Víc z koncertu je na mé IG TV ZDE.


Akorát sedím ve vlaku zpátky do Prahy. Mám pocit, že něco podobného říkám pokaždé, když se odněkud vracím – ale z Mnichova se mi vůbec nechtělo.

Nejenže jsem na pár dní unikla tropům co stále panují v Česku, ale ještě jsem viděla Palaye Royale.

Po koncertě jsem měla radost jako malé děcko, že jsem se tentokrát neztrapnila a co víc, byla schopná vést smysluplnou konverzaci s Remingtonem. Ale ani ne o 24 hodin později mi to karma dala pěkně sežrat.


V Mnichově jsem byla poprvé. Myslela jsem si, že najít onen klub bude snadné, ale trochu jsem se spletla.

U-Bahn jsem zmákla během chvilky a dokonce napoprvé jela ve správném směru (což se mi občas nepovede ani v Praze), ale pak jsem tam chodila dokolečka asi 20 minut a hledala místo M. Google mě pokaždé zavedl někam jinam, díky moc. Pak jsem ale zahlédly holky, co vypadaly dost bizarně na to, abych usoudila, že jdou taky na Palaye a nenápadně se vydala za nimi.

K hale jsem přišla až asi hodinu před otevřením dveří, dřív jsem to vůbec nestíhala. Ale s místem vzadějc jsem byla už předem smířená. Přišla jsem pořád ještě docela včas, během poslední půl hodiny se ona fronta ještě asi zdvojnásobila.

Poprvé se mi stalo, že u vstupu kontrolovali i občanky a tak jsem měla možnost nenápadně omrknout věkové složení. Neplnoletí měli na hřbetu ruky modrý křížek a že jich bylo. Napřiklad slečny přede mnou byly ročníky 2003-2005. Asi si dokážete představit jak jsem se cítila stará 😀 Co taky bylo pro mě poprvé – byla jsem jedna z nejvyšších takže jsem viděla docela hezky i z druhé poloviny davu.

View Post

Od února se tu žádný nový playlist neobjevil. Za každý měsíc jsem měla jen jednu či dvě písničky, které se tu předtím neobjevili a tak mi přišlo zbytečné se opakovat, protože jsou písničky a umělci, které poslouchám pořád.

Ale konečně se mi to v mém playlistu nahromadilo a mám pro vás písniček dokonce 10.


Žádné nové umělce vám asi nepředstavím, ale mám hodně nových písniček či pár deep cutů z jejich diskografie. Protože to be honest další kapelu to obsess over nepotřebuji. Vystačím si s tím co mám, díky moc 😀

ONE WAY TRACK – FLASH FORWARD

Flash Forward jsou na mém playlistu už od února, kdy jsem je viděla poprvé jako předskokany Palaye Royale, pak o nějaký měsíc později jsem je viděla znovu, ale tentokrát s To The Rats And Wolves. A od té doby můj playlist neopustili.

Je to první z několika německých kapel v tomto postu a mě nepřestává pořád zarážet. Od našich sousedů se máme co učit, nejen co se hudby týče.

GHOST OF OHIO – ANDY BLACK

Pro Andyho mám slabost, to není žádná novinka. Hlavně tedy pro jeho hlas. Což je tak trochu unpopular opinion, jelikož dostává dost naloženo, právě kvůli jeho hlasu a „mizernému zpěvu“. Budu první co zvedne ruku a přizná, že není bůhvíjak dobrý zpěvák s průměrným, ne-li podprůmerným rozsahem. Ale já mu to dokážu odpustit, právě kvůli barvě a tónu jeho hlasu a taky proto, že ne všichni můžou být Brendon Urie a hopsat si skrz šest oktáv jako by se nechumelilo.

Jeho druhé sólové album se doopravdy povedlo. Shadow Side ve mě nezanechala moc velký dojem, ale The Ghost of Ohio je za mě hodně povedené. John Feldmann (hudebník – zpěvák a kytarista pro Goldfinger; a producent, mimo jiné spolupracuje i s Blink-182, The Used, Fever 333 a v minulosti se zapojil i do tvorby Panic! At The Disco, Escape The Fate, All Time Low či 5 Seconds Of Summer) se opět předvedl.

View Post

IG TV shrnutí ZDE.

Na tento koncert jsem se strašně těšila. Kapela nominovaná na Grammy už za první rok svého působení, support pro Bring Me The Horizon (tak jsem je také objevila) apod. To je vše, co na mě kříčí „yes, please!“

Ale realita byla poněkud jiná. Často žertuji, že se na koncertech občas bojím o život. Scratch that, nikdy jsem se nebála, až tady. A fakt jsem se bála. Full blown panická ataka, level mé úzkosti prorazil střechu a já po koncertě téměř doslova utíkala, jen abych brečela v autobuse domů.

Wow.


K Futuru jsem přišla docela pozdě, až nějakých 10 minut před otevřením dvěří, takže jsem nestála ani tak před Futurem jako spíš před Tescem za rohem. Když jsem se dostala dovnitř tak mé vyhlídnuté místo, na schodech u sloupu, bylo zabrané a tak jsem si docela odvážně stoupla téměř doprostřed parketu. Ale zaplaťpánbůh jsem si pak všimla místečka u stolku vedle sloupu a nenápadně se přesunula tam.

Dobře jsem udělala, protože jen co Fever vyšli na pódium a zahráli první tóny tak se celý parket změnil v jeden velký mosh pit. Kolem mě se jenom prohnala hromada lidí a já absolutně nechápala. Kdybych zůstala stát na svém původním místě tak mě ušlapou v kaluži mého vlastního piva.

A jestli se něčím netajím tak je to má nenávist k mosh pits. Říkejte si, co chcete, ale koncert se dá užít i bez mosh pits. Tancujte, skákejte – je mi to fuk, ale co mají lidi z toho, že do ostatních strkají? Jestli si takhle vybíjí energii, tak ve mě vzbuzují do nebe volající agresi 😀

View Post

IG TV shrnutí
IDKHow
Against The Current

Předminulý týden se opět nesl ve znamení koncertů.

V úterý jsem (konečně) viděla I Don’t Know How But They Found Me (zkráceně IDKHow) a ve čtvrtek jsem se na poslední chvíli vydala na Against The Current.

S IDKHow to bylo moje poprvé. Konec konců je to relativně nová kapela, ale Dallon (basa, zpěv) a Ryan (bicí) nejsou žádnými nováčky.


IDKHow hráli v Rock Café a také v tom největším vedru. Byli jsme úplně durch jenom při čekání nahoře u vstupu. A já byla vděčná, že jsem si do kabelky hodila i vytištěný lístek a měla se tak čím ovývat. Jinak bych asi nepřežila.

V jeden moment kolem nás prošel Ryan a plácl si s jedním klukem, kterého znám. Ten to málem nepřežil jak začal vyšilovat. Je fajn vědět, že nejen holky jsou takové když přijde na „celebrity“.

Dole v klubu to nebylo o moc lepší, občas tam odněkud fouklo, ale jinak se ten vzduch ani nehnul. Během koncertu jsem se potila takovým stylem, že mě od potu pálili i oči. Z nás všech tam lilo. Ale IDKHow (a ani předkapelu) to neodradilo.

View Post

Bojím se zjišťovat po jak dlouhé době píšu novou recenzi. Bude to nějaký ten pátek.

Ale před pár týdny došlo na to, čeho jsem se od listopadu obávala. Došel mi make-up. A teď babo raď.

Obešla jsem snad všechny stojany v drogérii a vyzkoušela všechny nejsvětlejší odstíny, ale nic nebylo pro mě dostatečně bílé. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že budu jako Umpalumpa, když v tu mě osvítilo, že Revolution má „nové“ make-up v trilionu odstínu. Doma jsem na to sedla a objednala si rovnou i korektor. Když už, tak už, že ano?

Make-up je v odstínu F1 a korektor v odstínu C1; obojí je pro nejsvětlejší pleť s neutrálním podtónem
View Post
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: