěvákovi Of Mice & Men, Austinovi Carlilovi, když se AltPress ocitl pod palbou kritiky pro publikování rozhovoru s ním o jeho víře. Vyšlo najevo, že před lety smetli ze stolu reportáž o jeho činech.

Brzy poté se začaly objevovat další svědectví jeho obětí, včetně Mikayli Davis, oběti, která se měla objevit již v původním článku. Byla to takhle veřejná a prominentní “konverzace”, která donutila k vyjádření i člena jeho bývalé kapely. Alan Ashby, kytarista M&M, přidal na Twitter: “I am speaking out now because I’m extremely disgusted with myself for not realizing this behavior sooner. The info was out there and I didn’t do the research. I had always taken his word on things and now I’m realizing how naive I was to have done that.”. Následne ještě všechny ujistil, že doopravdy nevěděl co se dělo: “Absolutely disgusted and heartbroken. While I was indeed aware there was a level of promiscuity going on I want to make it perfectly clear I have never witnessed nor knowingly stood by during any instances of any alleged sexual assault regarding a former bandmate.” 

V posledních letech jsme viděli hodně “omluv” od umělců či jejich spoluhráčů, kteří jen nabídli lítost nad tím, že ženy musí své trauma prožívat znovu a veřejně. Je těžké brát to vážně a ne jen jako pokus si zachránit vlastní kůži.

Samozřejmě, je nemožné zjistit, kolik členové kapel vědí o svých aktivitách mimo pódium či nahrávací studio. Ale je těžké věřit tomu, že lidé, kteří s nimi tráví celé dny, týdny či měsíce, nevědí o věcech, které jsou více či méně veřejné tajemství a dějí se jim pod nosem.

Jak můžeme věřit, že jejich spoluhráči doopravdy netušili co jejich kolega vyvádí? Ashby to tušil a jak řekl, spokojil se s jeho slovem. Také věděl o promiskuitě. Často tuší, že se něco děje. Ale sex s fanoušky je tak znormalizovaný, tak běžný, že chtít vidět občanku či zjišťovat, zda je v pořádku nebo zda je tam dobrovolně, je moc obtěžující.

Ale chování, které odpouštíme či dokonce očekáváme od rockových hvězd se mění. Idea groupies vymírá a stejně tak kultura ticha. Ale je třeba aby i další muži na tour včas promluvili – kladli otázky, odmítali pracovat s lidmi, o kterých vědí že představují nebezpečí a hlavně naslouchali ženám. Pokud muži nejsou ochotni přiložit ruku k dílu, když oni jsou v prvních řadách a vědí, co ostatní dělají – jak se kdokoliv dočká spravedlnosti?

Carlile se k obviněním vyjádřil o týden později a popřel je. “These accusations have been investigated by the appropriate authorities as well as independent journalists and were determined to be unfounded.” 

Nedá se samozřejmě zapomenout, že násilníci jsou extrémně manipulativní. Nedá se vinit jen scéna. Tito lidé jsou schopni udělat cokoliv, aby po sobě zametli stopy, aby přesvědčili své přátelé o své nevinně a aby vypadali jako absolutně křišťálově čiští. Je možné znát někoho a nevědět jak prohnilý ve skutečnosti je. Jen oni jsou zodpovědní za své činy, ale tak dlouho jak tu budou násilníci tak tu musí být síla a vůle je dohnat k odpovědnosti.

Cancel culture není problém. Ženy, které vystoupili proti “mocným” mužům scény to neudělali proto aby si přihřáli svojí polívčičku a získali nějakou moc. Nemají žádnou. Okamžitě jsou zahnány do kouta, vyslýchány a souzeny. Pokud jsou erotickou pracovnicí tak je to důkaz, že nemají žádnou kontrolu nebo volbu nad tím zda budou nebo nebudou zneužity.

Ale kdyby si další “mocní” muži – spoluhráči, tour manažeři, kamarádi – stoupli za ně a podpořili je tak by pak možná byly brány vážně. Pokud to je neznámá žena na Twitteru proti milovanému hrdinovi X lidí – komu budou fanoušci věřit?

Hudebníci odhaleni v posledních pár letech jsou jen minimální zářez do toho, co se skutečně děje. V kapele jsou většinou minimálně 4 a k tomu celá crew – merch manažer, osvětlovači, tour manažer apod. V tour buse může být až kolem 12 lidí a to je dost lidí na to, aby si něčeho všimli, ale rozhodli se mlčet. V takovém počtu je doopravdy těžké se tam někde schovat.

Kdyby Austinovi spoluhráči promluvili už před lety a vzali na sebe nějakou odpovědnost pro zastavení jeho prasárniček, X žen by bylo zachráněno. Ale raději se podívali jinam a dál brali peníze. Ale to platí obecně, nejen pro M&M.

Fanoušci také nejsou bez viny. Sice nejsou s kapelou na cestách, ale když pravda konečně vyjde najevo tak jsou první, kdo to buď celé ignoruje nebo beží a zaútočí na toho, kdo to obvinění vznesl. Nejsou důkazy, jsou to lži… a vesele ignorují, že se těžko dokazuje nátlak a grooming. Bránit se jejich slovním průjmům fakty nemá cenu, protože tyto fanoušky nezajímá jestli jejich oblíbenec využívá svou platformu k zneužívání žen a dívek.

Já na pop punk či emo scéně vyrostla a tak vím, jak snadné je pro muže se radši dívat jinam. Byli koncerty, kde jsem s tím více méně počítala, že na mne někdo nějak sáhne. Jsou tu organizace, jako safegigs4women nebo Safer Scenes, které pracují s kapelami, manažery či kluby, aby si ženy mohli hudbu užít beze strachu. Ale zajišťovat si bezpečí by neměl být úkol žen.

Tolik žen či dokonce dívek mohlo být ušetřeno, kdyby muži byli ochotni konat dříve s větší integritou a jistotou. Čím méně mužů bude ignorovat “promiskuitu” na tour nebo přehlížet chování jeho spoluhráče tím bezpečnější scéna bude pro všechny.


Jak rozšířený tento problém je svědčí i tabulka níže, kde je “seznam” (asi ne zdaleka) všech hudebníků, kapel či osob jim blízkých nařknutých z nevhodného chování (mírně řečeno).

Tabulka je znatelně upravená, protože bohužel český trestní řád nerozlišuje “rape” od “statutory rape” a jakýkoliv sex. styk s nezletilým považuje za pohlavní zneužití – což mě osobně nepřijde dostatečné. Ale pak je také třeba brát v potaz, že narozdíl od velké většiny US států máme age of consent nastavený relativně nízko a ani nemáme všemožné výjimky typu, že sex je možný od 16ti let, ale partnerovi nesmí být více než 18 apod.

Powered By EmbedPress

Některá jména mě zklamaly více než jiná a další mě naopak překvapily.

Ani stát tomu člověku tváří v tvář vám nepomůže rozeznat, co je zač. Setkala jsem blíže s jedním člověkem z onoho seznamu a když jsem poprvé viděla screenshoty konverzací, které vedl s nezletilými tak se mi tomu nechtělo ani věřit. Já ho měla za strašně milého chlapíka, který s námi seděl na trávníku před klubem, dal si s námi pivo a kecal. On mě fakt zamrzel.


A CO VY? CÍTÍTE SE NA KONCERTECH BEZPEČNĚ?

Follow:
Share:

Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ

Upřímně jsem doufala, že toto jméno už v životě neuvidím ani neuslyším. Ale rok 2020 je zatím doopravdy hitparáda – australské požáry, skoro třetí světová, korona a teď ještě tohle.

Na úvod se určitě hodí varování, protože to není nic hezkého, takže pokud vás zmínky sexuálního obtěžování či znásilnění rozrušují, tak čtěte jen na vlastní nebezpečí. Mně je jenom při pohledu na jeho jméno nevolno.

“Dahvie je nevinnej!”
“Určitě jsou relevantnější problémy…”
“Koho zajímají zhrzené fanynky…”

Toto všechno jsou důvody, proč se o Dahviem musí mluvit. Alternativní scéna, až na pár výjimek, už pochopila, co je zač, ale mimo ní nikdo nemá ani tušení a to mu umožňuje stále získávat nové a nové fanoušky.

Dahvieho pravé já bylo dlouhé roky veřejné tajemství – všichni to tušili, ale nikdo nic neudělal protože nebyly žádné důkazy a oběti zůstávaly potichu (nebo byly umlčeny jeho fanoušky).

Kdo je Dahvie Vanity?

Has Dahvie Vanity been arrested? Three minors come forward

Asi vám ho nemusím představovat, pokud jste zažili éru MySpace či později případně spadli do černé díry jménem EMO a Scene.

Dahvie, vlastním jménem Jesus Torres (to nevymyslíš), je aktuálně jediný člen dance-popové, crunkcorové kapely Blood On The Dance Floor. Před jeho (bohužel) úspěšnou hudební kariérou se proslavil jako The Elite Hair God právě na MySpace. Díky spojení s Jeffree Starem se BOTDF později stali jakousi ikonou Scene kultury.

View Post
Follow:
Share:

KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava

Vraťme se skoro o měsíc zpět, kdy byl svět ještě relativně v pořádku. A to konkrétně do Bratislavy, kde jsem byla na koncertě Ice Nine Kills a Papa Roach (a Hollywood Undead, ale o nich se nebavme 😀).

Já a grunge líčení nejde dohromady, Remington Leith ani Frank Iero ze mě nebude a v tom ledabylém líčení vypadám nemocně. Bohužel. Třeba jednou na to tajemství přijdu, ale mezi tím se budu držet toho co umím. A to hezky ztracené oční stíny.

V Bratislavě jsem měla se sebou měla paletku z kolaborace Make-up Revolution a Alexis Stone, ale tu jsem při prchání z Prahy nechala tam. Ale naštěstí jsem mezitím neodolala a objednala si Jawbreaker od Jeffreeho Stara takže jsem ty barvy dokázala nahradit.

Vůbec jsem netušila kam s líčením mířím, protože jsem si proaktivně naplánovala looky pro všechny Palaye koncerty, ale na tenhle jsme jaksi pozapomněla. Takže je možná, že jsem se k tomu v Bratislavě dopracovala trochu jinak. Ale všechny cesty vedou do Říma, že ano?

Jako bázi pod oční stíny používám Cut Crease Canvas Illustrate v odstínu Fair, od Make-up Revolution. Není moc “hustá”, kryje a zároveň je dost “lepkavá” aby se na ní stíny hezky chytaly. Pak jsem sáhla po relativně velkém chlupatém štětci a pořádně ho vykoupala v odstínu Cheese Dust z Conspiracy paletky (tenhle stín je hodně slisovaný takže je třeba se v něm docela pošťourat) a stín nanesla do záhybu oka a i přes celé víčko. Máte-li tu trpělivost můžete se vyhýbat středu oka a ušetřit si tak práci s tvořením halo eye později, ale já na to tedy trpělivost neměla takže Cheese Dust šel všude, včetně spodního víčka. Kraje stínu jsem lehce ztratila pomocí odstínu WOW z Jawbreaker paletky, ale opravdu lehce – nechtěla jsem aby ta žlutá byla moc viditelná. Pomocí menší “pencil” štětce jsem přidala trochu více Cheese Dust do míst kde se ztratil a mentálně se připravovala na boj s korektorem.

Cut crease nebo halo eye looky miluju, ale tvořit je… to je osina v zadku. Opět jsem sáhla po Cut Crease Canvas Illustrate a trochu si otřela o hřbet ruky. Vykoupala jsem v tom uzounký štětec na gelové linky a za dívání se rovně před sebe do zrcátka jsem se pokusila (pokusila je klíčové slovo) trefit střed oka a nakreslila korektorem čáru od obočí až k řasám. Tu jsem poté u řas rozšířila a pak ji směrem k obočí lehce zužovala. Pomocí prstu jsem poklepáváním ztratila strany. Korektor jsem také lehce zaprášila bílým stínem aby se neslil do “vrásek”. Na vytvořený “negativní prostor” jsem nanesla odstín WOW a ztratila ho nahoru k obočí tak i do stran. V ten moment se mi to vůbec nelíbilo a tak jsem navrch přidala ještě odstín Lemon Drop, taktéž z Jawbreaker paletky.

A protože frustrace není nikdy dost tak jsem se pustila i do linek, mezitím co jsem přemýšlela co s vnitřním koutkem. Linky jsou Renaissance Flick od Make-up Revolution a při zatmění mysli jsem se rozhodla ztratit a “smoke out” s My Ride’s Here z Conspiracy paletky. Ta černá je doopravdy echt, takže opatrně. Tohoto rozhodnutí jsem začala litovat u ocásku linek, kdy to šlo prudce z kopce. Ale nějak to dopadlo.

Do vnitřního koutku jsem nakonec nahodila odstín WOW, jelikož jsem usoudila že třpytivý bílý stín tam dávám pořád.

Pak už jen řasenku… a TADÁ!

Follow:
Share:

Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

Konec tohoto článku je všem asi předem jasný. Tady se na žádné napětí asi hrát nedá. Rovnou se přiznám – jsem neuvěřitelně naštvaná (hlavně na Čínu s Itálií) a z části i na sebe. Do teď jsem si neuvědomovala jak moc jsem na tu tour spoléhala jako na zdroj štěstí

Pondělí, 9.3.2020

Opouštím Bratislavu. Konečně. Měla jsem toho města akorát tak dost, nic se tam nedalo dělat a být tam ještě jeden den tak se ukoušu nudou.

Hranice zpátky do Česka překročíme bez problémů. V Brně přeskočím na další autobus a hurá do Varšavy. V tuhle chvíli žádné opatření krom kontroly na hranicích nejsou. Polsko má vydané doporučení, že akce nad 1000 lidí by se měli omezit, ale rozhodnutí nechávají na místních samosprávách. Palaye bez problémů hrají v Lipsku a nic nenaznačuje tomu, že by se cokoliv mělo změnit.

Úterý, 10.3.2020

Ráno se probouzím do zběsilého vrnění mého telefonu a smršti zpráv, že ČR zakázala akce s účastí nad 100 osob. A ve mě vře krev. Nad 1000 lidí bych pochopila a dávalo by to smysl. Ale v situaci, kdy neomezí nákupy, restaurace či bary a ani nic podobného, zákaz akcí nad 100 lidí nedával smysl. O cca 3 hodiny později, to samé udělalo Rakousko (nad 100 lidí uvnitř, nad 500 venku) a mě se v hlavě začal rodit jiný plán.

Začalo to tweetem v odpovědi na Palaye a zrušenou/přeloženou Prahu zda by místo toho neudělali Palaye In The Park. Po čemž obratem Sebastian skočil a věci se dali do pohybu. S nejistou účastí Palaye, ale X lidí už stejně bylo v Praze nebo by do Prahy stejně dorazili a tak si dát sraz, posedět, obrečet zrušené koncerty dávalo jen a jen smysl.

Než po mě někdo skočíte – shromažďování bylo povolené, nakonec se nás sešlo ani ne 10, všichni jsme byli a stále jsme zdraví a nikoho jsme neohrozili.

Jak jsem poznala, že to psal Sebastian? Pán nikdy nepíše člen před “Czech Republic”, čímž mě docela irituje 😀

Nejdřív mě ale čeká koncert Palaye Royale. Jediný důvod mého výletu do Varšavy. Celý ten den byl jedna noční můra plná slz (ať žijou hormony) a jediné co je zastavilo byla flaška vína a fakt, že jsem se nalíčila a už tím pádem nemohla brečet. Ale i tak se do poslední chvíle všichni báli, že se zruší i Varšava. Díkybohu vydržela a Palaye byli poslední koncert, který Varšava na pár týdnů/měsíců zažila.

Ale bylo to doopravdy o chlupy, další den měli v tom samém klubu hrát Missio a těm to už zrušili.

Remington Leith
Sebastian Danzig a visící Remington
Remington Leith

Venku jsem mrzla, šla jsem odvážně v sukni bez silonek, ale vevnitř jsem děkovala všem svatým, protože i tak mi tekly čúrky potu vzadu po nohách. Ale to je Palaye Royale koncert v jakémkoliv ročním období – nechutné množství potu všude a na všech. Vyhnula jsem se frontě na odložení bundy a raději jí nacpala pod lavici podél stěny a díky tomu získala místo relativně vepředu na to jak jsem přišla pozdě. Dveře se otvírali v 18.00 a já tam došla až kolem půl šesté. A ta fronta se táhla pořádně daleko. Ještě aby ne – bylo vyprodáno (tedy přeprodáno – podle Sebastiana (rozhodneme-li se mu věřit) bylo v klubu pro 800, přes 1000 lidí – což vysvětluje mnoho).

Jako předskokany měli Charming Liars. O Charming Liars jsem slyšela už loni, když dělali předskokana Tokio Hotel a všichni si je tenkrát zamilovali. Já na žádný koncert v rámci Melancholic Paradise tour nešla (já vím, šokující) a tak jsem měla docela velké očekávání (za ten necelý rok, co o nich vím, jsem si je samozřejmě vůbec neposlechla). Byla jsem upřímně lehce zklamaná, čekala jsem něco trochu jiného. A zároveň nevím, co jsem čekala. Zejména od kapely, co dělala support Tokio Hotel. Žánrově tedy. Je to (za mě) nemastnej neslanej lehce alternativní pop.

Já málokdy mám ráda jejich předskokany, vybírají si doopravdy zvláštní kapely, až na Flash Forward– ti kluci válejí.

Palaye samotní ale opět nezklamali. Jakoby sami tušili, že je to jeden z posledních koncertů co na této tour odehrají. Energie z nich šla neskutečná. Remington se místy měnil v lidskou hopsakouli, i se Sebastianem to šilo a to bývá ten elengatnější, Daniel to taky párkrát rozbalil. Byla to opět show se vším všudy, včetně typických výletů do publika.

Hang On To Yourself
Massacre, The New American Dream

Why are we so casual about these casulties?

– Massacre, The New American Dream

Po koncertě jsem se rozhodla počkat na Sebastiana, který jediný “poctivě” po každém koncertu vycházel zpátky ven. Remington se ukazoval jen na začátku tour, pak onemocněl a už to neriskoval a Emerson se zjevil jen tu a tam. Sebastian se asi za 15 minut objevil.

Jak je mým zvykem jsem si tam málem postavila čekárnu, jelikož doopravdy necítím potřebu se cpát skrz dav a tím ještě víc utiskovat jeho, chudáka, zatlačeného do kouta. Mimo jiné jsem navedla řeč i na možný Palaye in the Park v Praze

Středa, 11.3.

Ráno jsem letěla zpátky do Prahy. Letěla jsem protože to byl jediný způsob jak stihnout pražský koncert… Haha. Ale aspoň jsem stihla před PITP dojet domů, najíst se, nastěhovat se na dvě hodiny do koupelny a tak podobně.

Vůbec jsem nečekala, že se nás sejde tolik. Nebylo nás hodně, ale většinu lidí co dorazila jsem neznala což byl… úspěch. Sešli jsme se i v mezinárodní sestavě.

Vzhledem k počasí vzal park za své a já cestou letiště vymýšlela kam jít místo toho. Skončili jsme v Rock Café kam nás přilákal jukebox, který můžete ovládat z telefonu. Takže se vsaďte, že celé odpoledne jim tam vyhrávali EMO vypalovačky 😀

Během první hodiny našeho mecheche mi zrušili Budapešť, kam jsem měla v noci odjíždět. A tak se veškeré mé naděje a i naděje modrovlasé slečny se upínali k Mnichovu, kam jsme měly obě taky namířeno. Ale naše naděje neměli dlouhého trvání, jelikož v noci Trump oznámil zastavení letů mezi USA a Evropou a tak kapela musela doslova prchat z Prahy do Paříže v naději, že se dostanou na nějaký let zpátky do LA.

Den na to jsem i já zdrhla z Prahy a jela k rodičům. Původně jen po zbytek své dovolené, na 4 dny. Ale jsem tu pořád, pracuji na dálku, v kancelářích až na pár dobrodruhů taky nikdo není. Skoro 3 týdny jsem nevytáhla paty z domu, byla jsem venku všehovšudy jednou.

Tour Palaye přeložila na konec srpna/září takže si držím palce, že to vyjde i za cenu, že budu muset být po návratu 2 týdny v karanténě.

Koronavirus neberu na lehkou váhu, ale srandu si z toho člověk dělat musí jinak by se zbláznil.

Když nic jiného tak to dá planetě čas se dát trochu do kupy – znečištění vzduchu je na minimu, “spravuje” se ozónová dírá, voda v Benátkách takhle čistá dlouho nebyla apod.

To my jsme virus, Země se jen brání.

Follow:
Share:

ICE NINE KILLS + HOLLYWOOD UNDEAD + PAPA ROACH // 5.3.2020 BRATISLAVA

Má tour byla oficiálně zahájena. A to koncertem Hollywood Undead a Papa Roach s podporou od Ice Nine Kills, kteří se lehce za poslední týdny/měsíce stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel.

Papa Roach / Jerry Horton

Dlouho jsem nad tím přemýšlela, až jsem konečně neodolala a pro Ice Nine Kills si koupila VIP. Jestli mi VIP s Motionless in White něco přineslo tak to, že se už nikoho “nebojím”. Byla jsem až podezřele klidná, můj klid mě trochu opustil, když jsem zjistila, že jsme tam s VIP jen 4. Ale pořád klidnější než bych byla “normálně”.

Veškeré VIP i s Papa Roach a Hollywood Undead byly v prostoru “předsálí”, takže se jednotlivé skupinky přeřvávali – z tohoto pohledu to mohlo být vyřešené trochu lépe, ale aspoň to přineslo vtipné momenty, které by se jinak asi nestali.

View Post
Follow:
Share:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: