KAPELY, KTERÉ CHCI VIDĚT ŽIVĚ

[smartslider3 slider=7]

Jak jste si již mohli všimnout na tomto blogu, tak jsem velký hudební fanoušek a plně jsem přijala fakt, že budu nadosmrti EMO kid a můj hudební vkus odpovídá. Dlouhé roky jsem se to snažila v sobě potlačit, ale evidentně jsme to už vzdala.

Hudební vkus je asi z mála věcí, kterou jsem zdědila po tátovi, který je velký fanda Kabátů, Lordi a Rammsteinů. Naše rodinné cesty autem jsou velice zajímavé, já s tátou bysme to nejraději „oholulili na plné koule“ zatímco mamka řve ať ten rachot ztlumíme. Natož my sborově zahučíme „ale to je baskytara žádný rámus“.

Od mala jsem s tátou poslouchala docela „ohulovačky“, dřív jsme mívali sbírku desek včetně desek AC/DC, Metallicy apod a pouštěli mi to ještě jako miminu, protože mě nic jiného neuklidnilo. Takže pokud s následující hudbou máte problém – vyříkejte si to s mými rodiči, je to bezesporu jejich chyba.

Nejsem velkým fanouškem popu či „moderní“/“cool“ hudby obecně, ač se najde pár vyjímek. Hudba se mění a spolu s novými trendy se mění i umělci, kteřé objeví styly ve kterých se nachází nebo jsou výdělečnější (30 Seconds to Mars jsou zářným příkladem, bohužel). Najednu stranu mám pro to pochopení, nemůžu očekávat, že každé album bude stejné jako to „první“, lidé se mění stejně tak jejich vkus a co se jím líbí nebo nelíbí. Ale na druhou stranu, mě mrzí, že jedna z mých oblíbených kapel se vydá pro mě úplně šíleným směrem.

Jsem také jedním z těch lidí, kteří se nezdráhají označit výtvory některých „umělců“ za ne-hudbu a osobně si myslím, že někteří nemají, co dělat mezi „celebritami“. Ať už kvůli nedostatku talentu nebo hrozné povaze a charakteru. Což se mi jednou asi vrátí, protože mi je jasné, že můj styl hudby také mnoho lidí nepovažuje za hudbu či ty umělce za vhodné vzory.

Dnes se podíváme na muzikanty kapely, které bych chtěla vidět živě nebo je vidět znovu. Snad pochytíte inspiraci pro nové kapely a pro víc „hudeních“ postů můžete sledovat můj fanouškovský instagram @thisallwegot.

1. BRING ME THE HORIZON

BMTH jsou jednou z těch kapel, na kterou jsem si musela zvykat. Šanci jsem jim dala až s vydáním jejich posledního alba, které obsahuje klenoty jeho Throne nebo Drown. Díky jejich starším kouskům jsem ale přišla na chuť screamu (do určité míry), což znatelně rozšířilo mé obzory a hudební možnosti.

Už jsem je minimálně jednou v Praze propásla takže až se šance naskytne znovu tak určitě vyrážím. Nejsem si zatím úplně jistá jestli bych se kvůli nim vydávala za hranice, ale uvidíme – co není může být.

2. FALL OUT BOY

Které EMO děcko nemilovalo Fall Out Boy… a Peta Wentze. Položme si ruku na srdce.

Ani ne za měsíc jedu do Berlína na jejich koncer, protože moje třináctiletý já by mi neodpustilo, kdybych je neviděla. I když se přiznám, že záznam z živého vystoupení jsem viděla až pár týdnů zpátky a byla jsem lehce zklamaná z Patrickova hlasu 😀 všichni ho popisovali jak bůhvíjakého Pana zpěváka a přitom zní úplně jině než albu.

3. GOOD CHARLOTTE

Na Good Charlotte jsem si vzpomněla až při psaní tohoto článku. Projížděla jsem hudební přehrávač v telefonu a narazila na zapomenutou The River a Lifestyle Of Rich and Famous.

Naposledy jsem je „viděla“ asi v roce 2009 a dnes bych je nepoznala, obzvlášť Benjiho a Joela. Od té doby jsem taky žádnou jejich písničku neslyšela, ale kdybych měla šanci tak na jejich koncert určitě půjdu. Už jen kdyby čistě z nostalgie.

4. MY CHEMICAL ROMANCE

MCR už asi neuvidím, to by se nade mnou museli smilovat všichni svatí. V jejich době jsem byla blbá a opovrhovala jimi, ale teď už jsem „stará a moudrá“… A konečně je dokážu pořádně ocenit a to co hudebně dokázali o to víc. Bez nich by asi pop-punk/punk-rock/alternativní rock/EMO/říkejte-tomu-jak-chcete nebylo tam, kde dneska.

Jsem smířená s tím, že nejblíž jejich koncertu budu, když někdo jiný bude hrát písničku na které se Gerard nebo Mikey podíleli (zaplaťpánbůh za Andyho Blacka). Ale i tak každý update jejich webovek mi na vteřinu zastaví srdce, protože ani Gerard Way reunion nevyloučil.

5. SKILLET

Pokud mě úplně nešálí paměť tak je to snad jediná kapela, kterou znám, s ženskou za bubny a momentálně jediný tahák na letošní Rock for People.

Přiznám se, že jsem si strašně dlouho myslela, že Skillet a Skrillex je jedna a ta samá osoba 😀 Trapná chybička.

6.  TOKIO HOTEL

Tokio Hotel v tomto seznamu nemohli chybět, ač se žánrově vymykají tomu, co normálně poslouchám. Ale nostalgie a 13 let po „jejich boku“ je silnější než žánrové preference. A navíc je nepopíratelné, že živě jsou naprosto neskuteční. V moment co vkročí na pódium mají vaší veškerou pozornost a nepustí vás.

Jejich koncerty mají setlist v průměru o 20 písničkách, ale uteče to tak rychle a odcházíte s pocitem, že zahrály možná 5. A ač používají, i živě, efekty přes Billův hlas (ozvěny a já nevím co ještě) tak živě zní stejně dobře jako na albu a to i přesto, že po zeměkouli chodí tisíce zpěváků s větším rozsahem, lepším hlasem atd.Naivně jsem si myslela, že Tokio Hotel a Dream Machine pro mě skončilo v listopadu minulého roku. Šeredně jsme se mýlila – na konci dubna mě to čeká znovu, tentokrát fakt snad naposledy. Začíná to býti trapné – tu samou show uvidím po… první Praha, druhé Helsinki, třetí Varšava, čtvrtý Berlín poprvé, pátý Berlín podruhé… po 6.!  

7. PANIC! AT THE DISCO

P!ATD byli vždy v mém povědomí, kdo by je také neznal. Jejich písničky jsem dokonce měla i v telefonu, ale nikdy mě nenapadlo „hmm tyhle chlapíky bych chtěla vidět živě!“. Tedy ne do té doby, než jsem viděla Ellen show a písničku Death of the Bachelor. Brendon Urie je Pan Zpěvák a já měla bradu na zemi.

Podle všeho jsem o tour těsně přišla, takže si počkám, ale příště určitě vyrážím. Už jen pro jeho podání Bohemian Rhapsody od Queenů – husina zaručena.

8. PAPA ROACH

Papa Roach jsou z mého pohledu další legendy scény. Pro jejich koncert nemám jiného slova než „nářez“.

Papa Roach jsem již jednou viděla – ten večer byl velká shit show pro mě. Hráli spolu s Five Finger Death Punch, koncert byl asi 3 dny po masakru v Bataclanu v Paříží, což nám mělo dojít, že kontroly budou asi o něco přísnější apod. Na místo (Malá Sportovní Hala) jsme dorazili asi 2 hodiny před koncertem, už v tu dobu byly fronta skoro až k bráně na Výstaviště. Ale šlo to docela rychle takže jsme byli v klidu. Zbývalo asi 30 metrů fronty od toho abysme byli uvnitř, když se fronta zasekla a začala se posouvat strašně pomalu. Nám za a) chyběl ještě jeden člen skupiny, což by nebyl problém, kdyby jsme neměli jeho lístek u sebe a za b) z haly se začala ozývat hudba. Venku nebylo moc poznat, kdo hraje tak jsem byla uklidňována „to je určitě jenom předkapela“. Odehráli asi 4 písničky, my byli už skoro ve dveřích a tak ta hudba byla slyšet lépe když tu jsme poznali tóny Last Resort, jenom jsme se po sobě podívali jak nám pomalu došlo, že jsme propásli dobrou půlku PapaRoach koncertu… Půlku koncertu kapely, kvůli které jsem tam šla. Pecička.

Jedinou stinnou stránkou pro mě jsou mosh pits. Těm se na jejich koncertu asi nevyhnete a pokud se jich neúčastníte (což je jen tak mimochodem o život) tak je to akorát tak otravné. Lidi musí z cesty, aby se pro mosh pit udělalo dost místa takže z toho vznikají akorát tlačenice a strkanice, protože nikdo nechce couvát dál od pódia. Mosh pits k tomuto stylu hudby obecně patří, ale jsou kapely, které si o ně neříkají a pak tu jsou ty, které po každé druhé písničce hřmí „go fucking crazy!“

9. THREE DAYS GRACE

3DG pár let zpátky vyměnili zpěváka, já (díkybohu) viděla živě jen toho nového, Matta, takže ho nemůžu porovnávat s Adamem. Zvukově a hlasově jim nemůžu nic vyčítat – znějí skvěle.

Určitě to ale není kapela, na kterou bych se šla dívat. Nechte mě to vysvětlit – jsou kapely, hlavně tedy jejich zpěváci, které si pódium okamžitě přivlastní a vy z nich nemůžete spustit oči. Matt není ten případ – všeho všudy má dva pohyby, buďto pochoduje nebo mává rukou, někdy to zkombinuje, ale to už musí být. Toto Vás baví písničku, maximálně dvě. Pak hledáte jinou zábavu.

10. BLACK VEIL BRIDES

BVB jsme měla to štěstí vidět letos v lednu spolu s Asking Alexandria (a neskutečnou předkapelou To The Rats and Wolves).

Objevila jsem je na začátku roku 2011, naprosto náhodou, na YouTube a více či méně mi otevřeli dveře do tohoto stylu hudby. Se svojí obsesí s hlasy se ani nedivím, že jsem BVB propadla.

 

Jakou kapelu chcete vidět na živo vy? Ať už poprvé nebo znovu 🙂

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: