Panic! At The Disco // Nejhorší po nejlepší

Není tajemstvím, že Panic! At The Disco je s přehledem jedna z mých nejoblíbenejších kapel. Jsem typický EMO trash (i když Panic! není a nebylo nikdo EMO, ale o tom někdy jindy).

Seřadit P!ATD alba od nejhoršího po nejlepší je docela nadlidský úkon. Každé album je úplně jiné než to předchozí – od pop punku, až po Sinatru a Broadway.

With that said, konečné pořadí je jen a jen můj názor. Jestli v mých očích nejhorší album je vaše nejoblíbenější tak good on you. Seřadit je bylo až bolestivé  a i to nejhorší je i tak moje oblíbené. Protože jsem trash….

Pretty.Odd.

Poslední album v originálním složení a já ho takhle zrazuji. Ryan Ross mě někde tiše soudí… 

Pretty.Odd je rozdělující album – lidi ho buďto milují a uctívají nebo nenávidí, protože kopírovali The Beatles. Může se zdát, že patřím k druhému táboru, vzhledem k tomu, že je tahle chudinka poslední. Ale ne. Jen to není album, které bych musela poslouchat nějak často.

Toto album mi k srdci nijak nepřilnulo, The Beatles nijak dvakrát nemusím a jejich hudba mi taky tak dvakrát skvělá nepřijde. Pretty.Odd sice obsahuje písničky jako Nine In The Afternoon, The Green Gentleman nebo *trigger warning* Northern Downpour, ale ten zbytek ač je hezký atd. tak je pro mě postradatelný. Na můj vkus je až moc na albu poznat vliv Ryana (a to není nic proti němu), který má „cajdáky“ typu The Beatles rád. Na všech albech jde najít podpis Panic! až na toto. Bohužel a proto to poslední místo.

Vices&Virtues

Teď se dostáváme do teritoria „co s tím zbytkem, kruci?!“.

Pro V&V stejně tak tak následující album jsem měla připravený argument, že je to moc popové, ale jaké after-split P!ATD album není, že…

Tak jsem procházela track list a dělala si čárky pro oblíbené písničky. Vices&Virtues jich mělo méně, sice jenom o jednu, ale i to se dneska počítá. Nevěřím tomu, že takto zrazuji Nearly Witches (navíc ta živá verze, kde paraduje Ryana…), ale je to tak.

A asi další důvod proč nakonec albu skončilo na pátek místě je, že snad všechny alba mají jakousi dějovou linku či motiv a klidně mě propleskněte, ale tady jí nevidím. Což albu v porovnáním s ostatními ubírá body.

Too Weird To Live, Too Rare To Die!

TWTLTRTD! je podceňované album a pro mě to je první album, kdy mi docvaklo, že Brendon fakt umí dobře zpívat. Na můj vkus možná trošku moc hlasových efektů, ale tomuto albu to s radostí odpustím.

Co písníčka, to hit – This Is Gospel, Miss Jackson, Nicotine, Girls/Girls/Boys atd.

Jestli tvrdím, že P!ATD verze Bohemian Rhapsody mě rozbrečí, tak nevím co se stane až uslyším Casual Affair. To asi vyskočím z kůže a vyrvu si ušní bubínky, protože po této písničce už nikdy nic nemusím slyšet. Blessed.

Pray For The Wicked

Asi další velezrada v tomto článku, ale PFTW prostě musí skončit na třetím místě. Trhá mi to srdce, obvlášť když singl z tohoto alba porazil jejich debutový singl v žebříčcích (a je to jejich první #1 od dob I Write Sins Not Tragedies).

Ale toto album je mnohem víc než jen High Hopes. Dying in LA je další písnička, která mě v dubnu rozbrečí, Roaring 20’s taky pecka a jestli si jí před evropským turné stáhne ze setlistu tak bude se mnou mít problém.

Mnoho lidí toto album nemá moc v oblibě. Prý je moc nudné, moc egoistické atd. Což o to… s egem můžu i souhlasit, ale dle mého je to poloha, které Brendovi sedí a jen ať se chlubí, být jím tak nezavřu hubu. A není to ani tak, že by všem naznačoval, že je lepší než vy, ale podává to stylem „hele co jsem dokázal a ty můžeš taky“.

PFTW má ale jednu zásadní chybu – je to sakra krátké. 34 minut, slovy třicetčtyři minut! 34 minut pro takovou dokonalost není dost.

Death Of A Bachelor

Rozhodnou se mezi PFTW a Death Of A Bachelor bylo snad to nejtěžší. Obě alba jsou naprosté klenoty, ale nakonec na druhém místě skončilo Death Of A Bachelor.

Přesně ani nevím proč, asi proto, že mělo více času mi přirůst k srdci. Možná k tomuto albu tíhnu i kvůli Dallonovi, který po tomto albu Panic! opustil (ale IDKHow za to stálo a stojí).

Zároveň se dívám na seznam písniček na tomto albu a upřímně nemůžu vypíchnout ani jednu, která by nebyla dobrá. Victorious – pecka, Don’t Threaten Me With A Good Time – pecka, Hallelujah – pecka…

A Fever You Can’t Sweat Out

Tímto jsem si byla jistá od začátku. Na Zemi není síla, která by mě donutila toto album kamkoliv posunout.

We swear to shake it up, if you swear to listen. A ten slib určitě dodrželi, však je to jednoduché, když jste génius takového kalibru jako Brendon Urie. Nikdy na něj nepřestanu pět ódy, svět si ho nezaslouží.

Názvy některých písniček jsou doopravdy mouthfull. Ale koho to překvapuje, jsou u Fueled by Ramen, labelu Fall Out Boy a ti jsou dlouhými jmény proslulí. Jen tak na ochutnávku:

  • The Only Difference Between Martyrdom and Suicide Is Press Coverage
  • Lying Is The Most Fun Girl Can Have Without Taking Her Clothes Off
  • There’s a Good Reason These Tables Are Numbered Honey, You Just Haven’t Thought of It Yet

Tak a jsme na konci Panic! diskografie!

Je 7 ráno a jsem někde u Brna s druhou kávou v ruce a Palaye Royale v uších. Takže ani nevíte kolikrát jsem psala naprosté blbosti. Do toho Andy Black vydal první singl, Westwood Road, z jeho druhého sólového alba, Ghost Of Ohio.

Po víkendu se těšte na post z Vídně 😉

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: