PALAYE ROYALE MÜNICH // CONCERT SUMMARY

Víc z koncertu je na mé IG TV ZDE.


Akorát sedím ve vlaku zpátky do Prahy. Mám pocit, že něco podobného říkám pokaždé, když se odněkud vracím – ale z Mnichova se mi vůbec nechtělo.

Nejenže jsem na pár dní unikla tropům co stále panují v Česku, ale ještě jsem viděla Palaye Royale.

Po koncertě jsem měla radost jako malé děcko, že jsem se tentokrát neztrapnila a co víc, byla schopná vést smysluplnou konverzaci s Remingtonem. Ale ani ne o 24 hodin později mi to karma dala pěkně sežrat.


V Mnichově jsem byla poprvé. Myslela jsem si, že najít onen klub bude snadné, ale trochu jsem se spletla.

U-Bahn jsem zmákla během chvilky a dokonce napoprvé jela ve správném směru (což se mi občas nepovede ani v Praze), ale pak jsem tam chodila dokolečka asi 20 minut a hledala místo M. Google mě pokaždé zavedl někam jinam, díky moc. Pak jsem ale zahlédly holky, co vypadaly dost bizarně na to, abych usoudila, že jdou taky na Palaye a nenápadně se vydala za nimi.

K hale jsem přišla až asi hodinu před otevřením dveří, dřív jsem to vůbec nestíhala. Ale s místem vzadějc jsem byla už předem smířená. Přišla jsem pořád ještě docela včas, během poslední půl hodiny se ona fronta ještě asi zdvojnásobila.

Poprvé se mi stalo, že u vstupu kontrolovali i občanky a tak jsem měla možnost nenápadně omrknout věkové složení. Neplnoletí měli na hřbetu ruky modrý křížek a že jich bylo. Napřiklad slečny přede mnou byly ročníky 2003-2005. Asi si dokážete představit jak jsem se cítila stará 😀 Co taky bylo pro mě poprvé – byla jsem jedna z nejvyšších takže jsem viděla docela hezky i z druhé poloviny davu.


Jméno předkapely jsem úspěšně zapomněla (Nikola z budoucnosti dopíše jméno – Deep Park Avenue), ale i když jsem si docela zatancovala tak mě moc neohromili.

Ale pak konečně přišli Palaye Royale.

Jejich setlist byl pro mě až do samotného začátku záhadou, ale hráli ten samý playlist jako na jejich americké Funeral Tour, za což jsem byla docela vděčná. Final Boom setlist byl super, ale ocenila jsem změnu. Hlavně to znamenalo, že uslyším Masochist i Fucking With My Head.

I když v Mnichově nebylo takové vedro tak v tom klubu bylo za chvilku na umření. Nějakým zázrakem jsem měla na sobě jenom braletku a síťované triko tak jsem se nepotila asi tak moc jako ostatní, ale i tak ze mě lilo.

Když se vrátím k mým poprvé, tak toto bylo prvně, co jsem viděla jejich nového basistu, Andrewa. Ten vnesl na pódium tolik energie! Upgradoval Palaye ještě o level výš a tak doufám, že si ho nechají. Byl úžasný, jak vystřežený z osmdesátkový hair band. Dost bizarní člověk na to, aby do Palaye skvěle zapadl.


Po koncertě se chtěli setkat s fanoušky venku. Díky bohu! Čerstvý vzduch a vítr jsem doopravdy ocenila a než se venku objevili tak jsem i uschla (předtím jsem byla úplně durch).

Také jsem narazila na slečnu, kterou jsme potkali v únoru ve Stuttgartu, kde jsme si nestihli vyměnit kontakty, ale tady jsme to už stihli. Díkybohu mě oslovila sama, protože jinak bych si jí vůbec nevšimla. Ne protože si jí nepamatuji, ale mám tendenci si lidí vůbec nevšimat i když stojí metr ode mě a mám je znát. Potkat jí znovu bylo super, protože jsem tam nemusela postávat sama a trochu mě uklidňovalo i to, že byla víc vyklepaná než já. Vůbec bych to do ní neřekla.


Nejdřív jsme se dostaly k Emersonovi. Ten klučina je zlatý (jako všichni ostatní).

Během té chvilky, co jsem s ním mluvila, ze mě opadla veškerá nervozita a odcházela od něj v naprostém klidu. A nebyla to bůhvíjaká konverzace – „Hi! Nice to see you again! Amazing show“; „Oh hi! Happy to see you too! You are so cute!“ (na což se ozvalo sborové awww). Nevím jak to dělá. Narozdíl od Prahy jsem se nesnažila být smartass a tak jsme se vyhli i nepochopeným referencím 😀

Chvilku před tím než jsem se k němu dostala, řekl, že už jenom pár fotek a půjde. Well, dostali jsme se zpátky k němu asi za 45 minut a pořád tam byl. Chudák. Je až moc hodný pro svoje vlastní dobro.


Ten zen stav přišel vhod, protože nic mě nemohlo připravit na Remingtona. Absolutně nic.

Chytře se schovával za jejich tourbusem a tak jsme si chvíli myslely, že jsme ho propásly. Ale díky tomu ani u něj nebylo moc lidí. Rem byl viditeně unavený, ale i přes to si udělal na každého čas a ani to nijak neuspěchával (chudák).
Slečny přede mnou odešli a já najednou stála přímo před ním. Už už jsem otvírala pusu, že něco řeknu, ale on mě předběhl. Vykulil na mě oči, rozpřáhl ruce, aby mě objal a skoro mi zařval do obličeje „Oh my god hi! What are you doing here?“. Kousek mě tam v ten moment umřel. Bez pochyb to nejlepší objetí so far, zabořená v jeho oversized mikině, skvízlá a přizvedlá ze země (pohmožděná žebra z koncertu Fever 333 o den dříve bolely jak ďas, ale worth it). Sophie za mnou ze sebe do toho hrobového ticha akorát dostala šokované „holy shit…“.

Já se snažila najít slova a zároveň nepůsobit jako po mozkové smrti (což byl můj stav), ve snaze být cool and collected jsem ze sebe vydolovala „Haha good question… No, seriously, I just enjoy travelling so if it can be combined with seeing a show, especially yours.. why not.“.

Poprosila jsem ho, jestli by tu fotku nemohl vyfotit on, stále jsem vyprávěla jaký jsem nemehlo a já nevím co ještě, když se najednou zablesklo a fotka byla na světě. Moje prvotní reakce byla „Oh damn, that will be a shit show, I was still talking…“ se zadržovaným smíchem. Na což se nabídl „I will check“ a pohledem se ujistil, že jsem OK s tím, že se mi bude hrabat v telefonu (v tu chvíli bych byla OK asi s čímkoliv). Našel fotku a točil telefonem sem a tam a snažil se tu fotku mít správným směrem, ale můj telefon si dělal co chtěl a ať se snažil sebevíc tak to vždycky bylo opačně.

Telefon mi vrátil a kroutil hlavnou „It’s flipping on me, but it’s nice“. Já mu poděkovala s tím, že budu věřit a on pokračoval „We are in Munich tomorrow so we may still see each other for a second chance.“ To jsem smetla ze stolu smíchem. Pochopte, já náhodou nepotkám ani vlastní kamarády.

(Chlapec je asi prorok a já na ně doopravdy narazila na náměstí u radnice, ale úzkost mi nakopala zadek a já jenom kolem nich tiše prošla, pak jsme zjistili, že to byla slepá ulička a musely jsme kolem nich projít zpátky. Celou dobu jsem k nim byla zády nebo se vyhýbala možnýmu očnímu kontaktu, protože jsem blbec… ach jo… Mamka co byla se mnou na ně doslova zírala a komentovala každý jejich pohyb za mnou, „Už jdou… blíží se… jsou přímo za tebou… koukají na nás, na tebe…. hele zas tak moc si tě asi nepamatují…“. Díky 😀 to jsem na ní jenom zasyčela ať nic už neříká a že pravděpodobně viděli moje prsa, ne zadek. Ale o tom raději jindy.)

Taky pochopte, že jsem o dva dny později stále v šoku. Remington byl vždycky strašně zlatý, ale toto bylo za hranicí všeho, co jsem považovala za možné.


Pak jsme došly i k Sebastianovi. U něj již téměř nikdo nebyl a on se bavil s pár lidma u stolku, ti byli docela ožralí a tak jsem měla pocit, že narušujeme party a když na něj promluvili slečny před náma tak se tvářil docela otráveně, až jsem se obrátila na Sophie s „He is so over this, sooo over this…“.
V tu chvíli jsem pochybovala, jestli nebude lepší se obrátit a jít pryč, ale pak jsme se na sebe podívali a už bylo pozdě. S hlubokým nádechem a se sníženým očekáváním jsem k němu vykročila s „Hi! Sorry for bothering you, but it is nice seeing you again!“ a objala ho. Trochu mě uklidnil svou odpovědí „Hi! You’ve made it! No worries, glad to see you.“, nezněl otráveně a když jsem se na něj znovu podívala tak už tak ani nevypadal.

Pak jsem mu pochválila make-up, strach z trapného ticha mi pro jednou nepodrazil nohy a já neřekla úplnou blbost – „Thank you! Trying something new so I appreciate it.“. I jeho jsem poprosila jestli by si tu fotku nevzal na starost a měla mini zástavu, když si s tím telefonem v ruce pohodil. Kriste…

Sophie za ním odmítala jít, protože ho to odpoledne málem srazila na přechodu, a moje přesvědčování, že určitě neví, že to byla ona, vyšly na prázdno. Já si z ní ještě dělala srandu, že může být ráda, že neměl v ruce kafe jinak by ho po ní mrsknul. To situaci asi nepomohlo 😀


Říká se do třetice všeho dobrého, ale toto zcela určtiě předčilo Prahu. Ať už samotný koncert či to co se odehrálo po něm. Pořád nedokážu zpracovat, že si mě i čtyřech měsících pamatují a tuplem se nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře či špatně.

Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: