13 LET S TH – JE KONEC?

Uplynulo 13 let od momentu co jsem poprvé viděla Tokio Hotel. 13 let od onoho “osudného” dopoledne u ESA. Je to více než polovina mého života, ale přeci jen tento rok nemám chuť to nijak oslavovat.

Právě naopak.

Posledních pár měsíců se ve mě vaří podivuhodných koktejl emocí, co se Tokio Hotel týče. Emoce, které jsem nebyla schopná strašně dlouhou dobu pojmenovat nebo si je vůbec připouštět.

Minulý rok jsem psala o tom jak mi změnili život a letos to bude pravděpodobně o tom jak můj život pomalu opouští.

Přemýšlím nad tím už více než půl roku.

Tokio Hotel byli a jsou velkou části mého života o to je tato situace těžší. Pojí se s nimi mé nejlepší vzpomínky, potkala jsem díky nim své nejlepší přátelé a další skvělé lidi. Viděla místa kam bych se sama od sebe nevydala apod.

Ale za poslední půl rok, co jsem opravdu dala šanci jiným kapelám a jejich fandomům, jsem si uvědomila jednu věc. Říká se, že za plotem je vždy tráva zelenější. Tentokrát to ale není jen zdání, ale realita.

Tyto monology mám vždy tendenci začínat omluvou a ujištěním, že kluky mám stále ráda atd. Ale už se nechci omlouvat. Nemám ani za co, sama nevím jak jsem se do tohoto bodu dostala.

Dejme tomu, že rok zpátky jsem dala doopravdickou šanci kapelám, které jsem měla léta na druhé, vedlejší koleji. Díky tomu, že jsem měla léta klapky na očích a viděla tunelovým viděním jen TH, jsem byla k mnoha věcem slepá či jsem si neuvědomovala, že to může být jinak.

Každé setkání s TH byl skvělý zážitek, kluci byli vždy ve skvělé náladě atd.

Ale pak si člověk uvědomí, že za každý dobrý zážitek zaplatil. Uvědomí si, že jsou kapely (úspěšnější kapely než TH), které po koncertě stojí u tourbusu kecají s fanoušky, fotí se a rozdávají podpisy (zadarmo), jsou kapely, které když vidí fanouška v jejich merchi tak jej na ulici osloví sami od sebe…

A Tokio Hotel?

Ne.

Když to není zaplacené tak nejste hodni jejich času. Levnější VIP balíček si dokonce vyslechl od jejich asistenta (největší kus sr….), že “you’re not VIP enough”. Not VIP enough pro co? Promluvit na ně? Neříkejte mi, že poslechnout si od člověka, jak mu pomohli atd. by jim zkrátilo žíly… Jsme vůbec VIP enough na to kolem nich dýchat?

Potkáte je na ulici, ani na vás nepromluví (toto se týká jen dvojčat) jen vás pošle do háje jejich bodyguard. Den po tomto incidentu na otázku kam se těší že pojedou s tour odpoví “Jižní Amerika, protože se konečně dostaneme pryč od evropských stalkerů”. Ouch. Toto mám díky bohu jen z doslechu, být tam tak asi Tomovi vrazím (což se dost dobře mohlo stát jelikož to bylo v Praze), za ty prachy by mi to stálo.

Proti VIP balíčkům apod. nemám ani popel, v dnešní době kapely potřebuji i další zdroj příjmů a já je ráda podpořím. Ale není dle mého možné, ale aby kapela jen přijímala a nic nevracela.

Nevím zda je to tím, že je porovnávám s největšími “zlatíčky” emo/rock/alternativní scény nebo čím, ale v tomto ohledu jich mám plné zuby.

Nemám sebemenší problém se vyrovnat s egy.. Ba naopak ty nabobtnalá ega chápu – mladí, pohlední a úspěšní umělci, kterým leží svět u nohou a holky jim div neskáčou do postele; to by zamotalo hlavu každému. Ale jen dokud si jej nehoní na fanoušcích.

“never trust a band that wouldn’t bleed for you” – Pete Wentz

Znám lidi, co je znají na osobní rovině a vím, že nejsou špatní lidé nebo nic podobného. Všichni o nich mluví jen v superlativech, jen jejich priority ohledně jejich kariéry jsou nastavené poněkud pochybně a stojí je to hodně fanoušků.

Posledních pár měsíců si asi více lidí uvědomilo, to co já a nastal velký exodus. Nepomáhá tomu ani fakt, že Bill lidi za konstruktivní kritiku blokuje na IG a vypíná komentáře.

Zpětně si člověk uvědomí hodně. Nechci říct že mě mrzí, že jsem si to uvědomila až teď, to ne. Poslední tour bylo to nejlepší co mě potkalo – 6 úžasných koncertů, 6 večerů s přáteli a skvělou hudbou. Kdybych bývala byla ve stavu jako teď tak jdu maximálně na jeden.

Kupodivu se necítím ani tak provinile jak jsem si myslela.

Myslím, že jistým způsobem pomohlo to, že sem si v lednu nechala tetování věnované právě TH překrýt jiným (ne kvůli tomu, že bylo věnované TH, ale kvůli tomu, že vypadalo strašně) a tím se zbavila jistého pocitu povinnosti. Nejdříve jsem chtěla TH někam na své tělo vrátit trochu jiným způsobem, ale jak čas plynul tak i tento záměr zmizel. Místo toho, jsem si nechala na nohu vytetovat text k písničce Fall Out Boy, go figure… (o mých tetováních, ale až někdy příště)

Share: