NEJ ALBA PRO ROCKOVÉ/ALTERNATIVNÍ ZAČÁTKY

Hudba v dnešní době je zapeklitá věc. Podobně jako jiné barvy pleti, národnosti či náboženství je v „moderní kultuře“ reprezentována jen jedna část. Část, kterou lidé na vysokých místech, považují za to nejlepší. Pop.

Toto nebude post o mých problémech s pop music (to může být samostatný příspěvek), může se vám líbit cokoliv, to je na vás.

Mám pocit, že lidé si zvolí žánr a toho se drží zuby nehty, cokoliv z toho žánru vybočující již není pro ně a je špatný apod. Perfektně tu funguje psychologie stáda (a to se posluchače popu nesnažím urazit), lidem se ta hudba líbí protože se líbí lidem kolem nich a lidé od přírody chtějí zapadnout, splynout s prostředím. Většina posluchačů pop music metal v životě neslyšela, ale jsou si už teď jistí, že to nenávidí. Proč? Z části proto, že je moderní jej nenávidět.

Absence pomyslného mostu si všímají i alternativní umělci a v naději, že přilákají lidi k rocku a dalším žánrům, se pokouší tvořit alba, kterou by tu propast mohli zalepit.


Ne každý skočí rovnýma nohama rovnou do Metallicy a Slipknotu jako já, obzvlášť pokud „sem“ míříte ze 100% pop music – to by vám asi bouchla hlava, ale třeba vás jen podceňuji. Já budu ten první člověk co zvedne ruku a přizná, že „tvrdší“ žánry vždycky nebyly moje „doma“. Trvalo mi docela dlouho než jsem se propracovala ke kapelám/žánrům, které poslouchám teď a i nyní jsou kapely, které jsou pořád moc tvrdé. Člověk se k tomu dostává postupně, myslím, že kdybyste rovnou skočili do toho nejuřvanějšího a nejhlasitějšího screama tak utečete bez toho abyste tomu dali šanci.

Vybrala jsem pro vás několik „přemosťujících“ alb, která vám dají ochutnat rock či alternativní hudbu a pomalu vás vloudí do spárů tvrdší a tvrdší hudby. Snažila jsem se vybírat tvrdší alba, ale zase ne moc. Zároveň bych měla dodat, že alba nejsou v žádném konkrétním pořadí a také v tomto stádiu už nemám moc představu, co je a není tvrdé takže je více než pravděpodobné, že se na seznamu objeví alba, které je možná lepší si nechat na konec pokud vaše první reakce bude „co to kruci…?!“ (teda pokud to nebude reakce na vše – to je taky možné). Mým jediným měřítkem je co vydejchá moje mamka poslouchat v autě déle než 2 minuty.

Taktéž jsem se u každého interpreta navrhnout další umělce podobného ražení, ať se máte od čeho odpíchnout. Ale to se ukázalo těžším než jsem očekávala a kolikrát jsem nikoho úplně blízkého nevymyslela takže tam jsem uvedla kapely, které jsou close enough ale ve finále to vypadalo tak „pfff třeba tihle, jsou to kamarádi tak proč ne“.


AMO – Bring Me The Horizon

Bring Me The Horizon jsou dokonalým příkladem onoho loudění. Sami říkají, že chtějí postavit most mezi posluchači mainstreamové hudby a tou tvrdší stranou spektra a AMO je toho důkazem. Na albu se kombinují typické rockové riffy s beaty podobnými technu či dubstepu (feature má dokonce i beatboxer!) a popovými vokály. Jsou tam víc popové skladby, ale i skladby, kdy vám to dá Ollie takzvaně sežrat.

BMTH byli v tomto ohledu geniální, sice asi nechtěně, ale povedlo se to. Jak jsem už zmínila, jsou dokonalým příkladem onoho loudění do spárů tvrdší hudby. Řekněme, že se vám AMO bude líbit, dalším logickým krokem bude se posunout k předchozímu albu, That’s the Spirit. To už není tak popové, ale pořád je docela stravitelné pro „normálního“ posluchače. Bude se Vám líbit i to a najednou držíte v ruce Sempiternal a to, že vás Olie na X místech seřve do kuličky a Xkrát pošle někam vám už téměř nevadí. A pak se ani nenadějete a jste u Suicide Season, což je čiré „zlo“ (v nejlepším slova smyslu) a v hardrocku/posthardcore/“a já nevím jaký žánr BMTH zvládli pokrýt“ se v tomto momentě můžete vydat téměř kamkoliv a bude to pro vás stravitelné.

Pokud máte rádi přízvuky tak pro vás plusovým bodem bude Olieho přízvuk, pořádný Yorkshirský přízvuk. Podobný přízvuku Yungbluda – fuck se rovná fook, love se rovná luv apod. Ale já mimo to Olieho hlas popisuju „rádoby lehce zhulený“, nevím jak jinak to popsat, ale pokud ho uslyšíte zpívat pomalejší písničku nebo mluvit tak asi pochopíte.

Podobní umělci: I Prevail, Of Mice and Men, Asking Alexandria, We Came As Romans

The Great Depression – AS IT IS

S AII se vydáváte spíše na punk rockovou cestu. Patty vás narozdíl od Olieho neseřve do kuličky, ale ukáže vám tu „měkčí“, víc likeable tvář alternativní hudby. AII podobně jako BMTH jsou Britové, ale narozdíl od BMTH jsou mnohem víc političtí (a nemají tak silný přízvuk). Žádné ódy na Borise Johnsona či Theresu May nečekejte, spíše opak, a stejně tak můžete čekat komentář na dnešní společnost, gender norms či toxic masculinity (The Stigma (Boys Don’t Cry) budiž příkladem).

AS IT IS jsou celkově stravitelnější pro zaběhlé posluchače popu. Ale pokud se vám ze všech mou navrhnutých interpretů líbí jen oni tak bych zbytek nezavrhovala, ale spíš se k nim vrátila později.

Podobní umělci: Set It Off, Waterparks, ROAM, With Confidence,

American Satan – The Relentless

Toto není reálná kapela. The Relentless jsou kapelou z filmu American Satan (a z nadcházejícího seriálu The Paradise City), o pozadí a nástrahách rock’n’rollu (v hlavní roli Andy Biersack, Ben Bruce a další).

Toto album doporučuji ne jen kvůli hlasu Remingtona, který se stal hlasem Andyho… kecám, hlavně kvůli jemu. Ale mám pádný důvod! Remington má neobvyklý hlas. Hodně hrubý, chraplavý a tak zvláštně/příjemně se mu láme, že právě on je tím perfektním úvodem do „nedokonalého“ rockového zpěvu (ale když na vás promluví tak zní naprosto jinak). Ale není to uřvané, protože to moc neumí takže se spoléhá hlavně na distortion, čili ten chráplák apod.

Díky tomuto filmu a soundtracku jsem začala mít ráda Palaye Royale a vidíte jak to dopadlo 😀

Podobní umělci: Marilyn Manson, Arctic Monkeys, Ice Nine Kills, Palaye Royale, Black Veil Brides

Don’t Wait Till Tomorrow – YONAKA

Yonaka je definicí alternativního rocku si myslím. Rockový základ, ale prvky s popu. Také jedna z mála kapel, které mám ráda, kde je zpěvačka. Není to uřvané což by mohlo být kamenem úrazu pro ty z vás co na to nejsou zvyklí, ale i tak to zní naléhavě či naštvaně, když je to třeba.

Nejvíc se je hodí přirovnat k Paramore, ale narozdíl od např. After Laughter je Yonaka víc rocková (výraznější kytara, mnohem méně efektů)

Získali si pověst svými koncerty, což můžu jen potvrdit – živě jsou neuvěřitelní. Support dělali například Bring Me The Horizon, ale také jste je mohli vidět na letošním Rock For People.

Podobní umělci: The Faim, Badflower, Arrested Youth, Paramore

Disguise – Motionless In White

Teď se pohybuji na tenkém ledu. A jsem si toho plně vědoma 😀 Motionless in White lze popsat asi jako kombinace Slipknot a Marilyna Mansona. Jak hudebně tak vzhledově. Vliv Marilyna Mansona jde občas dost slyšet.

Disguise a pak tuplem už žádné předešlé MIW alba nejsou asi úplně vhodné jako první volba pro úvod do rocku a dalších jemu příbuzných žánrů. Ale možná jako další krok, když máte pocit, že jste schopni strávit například i starší tvorbu Bring Me The Horizon. Nebo jste odvážní 🙂

Možná se vyhněte chybě, kterou jsem udělala už před lety já, a nenechte se odradit tím jak vypadají. V jednom momentě mají na sobě asi víc make-upu než vy za celý týden a Chrisovo obočí si taky prošlo svým. Já se odradit nechala a jakmile Chris zařval tak já sklapla kufry a z videa hodně rychle vyklikla. I tento rok, když jsem se dostala zpět k nim, jsem si nebyla jistá jestli se bojím nebo jestli mě to přitahuje. Ale přiklonila jsem se k tomu druhému.

Aka moment kdy mi vysoký chlap s make-upem nebude připadat přitažlivý se asi nestane. Už mě to ani nepřekvapuje.

MIW je metalcore (i nejnovější album Disguise, radši jsem si to zkontrolovala) takže očekávejte větší procento řevu a koordinovaného headbanging (já před pár dny sledovala jejich koncert z Warped Tour a stále to cítím v krku, auvajs).

Chris je jeden z nejlepších „screamerů“ (a to netvrdím jen já), jediný lepší křikloun je snad Corey Taylor. Ale Corey Taylor je bůh metalu takže mi nepřijde zcela fér je srovnávat. Já ten řev nikdy moc nemusela, mimo Slipknot – u nich mi to nikdy nevadilo, protože Coreymu jde pořád rozumět. A s MIW jsem si nebyla úplně jistá, ale zvykla jsem si/přirostli mi to k srdci.

Podobní umělci: Ice Nine Kills, Our Last Night, Falling In Reverse, I See Stars, Of Mice and Men

Cokoliv od Palaye Royale

Palaye Royale nemůžu vynechat. Palaye Royale skousnou i přátelé co jedou zásadně jen pop, ale hlavně moje mamka, která je úhlavním nepřítelem čehokoliv hudebně tvrdšího.

Podobně jako u The Relentless, Remingtonův hlas je pro mě záhadou. Přízvuk, chraplák a to všechno dohromady s tou hudbou. Upřímně mě nenapadá žádná kapela, která by zněla alespoň podobně. S nimi dostáváte celý balíček, ne jen hudbu, ale mají ucelenou vizi o tom kdo jako kapela jsou apod. – od vzhledu až po sound.

Nepopíratelnou předností Palaye Royale jsou jejich koncerty. Nabijí vás energií a jsou zábavné – pořád se máte na co dívat a ne jen proto, že to jsou pohlední kluci. Dělají blbosti, ksichty, lezou kam by asi lézt neměli. Jejich interakce s publikem je neuvěřitelná, i když stojíte vzadu tak máte pocit, že jste součástí něčeho většího. A třešničkou na dortu jsou oni jako lidi – nejmilejší a nejpozornější kapela, co jsem měla šanci potkat, což asi casual posluchače moc nezajímá.

11. března zahrajou v pražském Futuru v rámci The Bastards tour, momentálně je 50 % lístků vyprodaných. Pokud chce zažít atmosféru rockového koncertu a nebát se o život pak toto je koncert pro vás. A to nejen kvůli hudbě nebo jak jsou naživo skvělí, ale také se vyhnete dalším nešvarům rockových koncertů jako jsou crowdsurfeři a mosh pity. Čemu se nevyhnete je mladší fanouškovská základna (já sama bývám jedna z nejstarších), ale s tím se dá pracovat.

A i když nejste třeba největší fanoušci tak doporučuji se po koncertu zdržet a aspoň s jedním z nich si promluvit (včetně Daniela nebo Andrewa – ty najdete spíš zašitý někde u baru nebo venku s cigárem v ruce) – jak jsem řekla strašně milí kluci. Ze Emersonem běžte máte-li filozofickou náladu, za Sebastianem pokud chcete slyšel jaký jsou ostatní hovada, za Remingtonem pokud se chcete zasmát, ten kluk má sass na rozdávání, a za Danielem s Andrewem jestli si chcete dát v klidu pivo/panáka a poslouchat jak se ti dva hašteří.

Podobní umělci: Gerard Way, Frank Iero, Juliet Simms, Yungblud

Vale – Black Veil Brides

Snad ta nejnáviděnější kapela v hardrocku taky nesmí chybět. Tu nenávist moc nechápu, ale each to their own. Black Veil Brides mě kdysi dávno k tomuto žánru přetáhli (s Knives And Pens někdy v roce 2010) tak třeba tu samou službu prokáží i vám. Já na BVB snadno zapomínám, jelikož nejsou tak aktivní na sociálních sítích a znáte to – sejde z očí, sejde z mysli. Ale když už si vzpomenu tak je poslouchám nonstop několik dní.

Vale je jejich poslední album, není moje nejoblíbenější – preferuji jakékoliv ze starších alb, ale Black Veil Brides se až tak album od alba neliší. Jsou relativně konzistentní.

Teď když jsem se dostala hlouběji do rocku, hardrocku apod. tak bych lhala, kdybych tvrdila, že hudba BVB je něco světoborného. Jsou na scéně kapely, které produkují lepší hudbu, lepší texty, mají zpěváka s „lepším“ hlasem apod. BVB jsou skvělou „začátečnickou“ kapelou, nikdo na vás neřve, instrumentální provedení je vždy na 100 % apod. V čem ale vynikají jsou jejich kytarová sóla, stará dobrá kytarová sóla. Sóla při kterých na ně koukáte a nechápete jak můžou takhle rychle hýbat prsty. Jake a Jinxx jsou géniové a nepřesvědčíte mě o opaku.

Podobní umělci: Falling In Reverse, Pierce The Veil, We Came As Romans, Hollywood Undead

Asking Alexandria – Asking Alexandria

AA jsem začala mít ráda až díky tomuto albu. Dřívější tvorba (až na pár vyjímek) mi nic moc neříká. „Staří“ fanoušci AA by mě roznesli na kopytech, ale nejnovější self-titled album je pro mě tou ideální kombinací hardrocku a více elektronických prvků. Dříve byli spíše metalcore, ale s posledním albem udělali velký krok vpřed (nebo vzad, záleží jak se na to díváte).

Jedna z mých nejoblíbenějších věcích na AA je Dannyho hlas, má celkem zajímavou barvu hlasu a i naživo zní skvěle. A za to jsou vždy body navíc.

Podobní umělci: Escape The Fate, Sleeping With Sirens, We Came As Romans

21st Century Liability – Yungblud

O jeho nejnovějším EPčku, The Underrated Youth, odmítám mluvit (možná až to vstřebám tak napíšu samostatnou recenzi), ale 21st Century Liability je za mě jedno z nejlepších alb loňského roku.

Mám trochu potíže Dominica kategorizovat, britský pop punk, alternativní rock – je asi nejpřesnější. Jeho hlas má potenciál být neuvěřitelně otravný, znám lidi, co ho nemůžou slyšet, takže vás varuji předem. Za poslední rok doslova vybuchl, když jsem ho objevila tak měl na Spotify cca 500 000 měsíčních posluchačů, teď jich má přes 6 miliónů.

Jeho hudba je taky dost politická a podobně jako u As It Is spíš čekejte kritiku než hopsání radostí nad brexitem, kritiku NRA (National Riffle Association) apod.

21st Century Liability je víc raw, bez tak velké produkce jeho to nové EPčko a ty texty mi nepřijdou tak ukňourané i přes to, že se jeho pohled na svět/názor od té doby nezměnil. Poslední dobou to zcela určitě přehání s kolaboracemi, nejdřív Halsey pak Machine Gun Kelly a teď naposledy zpěvák z Imagine Dragons, další jsou prý na cestě. Ale pokud se vám hudba Halsey, MGK či Imagine Dragons líbí, tak se vám bude líbit i Dominic.

Podobní umělci: Grandson, MISSIO, Weathers, Chase Atlantic


S alby bych mohla pokračovat snad do nekonečna, protože snad každá kapela má vhodné CDčko pro nováčky, ale v nejlepší se má přestat 🙂

JAK JSTE NA TOM S ALTERNATIVNÍ HUDBOU VY? JAKÝ ŽÁNR PREFERUJETE?

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: