VIENNA + PALAYE ROYALE // 16.2.2019


Stephanplatz

Další víkend a další výlet za hranice. Tentokrát do mé milované Vídně.

Bylo to opět na otočku, ale stihli jsme toho mnohem více než minulý týden ve Stuttagartu. Navíc se na nás usmálo štěstí i s krásným počasím. A sobotní večer byla jedna velká emocionální horská dráha.


Jak je už mým dobrým zvykem tak jsem vyjížděla až nechutně brzo. Tentokrát jsem asi pokořila veškeré své rekordy a už v 5.20 seděla ve vlaku směr Vídeň. Hned mě rozesmála stevardka, když se mě ptala jestli chci pomerančový džus nebo šampaňské. V půl šesté ráno… No, vzala jsem si džus, až takový barbar nejsem.

Ve Vídni jsem vyzvedla první kamarádku u vlaku z letiště (sjížděli jsme se ze všech směrů, jedna letěla z Berlína a druhá se řítila vlakem z Mnichova aneb pak že si na koncertě nemůžete najít přátelé) a po odhození věcí na hotel jsme se vydaly na průzkum centra a krátily si tak čekání na poslední přírůstek.

Le Burger, Vídeň (poblíž Stephanplatz)

K obědu jsme si daly úplně dokonalý burger a já i úplně nejlepší mac’n’cheese. Ano, ty smažené kostky jsou mac’n’cheese aneb nebe v hubě. Měla jsem i pivo, ale rakouské pivo nic moc teda.

Stephanplatz
Shottenring

Na večer jsme vyzvedly poslední přírůstek na nádraží a pak se rozhodly jít do Prateru. Což byla chyba, 95% toho bylo zavřené takže jsem během chvíle odešly akorát tak naštvané. A místo naprosto geniální klobásy v rohlíku jsme skončily ve Vapianu, protože bylo nejblíž a my umíraly hlady.


Sobota byla dnem koncertu a zatímco se holky vydaly do Belvederu, já mířila směr Primark. Nejsem moc muzeijní typ, představa být 3 hodiny zavřená někdě za těžký prachy a zírat na obrazy a sochy, co mi nic neříkají, je děsivá.

Sešly jsme se až na oběd a volba padla na typická vídeňský řízek. A že to byl řízek! Větší než moje hlava, až nechápu jak jsem to snědla. Po obědě to vypadalo na dva možný scénaře na koncertě – buďto prvním poskočením způsobím zemětřesení nebo vrhnu Removi k nohám. Neskutečně jsme se přejedli a pak to opadál zajedli Sacherem. Phew.


Pak už jsme se ale vydali zpátky na hotel, abychom ze sebe udělaly lidi. Já už v pátek večer zažila šok, když jsem zjistila, že jsem nechalu druhou kosmetickou taštičku doma takže jsem neměla ani jeden štětec. V Primarku jsem čapla nějakou sadu za 5 EUR a doufala, že alespoň k nečemu bude.

Předvídatelná spoiler alert – štětce byly naprosto k ničemu. A o to víc jsem na sebe pyšná. Celé to líčení jsem spatlala jedním mini flomcavým chlupáčem o velikosti uchošťouru. Ano, byly momenty kdy se mi chtělo akorát tak brečet, ale zvládla jsem to 😀

Podrobnější článek o tomto a i pražskému make-upu chystám na konec týdne 😉

Top – H&M, svetr – Primark, džíny – Berskha, punčochy – Primark, tenisky – Primark

Outfit nahozen a můžeme vyrazit!


Pár dní před Vídní jsme s kamarádkou udělaly takové menší impulzivní rozhodnutí a koupily si VIP.

Sama sebe moc nechápu. Když jsme kluky z Palaye potkaly ve Stuttgartu po koncertě tak jsme byly obě v naprostém klidu, ale tady jsme se přistihly v řadě na VIP jak se nám klepou ruce. Nechápu to, potkáváme lidi, co jsme už potkali, víme, že jsou milí, zlatí a já nevím co a stejně jsme vyklepaný jak ratlíci.

U dveří nám Austin dal merch co je součástí VIP a plakát k podepsání. A pak už jsme se pomalu sunuly ke stolu a klukům. Pro každého z nich jsme měla pár sladkostí tak jsem si taštičky seřadila v ruce v pořadí v jakém seděli – Remington, Emerson a Sebestian. První taštička odevzdána s díky, druhá byla pro Emersona a ten mi jako první ten večer vyrazil dech “Oh thank you! You look adorable! What’s your name?” (dýchej, Nikolo, dýchej…) a třetí padla do rukou samozřejmě Sebovi, který na mě vteřinu nevěřícně koukal a pak si jí ode mě vzal, koukl dovnitř a “oh you are way too sweet! Thank you!”.

Jen co podepsali poslední plakát tak Emerson už ujídal Margotku a Rem zkoumal kyselé rybičky.


Musela jsem jí projet filtrem, protože moje tílko bylo s bleskem průsvitné 😀

Pak se všichni seřadily do fronty na klasickou fotku a já měla druhý infarkt.

Remington i Sebastian natáhli ruku, aby mě objali, takže já se na moment zarazila a ulehčil mi to až Rem, který udělal ten krok vpřed. A objal mě se slovy “Nice to see you again!” Klíčové je slovo again. Pak jsem objala i Sebastian a Emersona, který mě přivítal s “Hey Nikkie!” na čež já na něj vytřeštila oči a dostala ze sebe šokované “Hi!” Nějak jsem se vetřela mezi Remingtona s Emersonem a ani nevím jak jsem se tvářila na fotku, byla jsem lehce shook.

Následovalo Q&A, kde se nic tak převratného neudálo. Remingtonovi pod zadkem praskla židle a tak nakonec seděl na zemi, ale zdaleka nejzajímavější byl moment, kdy se do toho vmíchal otec jedné slečny, který očividně neví slovo anglicky takže po nich španělsky řval jestli mají rádi Barcelonu (ten fotbalový klub), což jim musel přeložit jejich fotograf, a na což Remington reagoval (volně parafrázováno), že fotbal nesleduje, ale protože se bojí, že ho jinak zabije tak Barcelonu miluje.

Asi po 20 minutách to kluci zabalili a my se odklidili do klubu, kde jsme s holkama ulovily první řadu.


Slíbila jsem sama sobě, že ani jednou nevytáhnu telefon takže žádný videa ani fotky nemám. Trošku mě to mrzí, protože to byl naprostý nářez, ale zase jsem ráda, že jsem to všechno viděla na vlastní oči.

A že bylo na co se koukat.

Remington je opice.

Vyleze na všechno a ideálně bude ještě někde ve výšce viset. Tady moc možností neměl takže lezl na bariéru. Přímo před náma. Třikrát. Dvakrát z toho nastaly docela vtipné situace. Jedné jsem byla přímým účastníkem zatímo druhou jsem nevěřícně sledovala.

  1. Aby se udržel tak chytá lidi za ruce a já zrovna v momentě, kdy se rozhodl udělat ten krok na bariéru měla ruku ve vzduchu. Čapl mě ale za zápěstí, takže i já jeho držela za zápěstí. Nejsem zrovna malá, mám přes metr sedmdesát, ale pro týpka, co má metr devadesát (minimálně) a už tak stojí dobrý metr ve vzduchu, mám očividně krátké ruce.
    Takže když se pokusil narovnat stále svírajíc mé zápěstí, já ho už pustila, protože jsem věděla, že to nedopadne dobře, tak mě na férovku zvedl ze země. Jen za zápěstí 😀 Ano, tohle tintítko. 
    Safe to say, že tam dnes (v neděli) mám pěknou modřinku ve tvaru jeho ruky.

  2. Druhou situaci do teď nechápu. Opět stál na bariéře, opět mě držel za ruku, ale já tentokrát už rovnou stála na špičkách a na té spodní žbrdlině bariéry takže jsem nelítala. Ale pak se rozhodl, že si dřepne na bobek, stále na té bariéře. To že nechápu, jak udržuje rovnováhu je jedna věc, ale proč si myslel, že toto dopadne dobře jde také mimo mě. Najednou jeho koleno bylo mezi mnou a mou kamarádkou. Jeden moment se koukám na ní a hned ten druhý zírám do stehna ve zvláštních červených květovaných kalhotech.
    Tak jsem podívala pořádně, kde je jeho druhá noha, protože mi to v hlavě nedávalo smysl. Ten moment se mi pořád přehrává v hlavě a ani nechci vědět, jak jsem se v tu chvíli musela tvářit, musel to být mix zmatení, zděšení a omfg zároveň. Jeho druhé koleno/stehno bylo na druhé straně její hlavy a s tím, že se na nás tlačili lidi za zadu, aby si mohli na Remiho taky sáhnout, tak mezi jejím obličejem a 🍆 doopravdy nebylo moc prostoru…

Mimo modřiny od Remiho jsem si odnesla bolístky i od zábrany, jak na obou předloktích tak na žebrech. Z loktů a zápěstí jsou modřiny už skoro pryč, jen to bolí na omak, ale ty žebra jsou pořádně zmrzačený 😀


Jak už je u Palaye zvykem tak po koncertě se setkají s kýmkoliv, kdo o to projeví zájem.

Mě osobně baví jenom sledovat tu interakci mezi nimi a fanoušky. Já osobně nic takové s jinou kapelou nezažila a ani jsem o tom neslyšela. Žádný afekt, znudění apod., jen čirý vděk a vzájemné pochopení.

A vážně mě udivuje, že to dělají. Ty koncerty nejsou kolikrát zase tak malý, aby to zabralo jen chvilku. Navíc Palaye mi přijde jako docela niche kapela, takže kdo tam je tak není jen casual fan, co jde na náhodný koncert. Zabírá jim to hodiny, hodiny po koncertě kterému dali všechno, hodiny které jim nikdo nezaplatí.

Od objetí, po fotku a pokec – záleží jen na vás jak to setkání proběhne a kolik času s nimi strávíte. Když tam budete moc dlouho lidi se na vás budou otráveně tvářit, ale oh well… 🙂

Vše v černobílé – jednak to vypadá lépe, to osvětlení nebylo úplně ideální a navíc já byla hot mess. 

Ve Vídni jsem poprvé potkala Sebastiana, ve Stuttgartu strašně rychle zmizel a tady jsem to nechtěla riskovat, protože o něm všichni pějou ódy. A rozhodně chápu proč. Strašně milý kluk (jen tak mimohodem, v jakém věku se láme hranice kluk/chlap? asking for a friend), ale to jsou všichni tři.
Sebastian je zdrženlivější, je-li to to správné slovo, než Emerson s Remingtonem. Čiší z něj klid a vůbec mě neznervózňuje tak moc jako Rem. Moc dlouho jsem s ním nemluvila, jen jsem mu poděkovala, za úžasnou show atd., bylo kolem něj strašného množství lidí a já davy moc nedávám (a už vůbec ne když mě sledují), ale chápu proč má přezdívku The Gentleman, sedí to jak zadek na nočník.

Remington taky, opět, naprosté zlatíčko. Nechápu však toto –  odchází z pódia na durch mokrý a za 5 minut je zpátky mezi fanoušky, proč i tak úžasně voní? Úplně jsem se modlila, aby mě při odchodu objal ještě jednou, protože ta kolínská je TOP. Selfie jsem předcházela slovy “maybe it will work today unlike in Stuttgart”, což byl asi moment, kdy si uvědomil, co jsem za hovado
Něco jsem mu říkala, upřímně už ani nevím co, ale naklonil se ke mě, protože jsem mluvila potichu a/nebo tam byl randál. A já nevím, co si můj mozek myslel, ale na fleku jsem zapomněla jak se mluví, co jsem chtěla říct a možná si nebyla jistá ani svým jménem, jen jsem na něj tupě vejrala a asi počítala řasy – netuším. Nakonec jsem se nějak vymáčkla, ale bylo to náročné 😀
Remington má přezdívku The Vampire, což jsem mu s přehledem asi ukradla, jelikož jsem bledější než on.

Emerson byl ten den největší zlatíčko. Šla k němu až na konec, protože jsem věděla, že neodejde (is that bad?). A opět mě oslovil jménem a pochálil mi líčení, zatímco si tím gestem rozmazal svoje. Vedle něj jsem se zase uklidnila, mluvil s takovým klidem a příjemným tónem, že ta panika z koktání na Remingtona byla tu tam.
Také dostál své přezdívce, The Pirate, protože ukradl mé srdce – naprosto nečekaně mě dostal a já se po zbytek výletu (a vlastně až doteď) nezmohla na nic víc než “oh my god, he is so sweet!”


Stále vám dlužím sestřih ze Stuttgartu na IG TV, ale vzhledem k tomu, že jsem to stále nedodělala a ve Vídni nenatáčela a v Praze natáčela strašně málo tak to asi všechno zkombinuji do jednoho videa 🙂 

V tomto cloudu Palaye Royale se budu ještě chvíli držet, protože nejblíží koncert pro mě jsou White Lies, kam se vůbec netěším takže budu předstírat, že jsem tam nebyla o:)

Share: