Panic! At The Disco // 3.4.2019, Berlin

O týden dva týdny později a já stále nevěřím, že jsem viděla Brendona Urie naživo. Možná to není můj nejoblíbenější člověk pod sluncem (a to mě neberte špatně, mám k němu velký respekt a obdiv, protože je to pan umělec a chlap se srdcem a mozkem na správném místě), ale být pár metrů od něj mi přišlo nereálné. První písničku jsem ho pozorovala a opakovala si “to není on, to určitě není on…”.

Byl to on.

Nevěřím v boha, ale jestli bůh existuje tak je to Brendon Urie.

Ale hezky zpátky na začátek. Pod pódium vedla dlouhá cesta. A fakt myslím dlouhá.

K hale jsem dorazila kolem půl desáté ráno. Ano, půl desáté ráno. Dostala číslo 121. 120 bláznů tam dorazilo ještě přede mnou. S dobrým pocitem jsem zaujmula pozici kousek od dveří a spustila odpočítávání. T minus 9 a půl hodiny. Po půl hodině jsem litovala, že jsem si nevzala nic pod zadek, protože to nebylo nic pohodlného. Trpělivě jsem ale čekala na zbytek mojí party, která sotva vyjela z Prahy.

Kolem jedné odpoledne se rozhodlo, že z toho random hloučku čekajicích vytvoříme frontu. Za mě nápad dobrý, ale nedomyšlený. Bylo tam asi pět vchodů a fronta se vytvořila jen k jednomu. Ale holky co to organizovali říkali, že jsou domluvené se security a zatím mi to bylo jedno kde sedím. Času bylo dost a lidi stále relativně málo.

Během odpoledne přišel Zack, Brendonův bodyguard, a Jake, kameraman, a chvilku tam pobyli. Okamžitě byli v obležení. Což jsem lehce nechápala. Chápu, že tou jsou kamarádi Brendona and what not, ale tu potřebu chtít od nich podepsat věci, selfíčka apod. nechápu (říká ta, co má fotku s Austinem od Palaye, haha).

Jenže kolem 4 se to zvrtlo, když si konec fronty řekl „nasrat“ a sebevědomě si to napochodoval k volným dveřím. To jsem se samozřejmě zvedla a šla taky ke dveřím. Nechtěla jsem přijít o dobré místo.

To se zejména lidem s nízkými čísly nelíbilo a snažili se všechny dořvat k tomu, ať se vrátí do fronty, ale s nulovou autoritou (a řevem) to šlo jen těžko. Sice vyhrožovali Zackem, ale ten co udělá? Nic. Všichni je měli na háku takovým způsobem, že se na ně ani neobrátili když jim řvali za zády. Je mi líto lidí, co poslušně zůstali ve frontě, protože ti na tom prodělali. Já s číslem 121, šla našimi dveřmi dovnitř asi pátá a pochybuji, že u ostatních dveří to šlo rychleji.


Kolem půl sedmé konečně nastal čas na vpuštění dovnitř. Zaplaťpánbůh, už jsem nevěděla jak sedět ani stát, takže jsem ráda dala nohy do pohybu. Před námi šlo dovnitř VIP takže jsme se nějak extra nehnali, protože první řada by to stejně nebyla a pak už to je v tak velké hale jedno, jestli stojíte v řadě 5 nebo 7.

Po doražení do sálu jsme se pomalu smiřovali s tím, že Death Walk je mimo náš dosah. Barikáda podél té uličky již byla v obležení. Death Walk byl můj hlavní cíl, ani ne tak první řada či tak. Ale nevadí 🙂 Pořád jsem měla před sebou celý koncert a jeho neuvěřitelný hlasový rozsah takže jsem se snažila tím nebýt zklamaná.


Jako předskokana měli ARIZONU. Nikdy jsem o nich neslyšela a debatovali jsme tam jestli to jsou Němci nebo ne, jelikož jsme se nějakým stylem octli v českém rohu a všude kolem nás zněla čeština a z druhé strany Death Walk uličky vlála slovenská vlajka. Němci to nebyli, ale zpěvák vypadal jako kdyby akorát vypadl z východoněmeckého porna.

ARIZONA hrála asi půl hodiny a mě osobně to stačilo – nothing to write home about. Mám s nimi obdobný problém, jako s dalšími kapelami v tomto žánru, všechno to zní stejně. Neutkvěla mi v hlavě jediná písnička, ani melodie či kus refrénu. Jen co odešli z pódia, můj mozek zapomněl, že tam vůbec byli. Zpěvák měl zajímavý hlas, ale tím to pro mě asi haslo.


Pak se konečně spustil odpočet do startu Panic! show. Těch deset minut díky odpočtu uteklo až neskutečně rychle. Při poslední půl minutě zhasla všechna světla a posledních 10 vteřin řevem odpočítával celý dav.

Postupně se na pódiu objevili smyčce, trubky, Mike s Nicole a Danem a už se čekalo jenom na to až z „výtahu“ vyskočí Brendon.

Když vyskočil tak jsem zařvala tak jak jsem snad v životě nezařvala. Za A) jsem se lekla a za B) holy shitballs.


Set list:

(Fuck A) Silver Lining
Don’t Threaten Me With a Good Time
Ready to Go (Get Me Out of My Mind)
Hey Look Ma, I Made It
LA Devotee
Hallelujah
Crazy=Genius
The Ballad of Mona Lisa
Nine in the Afternoon
One of the Drunks
Casual Affair
Vegas Lights
Dancing’s Not a Crime
This Is Gospel
Death of a Bachelor
I Can’t Make You Love Me (Bonnie Raitt cover)
Dying in LA
The Greatest Show (Pasek and Paul cover)
Girls/Girls/Boys
King of the Clouds
High Hopes
Miss Jackson
Roaring 20s
Bohemian Rhapsody (Queen cover)
Emperor’s New Clothes

Encore:
Say Amen (Saturday Night)
I Write Sins Not Tragedies
Victorious


Z daleka nejdelší setlist, který jsem kdy viděla. Možná až moc dlouhý 😀 V druhé půlce jsem pravidelně kontrolovala, kde v setlistu jsme a kdy bude konec. Neskutečně mě bolely nohy, záda a měla jsem žízeň. Byla jsem rozporu sama se sebou, chtěl jsem aby to už skončilo, ale zároveň jsem nechtěla Brendona ztratit z dohledu. Go figure.

Trochu mě mrzí že mezi písničkami víc nemluvil, dokáže být fakt vtipný a jeho random hlody jsou leckdy až komediální zlato. Rozkecal se až na konci a to byla předpřipravená řeč, kterou má na každém koncertu. Ale chápu, že když máte setlist s 28 songy, že na vyprávení není moc čas.

Všichni víme, že Brendon je Pan Zpěvák. Já to vím, vy to víte. A stejně když trefil první výšku tak za a) jsem měla husinu a za b) vykvíkla jak to prase. Nejsem žádný znalec zpěvu a pěveckých technik, ale to jak bez námahy a téměř ledabyle skáče do falseta a do výšek bez přípravy mi hlava nebere. Nejhorší je, že si ty noty hází kam se mu za chce. Takže i když víte, že B5 přijde až na konci písničky, tak se vás stejně mezitím pokusí minimálně dvakrát zabít jinou notou. Je to od něj až krutý.


Docela jsem se bála toho davu. Na takhle velkém koncertu jsem nikdy nebyla a vůbec jsem netušila jak se Panic! fanoušci chovají. Ale na to, že jsme stály asi v cca sedmé nebo osmé řadě pod pódiem to bylo super. Nebylo tam dvakrát moc místa, ale nikdo se nikam netlačil, jen když Brendon procházel prostřední uličkou dozadu k pianu, ale to chtěli všichni natáhnout ruku dost daleko na to, aby jim jí Brendon taky podal.

Speaking of, věděla jsem, že není dvakrát vysoký, ale on je fakt takový ťunťa. Když porovnám sebe vedle bariéry a jeho tak je buď stejně vysoký jako já nebo jen o něco málo vyšší. Google mi dal právě za pravdu, je mezi námi asi centimetr rozdíl.


Každý rok se najde jeden koncert, který se rozhodne, že se mě pokusí zabít. Loni to byly Black Veil Brides a Asking Alexandria a letos Panic!. Už dva týdny kašlu jak starý tuberák. Nejdřív antibiotika na angínu (yay) a pak další prášky a kapky na zánět horních cest dýchacích. Asi jsem na tohle fakt už stará…

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: