Pokud tu jste poprvé – ahoj, jmenuji se Nikola, miluji koncerty a větší band trash jste pravděpodobně ještě nepotkali.

Tak a teď když toto máme z cesty… vaše oblíbená kapela/jakýkoliv umělec jede na tour, X termínů je ve vaši blízkosti a vám jeden není dost? Easy peasy řešení.

Jeďte na “tour”. (A jaká to ironie, že to píšu v autobuse směrem na koncert :D)

Já se na první svou “tour” chystám v březnu. Za kapelami jsem již několikrát cestovala, ale vždy to byl jeden koncert tu a tam. Nikdy to nebylo tak nabité jako to bude příští rok.

A tak jsem se rozhodla se s vámi o celou cestu včetně příprav apod. podělit.

V této první části se podíváme na to jak si vybrat vhodné termíny a jak naplánovat přejezdy s ubytováním i v časovém presu.

View Post

Splnila jsem si další koncertní sen.
Viděla jsem živě Motionless In White a to hned 2x během čtyř dní.

O tom jak jsem to užila by mohl mluvit už jen fakt, že z obou koncertů mám cca 2 několika sekundová videa a jinak nic. Teda kromě bolavého krku od headbanging-u a vyřvaného hlasu.


Výlet do Drážďan byl o poznání snažší. Ale dostat se do Aarau bylo… zajímavé.

Jenom asi týden mi trvalo než jsem to dala dohromady, protože to spojení je otřesné. Na cestu tam jsem díkybohu vychytala přímé spojení (kde jsem si úspěšně rozsekla hlavu o ten úložný prostor nad hlavou – au), ale zpátky mi nezbylo nic jiného než jet přes Mnichov, což znamenalo budíček ve 4 a příjezd do Prahy po osmé hodině večer. Uff.

Dostat z Zurichu do Aarau (či naopak) byla má první zkušenost s tím jak je Švýcarsko doopravdy drahé. Uff nadruhou. Jela jsem příměstským vlakem a jedna cesta mě vyšla na 26 švýcarských franků (cca 780 korun), to je jako kdybyste v Praze sedli do linky S do Kladna a vyplázli za to takové peníze (vlaky mají o něco hezčí, ale i tak – yikes). Půl minuty jsem si říkala, že snad půjdu pěšky, ale hodně rychle mi došlo, že je to asi 60 kilometrů. Skoro jsem to oplakala.

Zürich je nádherné město (ano, vím že se česky píše Curych, ale nemůžu se donutit to jméno používat). Courala jsem se po centru cca od 5 od rána a bylo to úžasné. V 6 ráno se rozsvítili všechny ty vánoční dekorace apod. a to té atmosféře ještě přidalo. Nikde ani noha. Pro mě naprostá oáza klidu.

Byla jsem hladová jako pes, ale potom co jsem dala skoro 10 franků za kafe jsem se bála do Mekáče vedle vkročit. Ty ceny jsou strašné, fakt že jo.

View Post

2018

Rok se s rokem sešel. A podobně jako rok minulý jsem se hudebně hodně posunula a jestli jsem si loni myslela, že mám „neobvyklý“ vkus tak letošek dílo dokonal.

Nikdy jsem ještě neměla whiplash tolikrát v jednom roce, nikdy jsem neviděla tolik koncertů a nikdy jsem ani nedala šanci tolika novým umělců.

Abych citovala Spotify – za rok 2019 jsem poslechem hudby strávila 70 457 minut (to je něco přes měsíc a půl, fujtajbl), nejvíc mého času polkli Palaye Royale s nechutnými 260 hodinami, ale v závěsu byli Motionless in White s 135 hodinami, celkem jsem „objevila“ 139 nových umělců. Má TOP 5 byli Palaye Royale, Motionless In White, Set It Off (což mě překvapilo), Yungblud a Bring Me The Horizon. Nejhranější sklady byli Fucking With My Head (Palaye Royale), Nervous Breakdown (Palaye Royale), Death Dance (Palaye Royale), Turbulent (Waterparks) a You’ll Be Fine (Palaye Royale).

Narozdíl od loňského roku to rozšířím o nejlepší a nejhorší koncerty. O těch dobrých většinou víte, ale o těch strašných raději nepíšu.

Také jsem si slíbila, že budu poslouchat věci, které třeba moc nemusím v naději, že se mi to možná zalíbí, objevím nové umělce, budu mít „content“ apod. Což o to, věci co se mi doteď nelíbily jsem si pouštěla, ale ve výsledku je nenáviděla ještě víc (až na nějaké vyjímky) a jakýkoliv pokus o „content“ se rovnal nehorázném rantu. Takže Vám to shrnu aspoň takto výročně.

View Post

Leoniden byli objevem letošního Rock For People. Z Německa proudí tak dobré kapely posledních pár let a můj mozek to úplně nepobírá.

Leoniden je partička z Kielu, v aktuální sestavě hrají od roku 2015, ale Leoniden v jiných podobách funguje už od roku 2005. O to je zvláštnější že první studiové album přišlo až v roce 2017. Od té doby ale nasbírali už miliony poslechů na Spotify. V ČR hráli již několikrát, ale bez pochyb to čím si získali srdce mnoha byl jejich set na Rock For People.

Leoniden na Rock For People

Já osobně na RfP viděla přes 25 kapel – pro mě známé i neznámé. Na set Leoniden jsme šla čistě ze zvědavosti – v tu chvíli nikdo jiný zajímavý nehrál a oni vypadali jako zábava. Well weren’t I right… Po skončení RfP to byl snad můj nejoblíbenější set – o první místo by se museli poprat s Yonakou a Frankem Ieoro (ten bastard 😀 o MCR a mé EMO chvilce někdy jindy), ale byli by hodně vysoko.

Lístek na jejich listopadový koncert jsem jako mnoho lidí kupovala ještě na RfP nebo krátce potom. To jsem si prostě nemohla nechat ujít.

Když jsem naposledy byla v Rock Café tak jsem myslela, že ten nedýchatelný vzduch apod. byl způsoben tím, že venku bylo snad 35 stupňů, ale nejspíše to nebylo jen tím. Na umření tam bylo i v listopadu takže cirkulace vzduchu v Rock Café stojí za prd.


Předkapelou byli I Love You Honey Bunny, česká indie (?) kapela, které jsem také viděla poprvé na RfP. Vzhledem k tomu, že to není kapela, kterou bych si sama od sebe pustila nebo jí dobrovolně poslouchala (ne proto, že jsou špatní atd., ale prostě to není styl hudby, který nezbytně vyhledávám) tak jsem ráda, že jsem je už před tím viděla a jejich set si mohla užít. Není to úplně kapela u které budete skákat jako o život a to si myslím, mnoho přítomných zarazilo.


Ale teď už konečně k Leoniden.

Jejich koncert se nedá označit jinými slovy než „výbuch energie“. Žádné pomalé rozjezdy ať se dostanou do tempa. Ne, skáče se do toho hezky po hlavě.

Už na RfP mě strašně bavil jejich kytarista (baskytarista? Fake music fan co nerozezná kytaru od basy na první pohled) a ani v Praze nezklamal. I když někteří z nás věděli co dokáže tak i přesto jsem byli v šoku, když to „rozjel“.

Zahráli všechny své nejznámější písničky, včetně coveru Empire State of Mind od Alicii Keys, kde New York nahradili za Prahu. Jejich interakce s publikem také byla na jedničku. Zpívalo se jak o život, oni se smáli jak „sluníčka na hnoji“, trollilo se a tak celkově to bylo spíš casual setkání s kamarády než koncert.

Zpěvák nás učil německy a na otázky typu „Are you doing good?“ se mělo odpovídat „JA MANN!“ (německy yeah man!). Zeptal se, my odpověděli a jenom můj kamarád z plných plic NATÜRLICH. Výbuch smíchu. / Když správně vytleskáme nějaký rytmus (pro mě bez hudebního sluchu nemožné, do teď to nechápu) tak zahrají cokoliv budeme chtít. Ale asi naivně mysleli, že si vyberem jejich písničku. Chyba lávky. Začalo se řvát Du Hast od Rammstein. Další výbuch smíchu.

Ani tady nechyběl mosh pit. A překvapím vás – nebudu si stěžovat. Sice jsem se klidla hodně rychle stranou, ale nebylo to tak strašné. Sice nechápu pro zrovna TADY musí být mosh pit, ale krom lehkého strkání jsem přežila beh úhony.

Ke konci setu se i v Rock Café s nebezpečně nízkými stropy rozhodl crowdsurfovat. To už děla na RfP, na jednu písničku jde s nějakým vynálezem (není to bubínek, ale všeljaké divné trubky apod.) do davu, je circle pit a pak ho ten dav zvedne i s tím vynálezeme, zatímco pořád hraje, a donese ho zpátky k pódiu. A tak se stalo, po cestě ale potkali konstrukci světly na kterou se rozhodl za nohy pověsit. No, stálo ho to botu 😀


Všimla jsem si jedné věci, když jsem dnes projížděla předchozí playlisty jelikož bych se nerada opakovala. Stávají s progresivně tvrdší a tvrdší. Loni touto dobou jsem tu měla Panic! At The Disco (ty jsem asi toho dubnového koncertu neměla puštěné) a teď je to Slipknot sem a Motionless tam. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy poslouchat metal a podobné žánry… no a podívejte se na mě.


Mám pocit, že se na podzim v hudebním světě stalo tolik věcí a teď když mám nějaké vypíchnout – vakuum.

Rock For People oznámil headlinery a první kapely pro příští rok. Když oznámili Fall Out Boy a Green Day tak jsem málem hodila telefon do bázenu a lístek kupovala snad 2 minuty po spuštění prodeje, hned v první vlně. A teď dooznámili ještě Motionless In White, Neck Deep a Dream State? Aaaa! Jinou reakci nemám, protože takhle dobrý line-up hned z kraje nikdy nebyl. The 1975 bych vyškrtla, ale i tak – well fucking done.

Leoniden

Sleeping With Sirens vydali novou desku – How It Feels To Be Lost. Je to jejich první deska, která se mi líbí od začátku do konce. Yungblud vydal nové EPčo, Hope For The Underrated Youth, ze kterého osobně nejsem nijak nadšená a pár dní zpátky novou písničku s Blackbear and Marshmallow, kterou jsem ještě neslyšela a nevím jestli chci. Palaye Royale nezklamali a přišli s dalším hitem, Hang On To Yourself, který jsem si nedočkavě pouštěla přes australský VPN a dvě a půl minuty měla husí kůži (má první reakce musela být zajímavá, protože kolega na mě nechápavě zíral). A skoro jsem zapomněla na nové album Waterparks, Fandom.

Yungblud

Stihla jsem si způsobit whiplash na Boston Manor, propotit všechny vrstvy oblečení na Leoniden, děkovat bohu jak jsem geniální a napadlo mě jít na Yungbluda na balkón a omylem si téměř na 90% zabookovat výlet do random alpského městečka, abych viděla Motionless In White ještě jednou.

View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: