Palaye Royale // Praha 19.2.2019

Ohlášením koncertu v Praze mě v listopadu dost šokovali, nečekala jsem, že by vůbec věděli, kde Praha je, natož aby sem dorazili.

Už předem jsem se bála jedné věci – publika. Nebála jsem se ani tak toho, že by nikdo na ně nešel nebo že by publikum bylo chcíplé, ale spíše věkového složení. Což mé obavy se z větší části vyplnili a já zase nějakou dobu na koncert v Česku nemusím. Ale o tom více níže.

Do Prahy jsem měla VIP od samého začátku, nějak jsem neplánovala jet do Stuttgartu či Vídně, a už vůbec jsem netušila, že po koncertě potkají kohokoliv. A není to jak s Tokio Hotel, že by mě VIP zruinovalo – kolem a kolem jsem za lístek + VIP na Palaye dala stejně či méně než jen za lístek na Tokio Hotel (80 EUR) a obsah VIP je na chlup stejný plus se kapela netváří otráveně.


Večer pro mě začal mini-infarktem ještě před tím než jsem vůbec vystrčila nos z bytu. Blbla jsem s Boomerangem a nakonec jeden dávala na Instagram s popisem něco jako „Leaving for last (sold out) @palayeroyale show in a moment! @remingtonleith @emersonbarret @sebastiandanzing“ a dál vesele usrkávala víno a tancovala po bytě na Death Dance.

Když tu z čista jasna mi zapípala notifikace, že Sebastian sdílel mojí Story. Vůbec by mě nenapadlo, že je to ten Boomerang, jelikož jsem na Story měla ještě minimálně fotku z Vídně, kde byli taky všichni označení. Ale chyba lávky. Byl to ten Boomerang a já málem mrštila s telefonem.

Já, mrkající idiot, na Sebastianově Story… bože…

Odcházela jsem docela veselá (nejen díky té Story, ale i vínu) a u Futura vesele předběhla frontu jako VIP. Víno i pivo, co jsem vypila po cestě, pomohli tomu, že jsem byla docela ukecaná. Nebyla jsem opilá, ale dost načatá na to, aby mi bylo relativně všechno jedno.


VIP

VIP probíhalo úplně stejně jako ve Vídni – u vchodu plátěná taška s věcmi a plakátem, pak hurá ke klukům s plakátem, následně fotka a potom Q&A. Byla jsem celkem chatty, takže jsem si small talk natrénovala už na Austinovi u dveří (sorry for that!), který mi pochválil cute accent, a ke klukům šla, oproti Vídni, v naprosté pohodě a bez nervů. Pohoda mi vydržela i když mi hned první z nich trochu vyrazil dech. Kdo jiný než Emerson, že ano… zatracený pirát 😀

Podala jsem mu plakát a on zvedl oči a následovalo toto (místy možná volně parafrázované, obzvláště to co jsem říkala já):
Já: „Hi! How are you? Welcome to Prague!“
Em: „Oh hi! Thank you, it’s beautiful here… I actually remember you!“
Já: „Oh really? … What a random thing to remember, but thank you!“
Em: „Of course! You are adorable… again!“

Řekněme, že toto jsem musela lehce prodýchat zatímco podepisoval ten plakát.

Následoval Sebastian, který vypadal, jako že tuší, že mě někdě viděl (o hodinu a půl dřív na Instagramu, kámo… :‘) ), ale neumí si mě úplně zařadit, zopakovala jsem mu celý ten spiel s „Hi! How are you? Welcome to Prague!“ na což se mi dostalo odpovědi ve stylu „Lovely to see you again!“.

Poslední byl Remington a já doopravdy nechtěla opakovat svůj blackout z Vídně. I jemu jsem zopakovala pohádku „Hi! How are you? Welcome to Prague!“ zatímco se snažila odlepit plakát ze Sebastianova stolku, ale dlouhé nehty a ulepený stůl vůbec nehráli v můj prospěch. Povedlo se mi to až v momentě, co po něm sahal i Rem. Potom se na mě i podíval, usmál se s „Hi! Thanks for having us and great to see you again! How are you?“ (to byl level of acknowledgement na který jsem nebyla připravená; z Vídně vím, že si mě pamatuje, ale neměla jsem pocit, že jsme upgradovali až na tento level), na to jsme zahuhlala něco ve stylu „Of course, any time! Great, actually, since I am seeing you play again.“ Potom mi plakát podal a zase s úsměvěm „See you later!“ S díky jsem se odporoučela, ale to jsem netušila, co z něj vypadne za pár minut na mojí adresu.


Fronta na fotky byla ze začátku dost chaotická, jelikož to všechno bylo ve strašně malé místnosti, ale nakonec se to vykrystalizovalo. V takových to frontách vždy radši stojím ke konci, baví mě sledovat tu interakci a hlavně o to dýl můj VIP zážitek trvá, right?

Kdykoliv sleduji fanoušky s „celebritami“ tak se automaticky usmívám, obzvlášť je-li ta radost ze setkání oboustranná. Nejvíc mě upřímně baví sledovat toho občasné kluka, který se tu a tam objeví. Jim to je jedno, obejmou všechny ať chtějí nebo ne, ale ten kluk je vždy zmatený – má podat ruku, opětovat objetí či co?

Přes všechno tohle sledování a culení se jsem málem skoro ani nepostřehla, že jsem na řadě. Probrala mě až Emersonova natažená ruka mým směrem. Ups.

Čím více je potkáváte tím blíže se dostáváte. Ve Stuttgartu to byly velice awkward objetí jednou rukou kolem ramen. Ve Vídni stále kolem ramen, ale mnohem míň awkward. V Praze jsem povýšila na obouruč-objetí s jednou rukou kolem pasu včetně příjemného zmáčknutí (Sebastian je o krok pozadu, ale pomalu se tam dostáváme 😀 ).
Nevím, kde na to berou mozkovou kapacitu (když já ani nevím, co jsem měla včera k večeři), ale pamatují si nejen vás od pohledu, ale i jméno či nějakou random věc, co se stala nebo jste jim řekli, je to až neuvěřitelné (a pokud máte tendenci, jako já, se vždy ztrapnit tak i nervydrásající). A ne jen v rozmezí těch pár minut, ale i dnů.

Jak už mají zvykem, vždy mi alespoň jeden z nich vyrazí dech. Už se to povedlo Emersonovi a teď se k němu přidal Rem.

Objala a pozdravila jsem Emersona a po dalším kroku doprava objala Remingtona, který mě objal se slovy „Always nice seeing your smile„. Jak už je mým zvykem tak jsem do cihlové zdi za nimi vytřeštila oči a s trhavým nádechem ze sebe dostala „aww thank you, nice seeing you too,“. Co na to týpkovi, na kterého jste dva dny zpátky koktali, máte říct? 😀
Jako poslednímu jsem téměř padla do náručí Sebastianovi, jelikož jsem se málem úspěšně přerazila o vlastní nohy (musím přestat být trotl). Jeho „Hey Nik, nice to see you,“ mě v tu chvíli už nerozhodilo, nedošlo mi, že jsem mu moje jméno nikdy neřekla takže to buď ví od Emersona nebo nějak odhadl jak zkrátit moje Instagramové jméno a tímpádem si mě pamatuje z IG. Help.

Původní plán tentokrát stát mezi Remingtonem a Sebastianem vzal za své a já se zase ocitla mezi Remym a Emersonem. Nevím proč, ale mezi nimi mi je příjemněji – oba už zažili mou trapnou chvilku a tak už nemám co ztratit, Seba toho chci ušetřit 😀 Tentokrát jsem ani nebyla tak shook takže se na fotce i usmívám.

A hands down toto je ta nejlepší fotka, kterou jsem kdy dostala. Měla jsem svoje pochybnosti, když jsem viděla Luise jak to tam fotí halabala bez stativu a ještě s bleskem (sorry, Luis), ale ty fotky jsou suprové.
A také jsem děkovala bohu, že jsem si vzala podprsenku (ano, TMI, já vím…), protože tentokrát nebylo skrz tílko vše vidět a také jsem sama upřímně v šoku, jak dobře moje prsa vypadaly 😀

O Q&A nemá moc cenu mluvit, tentokrát se tam fakt nic zajímavého nedělo. Všechny otázky ne jedno brdo – jak se jim líbi v Praze? měli pivo? měli slivovici? přijedou zpátky? co umíte česky? apod. Z mě tedy nic moc a myslím, že ani je to nebavilo, protože to utli docela rychle, ale nedivím se. Existuje jen X otázek, které můžete položit Američanům, co jsou poprvé v Praze.


Koncert

Na začátku jsem zmiňovala své obavy z publika a jak se naplnily.

Měla jsem pocit, že nebýt těch pár rodičů a Sebastiana s Remingtonem (, kteří jsou o 2-3 a 1 rok starší než já,) tak jsem ve Futuru nejstarší. A to nejsem tak stará 😀 A ten dav se podle toho taky choval. Ta tlačenice byla neskutečná a nepochopitelná – co z toho máte, že člověku před vámi div nevylezete na záda? O tolik blíž k pódiu se nedostanete.

zdroj: Palaye Royale (vyfoceno Luisem)

Safe to say, celý Palaye set jsem byla na pokraji panického záchvatu a bylo těžké si ten koncert užít, když hodinu a půl máte pocit, že nemůžete dýchat. Normálně se do předních řad necpu právě z tohoto důvodu, ale koncerty ve Stuttgartu a Vídni mě přinutily si myslet, že u Palaye to bude v pohodě. Ale ne, to bych nesměla jít na koncert v Praze mezi hysterický puberťáky. Což taky nechápu, nikde ten věkový průměr nebyl tak nízký (pokud ano, tak se tak nechovali).

Don’t get me wrong, když zařvu tak je to v úplně jiné oktávě, kdejaká nactiletá fanynka mi může závidět, ale chápeme se, že?


Ale abych nebyla jen negativní – kluci byli úžasní. To divoké publikum si neskutečně užívali. Takhle nabité energií jsem je ještě neviděla. Rem lítal sem a tam, Sebastian taky neustále pohopsával po okraji pódia s jeho typickým poskokem a Daniel… Daniel se vždy drží, trochu vypadá, že ho to vůbec nebaví (což není pravda, ale asi je to jeho resting face), ale v Praze to neskutečně rozjel, hrál jako o život, smál se a udržel i oční kontakt, což nikdy nedělá. (Daniel si u mě nahrál body jen tím, kam se jel podívat – kostel sv. Cyrila a Metoděje a Lidice, klobou dolů)

Po Mr. Doctor Man se Rem vždy „střelí“ a většinou padne na pódium, ale tady i se Sebem padli na publikum. A korunu tomu dal když se rozhodl pro crowd surfing.

Viděla jsem to na něm, postával u bubnů a bylo vidět, že fakt přemýšlí. Tak zvláštně přešlapoval a v hlavě mu to šrotovalo, hned mi bylo jasný co se mu honí hlavou a dala jsem na modlení ať skočí dál ode mě. Nechtěla jsem s tím mít nic společného. Zírala jsem na něj a doufala, že uvidí smrt v mých očích a rozmyslí si to. Pak se rozběhl a skočil. Já ho proklínala, protože skočil těsně vedle. Nevím, co čekal od skoku na namačkané holky (90 % z nich hysterických, takže se tlačili ještě víc, aby si sáhly). Ale hodně rychle jsme ho „hodily“ zpátky na pódium, protože skoro nikdo nepochopil co se děje takže ho drželo ve vzduchu naproté minimum lidí a chlapec, ač na to nevypadá, není zrovna nejlehčí. Ale na druhou stranu, kdo může říct, že mu Remingtonův zadek málem zlomil nos? 😀


Po koncertě

Ale to nejhorší bylo teprve přede mnou. Po koncertu Seb ohlásil něco by smyslu „We will meet you over there in a few,“ zatímco ukazoval kdesi dozadu k merch stánku. Co ty hysterický preteen holky s hlavou hluboko ve vlastní zadnici (omlouvám se, ale doopravdy nemám lepších slov) udělaly? ZAČALI SE CPÁT A TLAČIT K PÓDIU! IQ houpacího koníka, fakt že jo.

My tam v předu byli namáčklí tak že jsme ani nemohli zvednout ruce, stáli na jedné noze a ani ne na své a ve finále řvali na Sebastiana „HELP US!“, zatímco s Remym stáli na pódiu a podepisovali věci, protože stál nejblíž. Pokud jste ode mě dostali loktem, tak se omlouvám, ale v tom momentu jsem toho měla plné zuby – slyšela jsem vlastní srdce a proudící krev, lapala jsem po dechu, bylo mi teplo, ale zima zároveň a byla jsem jednu ránu loktem do žeber od zhroucení.

Když se nám ty ruce povedlo dostat nad hlavu tak jsme se natahovali po Sebastianovi, ale ne proto, že jsem si chtěli sáhnout, něco podepsat nebo mu podat ruku – ale získat jeho pozornost aby nám pomohl. Což o to, dík za high five, Sebe, ale to jsem doopravdy nepotřebovala 😀 Chudák se snažil situaci uklidnit, skončit tu tlačenici a pořád opakoval, že budou vzadu, ale ty hysterické trubky ho snad ani neposlouchali.

Hrůza… na koncert v Česku zase dlouho nemusím (nebo takhle na Palaye půjdu určitě znovu, možná i v Praze, ale budu sakra vzadu). Na toto jsem fakt moc stará.

Nevím, proč čeští fanoušci musí být vždy tak hysteričtí. Je to proto, že sem nikdo nikdy nepřijede a tak nevíme jak se chovat, či? Někdo mi to vážně vysvětlete.


Nakonec jsem se z té tlačenice nějak dostala. Neuvěřitelně jsem se klepala, nemohla se nadechnout a bylo mu upřímně do breku. Takhle vyschízovaná jsem nebyla od roku 2015. Kdyby to nebyl poslední koncert tak se seberu a jdu domů. Ale jednak jsem slíbila kamarádce podepsaný lístek a taky jsem s nimi chtěla ještě mluvit – tak milí lidi jsou prostě návykoví.

Opět to zopakuji – já nejsem malá, právě naopak, jsem relativně vysoká (1,74 m), ale oni jsou obři. Všichni do jednoho, wtf. Také si konečně přiznejme – já neumím pózovat a z nějakého důvodu jsem cítila potřebu to show off všechny moje brady. You’ve been warned.


Sebastian se šikovně uklidil do jednoho z výklenků a zatímco se všichni obkličovali Emersona s Remingtonem tak u Seba skoro nikdo nebyl.

Nikdy kolem nich není „fronta“, spíše srocení a kdo se k nim probije tak jde. A já nejsem moc průbojná takže vždy a všude trávím mládí, protože všechny „pouštím“. Seb se nad mým neprůbojným zadkem po chvíli slitoval a „vytáhl“ si mě z davu. Po rychlém objetí jsme se začali bavit o koncertu, já mu vykládala jak byli úžasní, on oponoval s tím, že publikum bylo ještě lepší a shodli jsme se až na „… but it was so sweaty!“ „yeah, so sweaty!“ Myslím, že fotka mluví za vše. Svetr jsem si oblékla, protože jsem byla celá ulepená od potu a nenápadně si do rukávu otírala obličej a oba jsme zoufale potřebovali fén, true story.

U Emersona jsem málem také strávila mládí. Když už to vypadalo, že se tam nikdo nevecpe tak sáhl po slečně, která tam byla se mnou, už měla i můj telefon atd. a když jsme se obě zarazily tak pronesl „I choose you!“, to jsem se zasmála se slovy „So we are roleplaying as Pokémon now?“ a v ten moment mi došlo, že můj smysl pro humor je úplně někde jinde než jeho. Zatímco my si smály, Em si asi myslel, že jsme zbláznily, což není úplně ideální, let’s be honest. Já tam chvíli žonglovala s bundami, telefony a vším ostatním a pak je konečně blejskla.

A také jsem si uvědomila, že na to, že jsem starší tak jsem zoufale blbá – začali si tam vykládat o filozifii a Alanu Watsovi (chci si jeho knížky přečíst, ale bojím se, že nepochopím už první stranu). Já jenom vejrala, na půlku slov co z něj vypadli bych potřebovala výkladový slovník.

Vůbec si nevšímejte mé velice awkward ruky. Celá ta situace byla velice nečekaná a moje ruka očividně byla ta část těla co křičela WTF.

Remingtona jsem si nechala jako posledního. Byl na druhé straně místnosti, na to jak je vysoký je pokaždé oříšek ho vůbec najít. Byla kolem něj tlupa lidí, respektive náctiletých holek, na které jsem hned z kraje neměla nervy tak jsem se rozhodla počkat až se trochu rozprchnou.

Což trvalo déle, než jsem myslela, vzhledem k tomu, že byl bez trika. Na jednu stranu to chápu, protože he looks fine as hell (jak někdo tak hubený, může být tak namakaný?), ale na druhou stranu mi není 15 abych tam stála a česky komentovala jeho tělo – za a) what the fuckity fuck a za b) by musel být naprostý tupec, aby nevěděl, že se i tak bavíte o něm.

Objal mě a zeptal se „You OK? You didn’t look so good down there…“. Dech vyražený podruhé. We stan thoughtful king.

Co mě ale šokovalo zdaleka nejvíc bylo jak mě chňapl a přitáhl k sobě na fotku. Nepřeháním, když řeknu, že jsem až vykvíkla. Jako malé prasátko. Budu se opakovat, ale když říkám, že je chci rozesmát tak chci aby se smáli se mnou, ne mě 😀

Vzhledem k tomu jako dlouho mi trvalo obejít všechny tři tak k merchi a Austinovi jsem se dostala až v momentě, kdy skoro balil, většinu věcí už ani neměl (bye bye paletko očních stínů) a ještě se mi za to omlouval. Celý večer jsem neviděla nikoho ho poprosit o fotku a tak jsem sama sebrala odvahu až když se na něj sesypala skupina holek. Chudák si už oddechl a pak přijdu já s „I hate to be that person…“. Ale jak je u Austina zvykem byl až nechutně milý, při pohledu na moje rozklepané ruce mi ten telefon vzal a radši se toho ujmul sám a nakonec si ještě sám řekl o objetí.


To bylo před téměř dvěma týdny. Už po Stuttgartu jsem říkala, že se bojím té pokoncertní deprese a je to fakt síla. Ale mají zaslouženou pauzu, první dlouhou pauzu (no dlouhou… jen něco mále přes měsíc) od roku 2015 (celé ty roky byly téměř nonstop na turné).

V červnu se vrací do Evropy takže mi nebudou chybět dlouho.

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: