TO NEJLEPŠÍ A NEJHORŠÍ Z HUDBY // 2019

2018

Rok se s rokem sešel. A podobně jako rok minulý jsem se hudebně hodně posunula a jestli jsem si loni myslela, že mám “neobvyklý” vkus tak letošek dílo dokonal.

Nikdy jsem ještě neměla whiplash tolikrát v jednom roce, nikdy jsem neviděla tolik koncertů a nikdy jsem ani nedala šanci tolika novým umělců.

Abych citovala Spotify – za rok 2019 jsem poslechem hudby strávila 70 457 minut (to je něco přes měsíc a půl, fujtajbl), nejvíc mého času polkli Palaye Royale s nechutnými 260 hodinami, ale v závěsu byli Motionless in White s 135 hodinami, celkem jsem “objevila” 139 nových umělců. Má TOP 5 byli Palaye Royale, Motionless In White, Set It Off (což mě překvapilo), Yungblud a Bring Me The Horizon. Nejhranější sklady byli Fucking With My Head (Palaye Royale), Nervous Breakdown (Palaye Royale), Death Dance (Palaye Royale), Turbulent (Waterparks) a You’ll Be Fine (Palaye Royale).

Narozdíl od loňského roku to rozšířím o nejlepší a nejhorší koncerty. O těch dobrých většinou víte, ale o těch strašných raději nepíšu.

Také jsem si slíbila, že budu poslouchat věci, které třeba moc nemusím v naději, že se mi to možná zalíbí, objevím nové umělce, budu mít “content” apod. Což o to, věci co se mi doteď nelíbily jsem si pouštěla, ale ve výsledku je nenáviděla ještě víc (až na nějaké vyjímky) a jakýkoliv pokus o “content” se rovnal nehorázném rantu. Takže Vám to shrnu aspoň takto výročně.

HUDBA

ALBA

To se povedlo!

Slipknot – We Are Not Your Kind

Upřímně jsem si myslela, že Slipknot bude v mém TOP 5 na Spotify místo Set It Off. Poslouchám je téměř denně. Obzvlášť od doby co vydali We Are Not Your Kind. Kdyby po mě někdo na fleku chtěl nejlepší album roku a já neměla čas přemýšlet tak asi řeknu We Are Not Your Kind, ledaže by mě v tem moment osvítila jiné myšlenka.

Návrat ke kořenům, stejně heavy jako Iowa – to všechno byly sliby, které mělo toto album splnit. A za mě je splnilo. Samozřejmě to není stejné jako Iowa a do jisté míry chápu, proč to někoho zklamalo. Ale není možné chtít aby kapela vydala dvě “totožná” alba s odstupem téměř dvou dekád (Iowa vyšla v roce 2001). Samozřejmě že bude jiné, už jen kvůli technologiím, které máme nyní k dispozici. Ale pořád to zní jako starý Slipknot, má to tu typickou “nasranost”, nedobytnou stěnu hluku – stejně jako Iowa.

Motionless In White – Disguise

Můj objev roku, bez pochyb. 135 hodin na Spotify a 2 koncerty mluví za vše. A ani bych se moc nedivila, kdyby příští rok porazili Palaye Royale. Já jsem do nich zamilovala takovým způsobem, že ani nevím jak je popsat. Stále jsou řazeni pod metal či metal-core, což je fair enough, ale mám pocit, že to není taky úplně přesné. Žánr nic neznamená, ale je to základní stavební kámen abyste vůbec měli představu o jakém typu kapely mluvím.

Disguise mělo podobný “premise” jako We Are Not Your Kind. Návrat ke kořenům, v případě MIW k albu Creatures. A tady to spojení vidím více než v případě Slipknot. Disguise je vše co Creatures mohli být, kdyby kapela měla zkušenosti a zdroje jako mají nyní. Plus o tolik lepší Chrisův hlas.

Chrisův hlas je úplně jiná kapitola pro mě. Znít dobře na albu dokáže každý, ale znít dobře i živě je úplně něco jiného. A já spáchala ten hřích, že jsem o Chrisovi pochybovala. Chyba, chyba, velká chyba. Doteď nevím proč, alternativní/rockoví/metaloví zpěváci jsou pověstní tím, že zní výborně naživo a řadí se mezi nejlepší vokalisty celé scény.

Fandom – Waterparks

Kapela o které jsem si myslela, že se zde nikdy neobjeví. Alespoň ne v této části, ale dala jsem šanci umělcům, které jsem do té doby nemusela a Waterparks se chopili své šance. Je to něco na vrcholu mých preferencích? Ne. Přepínám to, když to začne hrát? Taky ne. Chci jet a vidět je živě? Určitě.

Objektivně to je hodně dobré album. Líbí se mi co Awsten udělal s texty, osobně jsem moc tupá na texty plné metafor, analogií apod. takže 100 % oceňuji umělce, co sice píší chytře, ale napřímo. Jako například I Miss Having Sex But At Least I Don’t Wanna Die Anymore (jestli vás ten název nerozesmál tak nevím….) nebo Watch What Happens next.

AMO – Bring Me The Horizon

Napsala jsem místo AMO alespoň čtyřikrát EMO? Ano, samozřejmě, kdo si myslíte že jsem? 😀

Ale vážně, vydání tohoto alba jsem se bála. Singly byly all over the place takže to album bylo pro většinu krok do neznáma.

A jak už je s BMTH zvykem tak každý jejich release budí rozporuplné reakce. První poslech mě zmátl, napodruhé jsem si myslela, že sami sobě podřízli kariérní krk a pak když jsem konečně pustila k vodě jakékoliv předsudky, představy apod. tak jsem si k tomu našla cestu. Bylo to cesta, ale dostali jsme se do cíle.

BMTH zase udělali to co se všichni ostatní báli udělat. A těch věcí bylo hned několik.

  • Alternativní hudbu zabíjí hned několik věci, ale jednou z nich je to, že kapely nespolupracují. Alespoň ne tak moc jak by měli. Rappeři pořád vydávají písničky s někým jiným apod., ale to kapely nedělají. Všichni si hrajou na vlastním písečku. BMTH řekli NE a hned na 3 písničkách mají feature od Dani Filtha až po beatboxera Grimese. Ano, beatboxera.
  • Opět posunuli hranice přijatelného pro metal-coreovou kapelu. Opět se jim většina lidí vysmála, protože jsou moc “pop”. Ale už teď můžete vidět jiné kapely ze stejného žánru jak se je pokouší napodobit, protože AMO i přes nelibost jejich close-minded fanoušků sklízí úspěch a když je neocení jejich původní fanouškovská základna tak si to získá dvakrát tolik nových fanoušků.

Ugh ale tohle byl omyl…

Victorious – Skillet

Česko je Skilletem z nějakého záhadného důvodu posedlé. Kdo by řekl, že “nás” křesťanský rock dostane tak do varu. Ale je to už hodně dlouho co Skillet vydal originální album – ať už textově či zvukově. Vše to je na jedno brdo o boji se zlem ve tmě a zní to strašně kazatelsky (so punny).

Kolikrát vydají téměř do písmenka stejné album než to lidem dojde? Trpíte celé album a pak dají na konec takový hit jako Back To Life? Proč takové nemohlo být celé album? To je jen několik otázek, které Skillet ve mě vyvolává.

Jsou oznámení i na RfP a pokud se nebudou krýt s někým zajímavějším tak půjdu. Protože se nedá vysloveně říct, že by to byla špatná hudba, jen vás to absolutně ničím nepřekvapí.

Who Do You Trust? – Paparoach

Tohle byla tragédie. Už jsem na to pomalu zapomněla, ale při hledání adeptů pro tento post jsem na toto veledílo opět narazila. Album zní strašně domýšlivě a povrchně. Mluví o dost temných tématech, ale zní to jako kdyby o tom mluvili jen proto, že je to trendy.

Jejich tvorba se zvrhla v něco jiného po vydání F.E.A.R., to bylo za mě poslední dobré album. Crooked Teeth v roce 2017 mě úplně minulo, kromě singlu Help. V Who Do You Trust? jsem vkládala docela naděje, protože jejich stejnojmenný singl nebyl úplně nejhorší, ale ne. Celkově to zní jako trochu tvrdší Imagine Dragons a to není ode mě kompliment (Imagine Dragons jsou v mých žebříčcích ještě hloubš než Nickleback).

Phases – Chase Atlantic

Tohle… Já… Ehm… Doopravdy nemám slov. 41 minut a 7 sekund audio mučení. Hodně lidí Chase Atlantic poslouchá a mají podobný “vkus” jako já, tak jsem si řekla, že to zkusím. Chyba. Velká chyba.

Fakt nemám slov. Nikdy jsem nezkusila tvrdé drogy, ale mám pocit, že toto může být výsledek doopravdy špatného tripu a i v posluchači to vyvolává podobné pocity. Mumble rap, ale je to pop; takové množství autotune, že to mohl nahrát kdokoliv a ne jejich zpěvák; random beaty stažené z internetu a do toho tak zmatečné texty, že si zahrávate s myšlenkou jestli nemá schizofrenii. V jednom songu vám vtlouká do hlavy jak všechno bude dobrý apod. a hned potom vám vmete do ksichtu, že až mu bude líp tak vám ukradne holku. Tak moc se snaží být edgy až jim to nevěřím ani za mák.

Underrated Youth – Yungblud

Je to technicky jen EPčko, ale zatraceně špatné EPčko. Představa, že nahrává album mě dokáže rozklepat – ne nadšením, ale strachy. O to víc, když tuhle byl opět ve studiu s Coulsonem (Machine Gun Kelly).

Necelých 19 minut, které vám nikdo nevrátí. Už první písnička uhodí hřebík na hlavičku “I just wanna be pretty braindead”. Fair enough, mozková smrt by toto album učinila o dost snesitelnější. Na EPčku je i zmrvená (nemám lepšího slova) verze Casual Sabotage – proč? Je tam i feature od Dana Reynoldse z Imagine Dragons – viz výše; proč podruhé? Jediné co to album zachraňuje je Hope For The Underrated Youth (Dominicův hlas tam zní úžasně a jenom mi je líto, že v podobném stylu se neneslo celé EPčko, ten trochu víc rockový/punkový feel mu svědčí) a když si zacpu jedno ucho a reprák dám do jiné místnosti tak i Waiting On The Weekend.

Ale celkově je to strašně ukňourané, neupírám mu že má pravdu apod., ale kňouráním nic nezmění.

Meh…

The Ghost of Ohio – Andy Black

Toto album mě nechalo zcela bez názoru. Radši si pustím toto než Shadow Side, ale je to jedno z těch alb co si pouštím jako background noise, když se potřebuju na něco soustředit a nechci sedět v naprostém tichu. A asi kdyby to nebyl Andy a jeho sametový hlas tak o to ani nezakopnu.

Oceňuju, že si své pop choutky vybíjí jinde než na Black Veil Brides. Kéž by to dělalo víc lidí, ale není to vrchol jeho tvorby. Což je zarážející, když se podívate na to, kdo to album produkoval apod. Celé album produkoval jako obvykle John Feldmann (pokud nevíte kdo to je tak šup na Google) a u několika songů je psaný i Ashton Irwin z 5SOS.

State of Mind – The Faim

Toto album se postupem času stalo tím ustrkovaným chudákem, kterého přeskakuju když začne hrát. Strašně rychle se mi ohrálo a málokterou písničku vydýchám do konce. Dost z toho viním Evropu 2, která hraje Summer Is A Curse do bezvědomí (kdykoliv jdu do Subwaye tak hraje buď Summer Is A Curse, Bad Guy od Billie Eilish nebo 11 minutes od Halsey ft. Yungblud), ale i jejich zářijový lackluster koncert v pražské MeetFactory (aka víte, že je něco špatně když se do správné nálady a tempa dostanete až u poslední písničky).

STRENGHT IN NUMB333RS – Fever 333

Tohle album je v “meh…” kategorii z jednoho jediného důvodu, po červnovém koncertu z pekel mi jakákoliv jejich písnička nakopne takovou úzkost, že je fyzicky téměř nemůžu poslouchat bez toho aby mi srdce bilo jako o život a já lapala po dechu po jedné písničce i přesto, že sedím a nic nedělám.

Jestli mám z něčeho doopravdy reálné trauma tak to je jejich koncert. A to je zatracená škoda, protože oni jsou přesně to, co rocková scéna potřebuje a mrzí mě, že u toho nemůžu být.

Znám lidi co byly na jejich koncertech v jiných zemích a to co bylo v Praze nikde nebylo a všichni si užili koncert v “klidu”, takže tímto děkuji českému bezohlednému publiku. Cheers!

How It Feels To Be Lost – Sleeping With Sirens

Toto je sice první album od SWS, které se mi líbí jako celek, ale zároveň to není nic, kvůli čemu bych psala domů.

Oceňuji, že se naoko vrátili k “tvrdším” kořenům a neopřeli se ještě víc do popu, to je určitě na dnešní scéně příjemná změna. Ale i přes to všechno to je album, které sice neurazí, ale ani nenadchne. Alespoň ne tak jako ty nejpovedenější alba uplynulého roku.

PÍSNIČKY

Vydané písničky na albech, ale i vše co se neobjevilo na žádném albu vydaném v roce 2019.

To se povedlo!

Popular Monester – Falling In Reverse

Falling In Reverse nejsou úplně všem po chuti – ať už hudebně nebo přítomostí Ronnieho. S Ronniem mám své problémy, ale nemůžu mu upřít snahu se změnit a to mi zatím stačí. Ale stejně tak mu nemůžu upřít hudební talent. Zejména Popular Monster je jedna z nejlepších písniček co jsem v uplynulém roce slyšela.

Styl jeho rapování se od posledních singlů změnil a do jejich hudby zapadá ještě o něco lépe. Není to jak pěst na oko a jejich přechody z rapu do rocku jsou bezchybné. Moc kapel toto neumí (all hail Linkin Park). A to jsem ještě nezmínila breakdown… to bylo doopravdy nechutné, v tom nejlepším slova smyslu. Ten řev, ty kytary, to jak zakomponovali střelbu z videoklipu do samotné písničky… Uff

Nervous Breakdown – Palaye Royale

Palaye Royale si přes můj odpor zvykli vydávat videoklipy v 6 ráno našeho času a pravidelně likují mé stěžování si, že nemají respekt k mému spánku. Ale to nevadí, protože stejně mám vždy budík na 5.50, achjo.

Nervous Breakdown has hit differently. Obrečela jsem to, nebudu lhát. Pateticky jsem brečela v 6 ráno. Neuvěřitelné. Ale ten text se rozhodl, že mě zabije a hned jak můj mozek zpracoval co je v refrénu za slova tak tekly slzy.

You say you love me but you still left me
I guess that’s why I hate myself
You say it’s over but you’re still calling
I guess that’s why I live in hell

Mimo tohle nemám žádný objektivní důvod, proč je to jedna z nejlepších písniček roku. Ale prostě tu musela být už jen kvůli tomu, že mě jako jediná ze dvou rozbrečela. A já moc snadno nebrečím u filmů, písniček apod.

Watch What Happens Next – Waterparks

Rock a a alternativní hudba obecně má jeden velký problém – gatekeeping. Fanoušci stráží pomyslné brány žánru a běda jak se nějaký umělec jen přiblíží. Nebýt tohoto nešťastného jevu tak alternativní hudba mohla být na stejné úrovni slávy jako Ariana Grande a fanoušci Post Malone by mu neděkovali, že proslavil Ozzyho Osbourna (wtf?).

O tom více či méně je Watch What Happens Next, prakticky celé Fandom album je kritika fanoušků a je opravdu zábavné jak si to nikdo z Parxies neuvědomuje a dělá to dál. Ale tato písnička je kritika všech fanoušků alternativní hudby, BMTH by o tom mohlo psát romány.

I wanna be a millionaire before I’m 30
But saying that out loud is probably gonna hurt me
Got nothing from my label
Bitch, pay me what you owe me
If you play guitar, you can’t want things
And if you really love me
You should want the best for me
Everyone is sad when
When bands break up
Well, guess, guess, guess, guess what?
They’re defeated as fuck
Shamed out of money
By their own culture
Nice to fucking meet you
Let’s get a little see-through
Watch what happens next, yeah, yeah


You don’t love me the same
It’s such a fucking shame
I don’t deserve as much
As all your pop faves
You wanna hear my art
But only on your terms
So learn these fucking words

Let me get this straight, you want a say
In how well I live, if my life’s okay
Do I get a car? Hope it’s not too nice
Tell me everything you’re comfortable with and I’ll comply
Can I pay rent? Sure, but not much else
Can I try new sounds? Go fuck yourself
Tell me what I get, tell me what I earn
Tell me all the things you want and I will give up me for you


I don’t think people realize how they’re fucking us up
I put autotune on “Worst” and caught all their disgust
Hip hop can do whatever it wants
Like make country songs and hit number one
And that’s fucking awesome, we could never do that
All the fans that like us need an easy fucking format
They would boo that, they’d abuse that
It’s a cultural hold-back

Nero Forte – Slipknot

Toto je Psychosocial 2.0., alespoň za mě. Opět to má tu typickou “nasranost”, kterou od Slipknot v tomhle momentě už očekáváte a za mě to je jedna z nejlepších skladeb na We Are Not Your Kind ( asi hned za Orphan a Spiders).

Co je na Slipknot sympatické je i přes to jak Corey ty texty chrlí, křičí, vrčí a já nevím co ještě tak mu je pořád rozumět což se u některých kapel stejného/podobného žánru říct nedá.

Ludens – Bring Me The Horizon

Nejsem gamer takže oznámení, že BMTH budou na soundtracku k nové hře Death Stranding mě nechávala chladnou. Nevím jestli mi něco uniklo, ale nečekala jsem, že pro to napsali novou písničku takže, když Ludens vyšlo tak jsem byla překvapená.

Už dlouho jsem nebyla z písničky tak zmatená jako z této. Když už si myslíte, že víte kam to míří tak vám to hodí další klacek pod nohy a pak další a další. Ale samé dobré klacky. A nakonec vám to zasadí poslední ránu a mrskne to po vás breakdown. A spolu s ním i první Olieho pořádný řev po X letech.

A můj obdiv se ještě zdvojnásobil, když jsem slyšela jak a kde to napsali. Během letního turné si po dobu jednoho týdne stavěli studio na hotelových pokojích a během toho týdne toto napsali a nahráli i finální verzi. Wow.

Ani nevíte jak moc se těším až to v létě uslyším v Praze živě (BMTH v Ledárnách Braník).

Another Life – Motionless In White

Když vydali Eternally Yours tak to bylo sborové “aww”, všichni byli na měkko a Another Life si také vysloužil sborové “aww”, ale z opačného důvodu. Zatímco Eternally Yours je o lásce až za hrob a o všem co je ochotný pro ní udělat, tak Another Life vám zlomí srdce, protože i přes to všechno jí ztratil a stále mu chybí.

But I hate that it seemed you were never enough
We were broken and bleeding but never gave up
And I hate that I made you the enemy
And I hate that your heart was the casualty
Now I hate that I need you

And I hear you now when you said it hurt
But it had to fall, fall apart to work
As I see you now in what’s left of me
Is it too late to plead insanity?
I won’t let go

Druhá letošní písnička co mě dohnala k slzám. Jsem celkem vděčná, že jí nehráli živě, to by mě dorazilo asi úplně.

Saints of the Blood – Black Veil Brides

29. listopad to byl den kdy mě donutili zůstat vzhůru do půlnoci a pak téměř 2 hodiny poslouchat obě písničky z The Night duologie pořád dokola a pak vstát v 5 ráno abych se mohla připravit na večerní koncert Motionless In White před odchodem do práce.

Vím, že to není tak dlouho co BVB vydali poslední album (Vale, 2018), ale pocitově to byla věčnost a tohle mi udělalo obrovskou radost. Stejně tak jako nový basista Lonny (náhrada za Ashleyho; unpopular opinion ale Ashe jsem nikdy neměla moc ráda a to jak je kapela plná energie a fórků bez něj mě v tom jen utvrzuje). Písničku jsem hned po pár vteřinách zastavila, protože ty kytary byly too much, pak jí vypla znovu když Andy zakřičel, protože *heart eyes*

Ugh ale tohle byl omyl…

People – The 1975

Mám pocit, že nemůžu sepsat list hudebních přešlapů bez toho aby se tam tato partička neobjevila. Ale pointa People mě minula velkým obloukem, nejen pointa tedy. “Greatest punk band of our time” uff, Sid Vicious se obrací v hrobě.

Co jsem pochopila z rozhovorů, které jsem dobrovolně shlédla a přečetla tak by měla být relativně politická písnička, volající po změně a já nevím co ještě. Ale ten text je pravý opak.

Well, girls, food, gear
I don’t like going outside, so bring me everything here
(Yeah, woo, yeah, that’s right)

Jak toto volá po změně? Neustále opakující se “People like people” mi málem vymlátilo díru do hlavy. Šla jsem do toho už smířená s tím, že se mi to nebude líbit a ani jsem nevyvíjela snahu si tu písničku “zamilovat”, ale nečekala jsem, že to budu aktivně nenávidět 😀

Melancholic Paradise – Tokio Hotel

Tuhle písničku jsem slyšela dvakrát – poprvé sama, když jsem seděla v šoku na gauči a nevěřícně zírala na telefon ze kterého hrála, a podruhé když jsem to v záchvatech smíchu pouštěla mamce. Která to okomentovala slovy, že si dokáže představit jak toto hraje na Ein Kessel Buntes – což je výstižný popis.

Neubránila jsem se protočení očí, když během pár sekund na mě vyskočil smích Heidi Klum. Ale co mě ale zarazilo snad nejvíc byla ta lenost při psaní textu. Pojďmě to porovnat s Dream Machine, titulní skladbou z posledního alba Dream Machine, ano?

Dream Machine

My heart is wide open

Let’s get high
The DREAM MACHINE takes all of us

Melancholic Paradise

Our hearts open wide

Let’s get high on life
In this MELANCHOLIC PARADISE

Téměř identický text. Nevím jestli už mi hrabe, ale i ta melodie je místy hodně podobná a po většinu písničky mám pocit, že vzali Dream Machine a tu a tam přidali beat nebo Dream Machine prostě jenom zpomalili. Akorát jsem si to pustila potřetí abych to s Dream Machine fakt porovnala.

Bad Guy – Billie Eilish

Tímhle naštvu hodně lidí, asi na mě už platí “ok boomer”, ale nechápu to. Přesněji nechápu co na tom lidi přitahuje až do takové míry, že dají těžké prachy aby to poslouchali dvě hodiny na koncertě.

KONCERTY

Tohle se povedlo!

Palaye Royale

Nic nového pod sluncem, tyhle kluky prostě můžu a už se těším na březen. Jejich koncerty jsou objektivně jedny z nejlepších (možná i nejlepší) co jsem kdy viděla. Jsou plní energie, výborní muzikanti, tak trochu crackheads, jejich interakce s publikem je určitě nejlepší co jsem kdy zažila a navrch to jsou ti nejmilejší kluci. Což vám ochotně dokážou po každém koncertě, kdy zůstávají v klubu a potkají kohokoliv, kdo o to projeví zájem.

S jejich posledním (snad trvalým) přírůstkem se jejich stage presence ještě o tolik zlepšila. Andrew (baskytara) je neřízená střela a všechny nabil energií. Daniel je konečně oficiální člen kapely a jeho otisk je na posledních písničkách hodně vidět a to mi dělá radost, protože jeho hudební vkus je mnohem blíž tomu mému než třeba Sebastianův.

Yungblud

Ač jeho EPčko je v té opačné kategorii tak jeho výborné koncerty mu nemůžu upřít. Při rozhodování jsem nebrala v potaz publikum, protože to by byla jiná story. Dominic je lidská hopsakoule a dělová koule v jednom.

Jeho kontrola nad publikem je obdivuhodná, když se ozve z pódia “jump! jump!” tak se prostě skáče – je jedno, že vás stále od minulé písničky píchá v boku, že vás bolí nohy, že už jste se půl hodiny nenadechli, prostě se skáče. Takovou kontrolu nemají ani metaloví zpěváci a to mohou řvát horem dolem.

Bring Me The Horizon

Toto je možná kontroverzní po letošním RfP, kdy si lidi hromadně stěžovali, že to nebylo ono. Ale já si to maximálně užila. A to že hráli na mé narozeniny byla třešnička na dortu. A skoro jsem si učůrla štěstím když zazněli první tóny Antivist, aka jedné z mých nejoblíbenějších písniček, kterou loni vůbec nehráli a pokud ano tak jen tu a tam. Je to ta nejvíc “bordel” písnička, prakticky jen 2 a půl minuty randálu a řevu, ale živě to je čiré peklo (v tom nejlepším slova smyslu).

Chápu, že to pro lidi, kteří je viděli v Hradci poprvé bylo možná trochu zklamání, ale není možné být celou tour každý den 100% a někdy to prostě nejde úplně ohulit. Já vím co dokážou vytvořit za “peklo” a každý den není posvícení.

Olie dával víc prostoru publiku a to mě zase vyhovovalo, protože pokud si na koncertě nevyřvu hlas tak to nebyl dobrý koncert. Ale i když ke konci už mlel chudák z posledního tak to pořád byl Oliver a pořád to byli BMTH. Mosh pit co jsem slyšela od účastníků, úžasný, kapela si ten koncert taky užila a po roce budou zpět, což taky o něčem svědčí.

Leoniden

Jeden z největších objevů Rock for People. Další skvělá německá kapela, která ví jak to rozbalit.

Po RfP jsem si nemohla nechat ujít ani jejich listopadový koncert v Praze. A tam tuple dokázali co umí. Od kytaristy co mám nonstop záchvat padoucnice, po klávesákovi co se pořád směje jak sluníčko na hnoji, po neřízenou střelu co je jejich zpěvák. Lístky na jejich koncert asi nikdy nebudou omyl.

Na to že byl listopad tak jsme propotili všechny vrstvy oblečení a ta atmosféra byla neuvěřitelná. Fórky lítali sem a tam a sborově se zpívalo Du Hast od Rammstein.

Ugh ale tohle byl omyl…

White Lies

Mám jednu jedinou otázku – proč?

Po druhé písničce jsem se sebrala a šla si sednou k baru na schody, protože čeho je moc toho je příliš. Představte si I Don’t Know How But They Found Me, ale bez toho elánu, charizma, talentu a 3x tak nudný. To jsou White Lies v kostce.

Stále se snažím pochopit jak je to alternativní rock. Je to tak alternativní až to není vůbec rock 😀 Synth pop? Electro pop? Možná, ale rock ne-e.

Omlouvám se, pokud se to někomu líbí, ale já si chtěla prostřelit hlavu. Nebo alespoň na pár hodin ohluchnout.


2019 nebyl vůbec marný rok si myslím… 🙂 Ale snad jej 2010 překoná. My Chemical Romance je zpět, tudíž mám velké naděje.

Follow:
Share:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: