STUTTGART + PALAYE ROYALE // 10.2.2019

Jeden by neřekl jak složité to může být se přemístit z Prahy do Stuttgartu.

Přímé spojení žádné. Autobusem minimálně dva přestupy. Letadlo – ne, díky. A České Dráhy, tradičně, drahé jako s…. Pak mě osvítilo a jen tak pro srandu jsem se podívala za kolik bych lístky koupila u Deutche Bahn, čekala jsem je ještě dražší než u ČD, ale chyba lávky. Lístky za které bych u ČD dala skoro pět a půl tisíce (!!), jsem u DB koupila za 59€ včetně rezervace místa.

Nevím proč vždy když někam jedu, tak se rozhodnu jet v nekřesťanskou hodinu… Pro mě je za trest cokoliv před desátou, takže mě nechte být dramatickou, ano? 🙂 Ale odjezd v 8.05 mě málem zabil, až do půlnoci jsem prokrastinovala od balení takže jsem balila téměř do jedné v noci, již částečně v panice, že ráno nevstanu. Proč jsem vlastě jela do Stuttgartu? Jela jsem na svůj první koncert Palaye Royale.

Proč až do Stuttgartu? Kousek od něj bydlí jedna z mých kamarádek, která taky chtěla vidět Palaye Royale, ale nechtěla jít sama. A já prostě nedokážu říct koncertu “ne”.

Moc mě neužije na adrenalinové sporty/zážitky/atd., největší adrenalin je si koupit lístky na koncert a pak teprve zjišťovat jak se tam vůbec člověk dostane.

Do Stuttgartu jsem dorazila den před koncertem a plánovala jsem si půjdu prohlédnout centrum města atd. Jenže jsem dorazila tak unavená, že jsem se zmohla akorát na to si dojít pro jídlo a v sedm večer jsem už byla mrtvá v posteli. Takže tolik k památkám, ach jo.

V neděli, den koncertu, jsem šla vyzvednout kamarádku na nádraží a pak jsme vyrazily do centra na oběd. V neděli mají téměř všude zavřeno, takže to bylo město duchů. Přecpali jsme se burgerem a bacon-cheese hranolkami a odkutálely se zpátky na U-Bahn a na byt, aby jsme se daly dohromady před koncertem. S naším štěstím se samozřejmě rozpršelo, ale ke klubu jsme se dostaly nějakým záhadným způsobem relativně suchý a díkybohu tam byla i stříška pod kterou jsme se ještě vešly.

Stály jsme opřené vedle nějakých dvěří, kterými občas někdo prošel. Nejdřív šli dovnitř VIP a ti šli nějakými dveřmi za rohem a tak jsme usoudili, že jsme doopravdy na konci onoho beztvarého davu. K našemu překvapení se ale pro vstup otevřely ty dveře vedle nás a my najednou byli na začátku fronty. Úplně jsme nechápaly své štěstí a lidí, co tam stáli bůhvíjak dlouho a teď najednou byli na konci, mi bylo docela i líto. Ale oh well. Karma je zdarma a já asi musela udělat nějaký dobrý skutek.

Ve frontě jsme se seznámili s jednou další slečnou a tak jsme se v klubu rozdělily. Ona šla držet místo, já nám šla pro pití a moje kamarádka nesla bundy do šatny. A nějakým zázrakem jsme byly ve třetí řadě. Náš plán byl od začátku být někdě vpředu, protože jsme obě slepé a brýle jsme si nechtěli brát. Ale třetí řada byla i nad naše očekávání.


Palaye Royale mají dva předskokany – The Haunt and Flash Forward. Set The Haunt přišel nečekaně, protože teprve dělali zvukou zkoušku, když tu z čista jasna, zpěvačka zahodila kabát a začali hrát. Odehráli asi 4 písničky a zase zmizeli takže úplně nevím jaký z nich mám pocit. Po nich nastoupili Flash Forward, německá kapela, která v březnu bude na tour i s To The Rats And Wolves. Jejich set byl delší a kluci to pořádně rozbalili.

Ale po nich byl už čas na Palaye Royale.

V jeden moment začali lidi strašně vískat, já se podívala na podium a nikoho neviděla, takže jsem usoudila, že se někdo někde mihnul. Ale pak slečna přede mnou udělala krok do strany a já si všimla Sebastiana na pódiu jak si ladí kytaru, jen tak… Ale pak konečně zhasly světla a na pódium vyběhl jeden basista (netuším jak se jmenuje), Daniel, Emerson se Sebastianem a za nimi i Remington.

Ještě než se dostanu k samotnému koncertu tak chci zmínit publikum. Trošku jsme se bály, že jen co kluci vlezou na pódiu, tak všichni budou “ape-shit crazy” a ono ne. Na to, že jsme byly ve třetí řadě tak se na nás nikdo netlačil, měli jsme dost místa na skákání, tancování atd. A všichni byli strašně hodní a ohleduplní. Mezi předskokany jsme se bavili a já si všimla, že naše nová kamarádka měla na tapetě Andyho Biersacka a jen co jsem se jí zeptala, zda má ráda BVB a tak, se holčina před náma otočila “OH MY GOD YES!” Byli jsme jedny z mála co se bavily anglicky takže to byl velký conversation starter.

Ale zpět ke koncertu 🙂

Kluci to umí rozbalit o tom žádná. Možná mají malá pódia, menší publika, ale showmani to jsou pořádní. Chvílema to vypadalo, že Remington přemýšlí jestli ho udržíme, protože už měl nakročeno na přední bariéru, ale pak asi dospěl k závěru, že by si akorát rozbil tlamu a nás rozmáčkl. Doopravdy jsem se snažila odtrhnout oči od Remingtona a věnovat pozornost i Sebastianovi nebo Emersonovi, ale to fakt nešlo. Na Daniela jsem si vzpomněla asi dvakrát a je mi to fakt líto.

Jeho hlas nebudu komentovat, zní úplně stejně živě jako na albu. Stejný chraplák a stejně nazařaditelný přizvuk (který při normální mluvě nemá). Klasika, při prvních slovech co z něj vypadli jsem měla husinu.

Setlistem mám pocit snad prolítli a já byla uřícená, boleli mě ruce, protože jsem je měla věčně ve vzduchu, a byla jsem v šoku. Jednak z toho, že jsem znala texty k písničkám, o kterých jsem si myslela že nedám ani sloku, a za druhé z Remingtonových výletů do publika. Třikrát hned vedle nás, mini mosh pit s ním byl doopravdy zážitek a to mosh pits nemám ráda. Na potřetí skrz publikum lezl po čtyřech a jak lezl tak chytal lidi za lýtka či kotníky (a stále zpíval). To jsem ho jenom sledovala s vytřeštěnýma očima a jen si říkala “co děláš na zemi? My bysme měli být na kolenou! Vstávej člověče,” a děkovala bohu, že jsem oholila nohy, protože jsem měla cropped kalhoty a to by byla trapná historka na kterou nemám kapacitu, pak se o nějakého týpka kousek za námi vytáh zpátky na nohy a dohopsal stejnou cestou zpátky na pódium.

Předposlední písnička a první přídavek byla Ma Chérie. To byl čas vytáhnout červené papírové růže, které slečny rozdávaly před koncertem, a telefony se světly. Papírové růže jsou pro dvě slečny, sestry, které v rozmezí cca půl roku obě spáchaly sebevraždu. Začalo to jako vzpomínka na první z nich a v lednu s k ní přidala i druhá.

Celý setlist uzavřeli coverem Teenagers od My Chemical Romance. Be still my EMO heart. Tuhle písničku vám odcituju i když mě vzbudíte ve 2 ráno takže to jsem zpívala/řvala z plného hrdla, stejně jako všichni ostatní v klubu, a Remy se po čtvrté vydal do publika, tentokrát na druhé straně. Mezi tím ještě zvládl vylézt na reproduktory a Emersonovi bubny 😉


Po koncertech jsou ochotní potkat kohokoliv, kdo o to projeví zájem, takže tráví dlouhé hodinu u jejich merch stánku, baví se a fotí s lidmi. Jen tak. A my si řekli, že na ně taky počkáme. Při odchodu s pódia to Emerson uvedl slovy, že tam budou za deset minut jen co si poupraví make-up. Bůh ví, že já bych to taky potřebovala.

A skutečně se tam najednou objevili. Sebastian za chvilku zmizel, ale asi je pořád nemocný (throwback cca týden zpátky, kdy casually oznámil, že vykašlává krev, phew, kamaráde, těžko uvidíš Palaye vyprodávat stadiony, když mezitím zaklepeš bačkorama).

Potkaly jsme tedy jen Emersona s Remingtonem. A rovnou vám říkám, že milejší muzikanty/celebrity/jakkoliv jim chcete říkat jsem ještě nepotkala. S Yungbludem doopravdy ti nejpříjemnější lidi. Co mě překvapilo nejvíc bylo to, že jsem vůbec nebyla nervózní. Obvykle se rozklepu a nedostanu ze sebe kloudné slovo, ale s nimi jsem ten pocit vůbec neměla. Asi proto, že nestaví mezi sebe a fanoušky žádné bariéry – ať už fyzické či jen pomyslné. Všichni jsme lidi a tak s fanoušky i jednají.


Emerson byl naprosto zlatý. Všechny automaticky objímal, bavil se s nimi o čemkoliv a za to ho upřímně obdivuji. Jsme podobná povaha a já bych asi zešílela, kdybych měl být zaterasená v rohu, obklopená lidmi, co ode mě něco chtějí/očekávají atd. S Emersonem jsem se vyfotila a pak jsme se krátce bavili o Praze, historii apod. O umění brebentil jen on, protože tomu ani za mák nerozumím.

Remington byl naproti Emersonovi, skoro to vypadalo, že všichni chtějí za Emersonem, takže dostat se od něj k Remymu byl docela oříšek. Byly jsme skoro u něj, půl metru prázdného prostoru od něj, a tak jsem se otočila a podávala kamarádce telefon jen abych se obrátila zpátky a on byl fuč. Rozhlídla jsem se a našla ho kousek dál v chodbě a trošku nejistě se vydala z ním. Nechtěla jsem ho sledovat, ale chtěla jsem ho potkat, takže jsem tam váhavě stála a doufala, že ucítí můj pohled v zádech. Díkybohu si nás všiml a vrátil se za námi.

Já za ním potom šla ještě jednou, protože můj telefon ty fotky snad ani nevyfotil, ale byl naprostě zlatíčko a ochotně zapózoval ještě jednou. Po jeho “oh sure!” jsem si oddechla se “zaplaťpánbůh” a po fotce jsme vedli krátkou debatu ve stylu “that’s not German, what was that?” A podobně jako Emerson se při zmínce Prahy úplně rozzářil. Já jen tak mimo řečí, ve snaze ho rozesmát (což většinou končí tragicky v mých případech), jsem zmínila svůj devillish plán nechat je si vybudovat závislost na českých sladkostech aby se vraceli častěji, ale ty gumový medvídky jsem snědla cestou do Stuttgartu (true story). Tentokrát to fungovalo a Remington se zasmál a pomyslně mi přiložil nůž na krk a tak do Vídně musím dovést medvídky a nesníst je.


Na sestřihu z koncertu pro IG TV stále pracuji, snad to bude před tím než odjedu do Vídně 🙂 budu si fandit.

PŘEJI OPOŽDĚNĚ DOBRÝ START DO NOVÉHO TÝDNE!

Share: