Recent Posts

  • PLAYLIST LÉTO-PODZIM 2020

    PLAYLIST LÉTO-PODZIM 2020
  • Hudebnící a sexuální obtěžování

    Hudebnící a sexuální obtěžování
  • Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ

    Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ
  • KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava

    KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava
  • Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

    Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

Dream Machine Berlin 18/11/2017


Oficiálně poslední koncert evropského encore turné je za námi. Ač je to nepochopitelné, tak se po posledním koncertu turné, který byl i mým posledním, lépe než kdyby ta tour pokračovala bez mě. Go figure…

Nevěřila jsem, že je vůbec možný, aby další koncert byl lepší než ten předchozí. Ale Tokio Hotel mě pokaždé překvapí a pokaždé mě mají v slzách, když při poslední písničce vystřelí konfety.

Dalších 72 hodin v Berlíně, jídlo, alkohol a přátelé…

[smartslider3 slider=3]
17.10.2017

Pro jednou jsem se rozhodla jet vlakem, normálně jezdím autobusem, ale naprostou náhodou jsem zjistila, že je to rychlejší a levnější. Ještě větším šokem byl fakt, že České Dráhy neměli zpoždění – jenom asi 15 minut. Příjezd do Berlína mi připomněl, jak moc nenávidím tamnější hlavní nádraží. Bloudila jsem po Bahnhofu asi 20 minut než jsem našla nástupiště, ze kterého mi odjíždila nadzemka směrem na mé ubytování.

Už to tak vypadá, že hodně věcí bylo tento výlet “poprvé”. Poprvé jsem k ubytování využila Airbnb. Lehce mě to znervózňovalo, nejsem extra společenský člověk a představa, že se k někomu nastěhuju do bytu, mi je lehce proti srsti. Ale díkybohu, mí hostitelé byli skvělí a s jejich kočkou jsme byli BFFs během 5 minut. Tímto se omlouvám vše, co na mě v Berlíně čekali a já měla zpoždění – to kočka se zamilovala do mé bundy.

Díky Tokio Hotel mám hodně kamarádů v zahraničí a jeden z nich momentálně bydlí v Berlíně a tak jsme vyrazily na večeři. Naše kroky vedly nakonec do Vapiana a následně do Mnichovského baru/pivnice poblíž Alexanderplatz. Nejsem žádný pivní znalec, ale mnichovské pivo asi nebude moje oblíbené. Tak celkově jsem byla z toho baru (pod pojmem bar si představte celý Oktoberfest v tělocvičně) v šoku, seděla jsem tam a nevěřícně vejrala kolem.

18.11.2017

Aka den koncertu.

Měla jsem velké plány jak vstanu brzy, dojedu si na devátou do Primarku, dám si někde snídani, napíšu post, vypravím se na koncert a ještě stihnu pre-drinks s holkama. Haha, plán dobrej ale… Snídala jsem až skoro v půl dvanácté, v Primarku byla na pokraji masové vraždy a byla ráda, že jsem našla silonky a sukni, co jsem chtěla.

Do Berlína jsem si sbalila dva možný outfifty a v sobotu dopoledne, zjistila, že ani jeden nefunguje. Pod šaty jsem potřebovala braletku, kterou jsem samozřejmě zapomněla a šaty jen tak tak zakrývají bradavky. A druhý outfit vypadat prostě divně.

Nakonec jsem ale byla se svým outfitem spokojená. V Primarku jsem si koupila koženkovou áčkovou mini sukni a outfit byl na světě. O to víc mě mrzelo, že jsem neměla VIP lístek. Nás všechny to mrzelo 😀 protože jsme všechny vypadaly úžasně. Zákon schválnosti.

K holkám na byt jsem se dostala, asi až v půl čtvrté. Vyzvedly mě v metru a cestou jsem si koupily každá pizzu a láhev vína, další skvělý plán. Nikdy jsem neviděla lidi takhle zničený po jedné láhvi vína a můžu Vám říct, že..

…táhnout dva na mol opilý lidi napříč Berlínem už nikdy nechci. Jedna se válela v metru na lavičce v sukni, takže celý zadek venku a druhá dvakrát zvracela – v metru… na nástupišti. A my se pak schovávali za sloupem. Pecička.

Koncert jsme stihly jen tak tak. Dveře otevírali v osm večer a my tam tak za 10 osm doběhli. Holky díkybohu cestou v té zimě trochu vystřízlivěly a byla s nima trochu řeč. Já jsem ještě dopoledne nadhodila Twitterové háčky a ozvala se mi jedna slečna, co tam byla už ve čtyři a pustila nás k sobě na skoro samý začátek fronty. Já byla ještě celý den nervózní z mého lístku, který jsem kupovala od jedné Rusky na Facebooku, na lístku mají QR kód, který jde načíst jen jednou a tak představa, že je tam někdo možná se stejným lístkem mě doháněla k šílenství. ale když nás pustili k nim dopředu tak jsem se uklidnila.

Teď zpětně nevím, proč jsme z toho byly tak nadšené, když jsme stejně byli dobrovolně asi v 8. nebo 9. řadě, ale pro ten dobrý pocit, že jste předběhli 100 metrovou frontu to stálo 😀

Jak jsem již zmínila toto byl poslední koncert evropské části v Dream Machine éře. Takže nám bylo již předem jasné, že si pobrečíme. Holky už natahovaly před koncertem, ale to muselo být to víno. Narozdíl od minulého Berlínu, jsem naštěstí na baru nepotkala Tomovu “přítelkyni” takže mi nic náladu před koncertem nezkazilo (ikdyž minule jsem byla v šoku, že je za a) hezčí než na fotkách a za b) skoro stejně vysoká jako já a já nejsem nijak extra vysoká… pff modelka :D).

Stejně jako minulý koncert i na tomto byl naprosto úžasný dav. Kolikrát jsem slyšela “zpívat” spíš nás než Billa, což je naprosto úžasné už jenom proto, že jejich aparatura je až nechutně hlasitá (máte-li starší telefon tak na videu uslyšíte dunit akorát tak basu a bubny – fakt je to hlasitý). Nemůžu mluvit za přední řady, ale od poloviny dál žádná tlačenice, lidi odcházeli a vraceli se jak bylo libo. Naprosto pohodový dav k mému velkému překvapení.

Zcela objektivně, Tokio Hotel jsou 100x lepší na živo, ví jak ovládnout pódium a vyhecovat publikum. Kolikrát jsem viděla otrávenýho otce před koncertem jak tam stojí jak solný sloup a po prvních dvou-třech písničkách se začíná kinklat do rytmu a v půlce už tleská, zpívá apod.

Všem doporučuji, aby se odpoutali od předsudků, co si vytvořili v roce 2005, Tokio Hotel nejsou tou stejnou kapelou, kterou byli před 12 lety, a aby obětovali 40EUR,  šly s otevřenou myslí na jejich koncert a názor si vytvořili znovu.


KONCERT

Troufám si říct, že jste nikdy neslyšeli ten řev co se spustil jen co spadla plachta a spustili první tóny intro písničky – Something New. Všichni alespoň jednu ruku ve vzduchu a párty začala. Jejich koncerty nyní nejsou nic jiného než velká party. Všichni už jsme se více méně naučili spíš tancovat než jen tupě stát a máchat rukou, bar je v obležení celý koncert… Párty.

Po celou dobu trvání Something New jsou všichni (až na Gustava, bubeníka) nahoře na plošině. Nejsem zrovna fanda té plošiny. Georg s Tomem nejsou skoro vůbec vidět až na pár momentů, kdy můžou nahoře opustit klávesy a další jejich udělátka. A já bych radši sledovala je, než Billa co se tam kroutí jak housenka 😀


Boy Don’t Cry, jejich poslední singl z Dream Machine, je jednou z mých nejoblíbenějších písniček živě. U videa Boy Don’t Cry z předchozího Berlína mám husinu pokaždé, co si ho pustím. Na tom je vidět proč Tokio Hotel nepotřebují backup zpěváky – mají nás. A ten sborový zpěv na pozadí tomu doopravdy dodal tu správnou atmosféru.

Při Boy Don’t Cry se také spustí druhé salva řevu/pískotu, když si Bill sundá masku a poprvé pozdraví publikum. Já nejsem jednou z těch, co by si ucvrnkli, pokaždé co Bill mrkne, ba právě naopak – toho týpka vůbec nemusím, ale člověk si v ten moment nemůže pomoct a prostě si zařve.


Další písnička je tou první bláznivou skákací – Feel It All. První refrén je taky výborný moment, kdy mít vypitý drink abyste mohli zahodit kelímek a nepolít se. V davu už to hučí a vře od začátku písničky, ale až  “Don’t look back, just let it go…” je začátek blázince – ještě víc řevu, skákání, šíleného smíchu jak nedokážete skákat na místě a skáčete i po ostatních a vrážíte do sebe. Všichni si to vezmou k srdci a let go... Feel It All je skvělé kardio, co Vám budu povídat, na konci písničky mě vždy píchá v boku.

Já osobně piju strašně pomalu, u mě nehrozí, že bych měla pivo vypitý u třetí písničky, takže si pravidelně pobryndávám ruce a rukávy (ve Varšavě jsem dokázala skákat s kelímkem v zubech a nepolít se, ale s těmi v Berlíně to nešlo).


Love Who Loves You Back je písnička, kdy si každá obdivovatelka Billa v místnosti myslí, že Bill ukázal na ní nebo s ní navázal oční kontakt. Což je extrémně vtipné po koncertě, kdy se z pěti stran ozývá jak jsi jsou slečny jistě, že se v ten a ten moment díval právě na ně.

Love Who Loves You Back je jedna z mých nejoblíbenějších písniček z minulého alba, Kings of Suburbia. Touto písničkou je i nepřímo inspirované mé tetování šípu na žebrech (Archers aim your perfect mark…), ikdyž, řekněme, centrální inspirací byl jiný citát, ale Tokio Hotel tetování nikdy asi nebudu mít dost.


Teď přichází moment, kdy konečně pořádně vidíme Toma s Georgem, protože konečně opustí tu zatracenou plošinu. Dark Side Of The Sun je první ze dvou písniček, který se dostala do jejich setlistu, z Humanoid alba z roku 2009.

Vzhledem k tomu, že kromě Durch Den Monsun nehrají žádné jiné staré (nebo jako bonus ani německé) písničky, tak Dark Side Of The Sun je tím nejnostagilštějším, co se nám na koncertech dostane.

Mnohým chybí jejich klasiky, německé písničky z prvních dvou alb, a protestně zpívají něměcky, když písnička má německou verzi. Což mě osobně, přijde jako jeden z nejhorších způsobů jak nerespektovat rozhodnutí umělce. Je to jejich koncert a tak je jejich rozhodnutím v jakém jazyce budou zpívat a ač jsem si koupila lístek tak nemám žádnou “pravomoc” jejich rozhodnutí bojkotovat a nutit je do jiného jazyka.

Mne německé písničky až tak nechybí. Nikdy jsem neznala německé texty a už vůbec nebyla schopná zpívat s nimi, němčina je na mě moc rychlá. Takže já jsem spokojená s jejich celo-anglickou tvorbou a i kdybych nebyla tak jsem natolik plná respektu, abych se Billa nesnažila přeřvat a chudáka ho pletla.


The Heart Get No Sleep byla mojí nejoblíbenější písničkou na minulé tour a zůstala jí i na této. Jsem vděčná za každou písničku, při které Tom a Georg upustí tu plošinu a při této je Tom celou dobu dole bez kytary, u bubnu a kláves. 


Písnička ve které se snad najde každý a stejně tak všichni víme, že někdy je strašně těžké a zdlouhavé si to uvědomit. But I am better, better, better, I am better off on my own… You never knew but no one liked you anyway. To je Better.

Další showcase schopnosti publika být jejich sborem. K čemu potřebují backup zpěváky, když mají nás 😀 A ač to není nijak dojemná či pomalá písnička, tak pravidelně mám slzy v očích.


I am anxious and my fears are in control now, I suck at life… To je část, kterou když jsem slyšela poprvé tak jsem měla chuť zařvat “JO! Přesně tak!”. Už jsem to zmiňovala v nikdy nepublikované recenzi tohoto alba (Dream Machine), protože jsem měla pocit, že je to 10 normostran toho jak je chválím až do nebes a rozplývám se nad tím jak je to album relateable, ale toto album je to první album z jejich tvorby se kterým se můžu z 95% ztotožnit.

Cotton Candy Sky po prvním poslechu nebyla jedním z mých favoritů, měla jsem pocit, že je to moc elektronické, trochu pře-produkované (aka snad jediná Tomova noční můra) a tak celkově meh. Ale s postupem času a hlavně během tour se pomalu vyšplhala nahoru po žebříčku oblíbenosti.


We Found Us je jedním z těch songů, který mě nadále nijak nevzrušuje. Nejvíc mě na tom asi baví to intro a netuším, proč nějaká slečna přede mnou řvala “Better!”, když už Better hráli. We Found Us je další písničku, kde zmiňují dveře – doopravdy mě zaráží, že už od roku 2005 mají problém s dveřmi a ještě si je neopravili.


Run Run Run je písnička, která po jejím vydání v roce 2014 (??) způsobila docela kontroverzi, protože její cover vydala i Kelly Clarkson (ft. John Legend, nepletu-li se), ale neobtěžovala se uvést správné autory – tedy Billa a Toma – a omlouvala to slovy, že to nevěděla.

Ale bohužel se postupem času, stala písničkou, která mi leze na nervy. To ale neubírá tomu, že je to objektivně skvělá balada a i její živé provedení je výborné. Je to jedna z těch písniček, kdy si říkám, že to Bill nemůže vyzpívat, ale ono jo.


Tohoto momentu jsem se obávala celý koncert. Celou tour hrají Black, ale často se je dav snaží překřičet zpěvem Schwarz a kolikrát Billa zblbli natolik, že začal zpívat německy. Venku před halou se prý i rozdávali letáčky s textem Black, aby poslední koncert byl doopravdy podle jejich představ a prý i na meetku před koncertem je Bill žádal, aby zpívali anglicky. A tak si dokážete představit ten šok všech přítomných, když sám prohlásil, že budou zpívat Schwarz. Jen si do dnes nejsem jistá, jestli se je na meetku jenom snažil vytrollit a měl to v plánu celou dobu, nebo jestli to udělal jenom proto, aby měl pocit kontroly 😀

Za celou tu tour a disrespekt některých fanoušků, jsem si i já naučila text Schwarz a myslím, že nikdy jsem nezpívala takhle z plných plic – protože je to asi jediná písnička, kterou mám radši v němčině.


Další představení Tokio Hotel sboru 😀 Easy je zejména nyní, po tour, hodně nostalgická. Na tour byl život easy. 

Když hraje Easy tak mi je vždy jasné, že se blíží konec koncertu a s tím se vrátí husí kůže, ale ne v dobrém slova smyslu. Je v celku ironické, že se tento pocit vrátí právě u této písničky.


Z Toma obvykle zmatená nebývám, ale na začátku Girl Got A Gun mě zmátl docela kvalitně. NIkdy se u tohohle provokování nepřesouval takže to než jsem si všimla, že ho nemám v záběru chvilku trvalo. Živě si pamatuji, jak po jejím vydání většina Twitteru brečela, že se opovážili použít spojení “dirty bitch”, stejně tak jako nyní brečí nad spojením “high as fuck” – jsme někdy docela nevděčná banda.

Ale GGG na tour miluju. Písnička je plná neskutečné energie, ty momenty kdy roztleskají celý dav jsou jedny z mých nejoblíbenějších a jestli je Feel It All kardio, tak Girl Got A Gun je trénink zadržování dechu, protože doteď jsem nepochopila, kdy bych měla během refrénu dýchat.

“Girl got a gun, girl got a gun, gun, gun,girl got a gun, girl got a gun. Bang! Bang! Girl got a gun, girl got a gun, gun, gun, girl got a gun, girl got a gun. Bang! Bang! Girl got a gun, girl got a gun, gun, gun, girl got a gun, girl got a gun. Bang! Bang! Girl got a gun, girl got a gun, gun, gun
Girl got a gun, girl got a bang! Bang! Bang!” –
a mě je na omdlení z nedostatku kyslíku.


Automatic je druhou písničkou v setlistu z Humanoid alba a pro tuto tour i písničkou, při které se na pódium dostanou lidi s Kings Of Suburbia VIPčkem. Písničku nikdy nenatáčím, protože mi ty lidi, nikdy nepříjdou nijak zajímaví a ač je KOS VIP na příští tour mým cílem tak z pozice jen diváka – to je nudný.


Poslední písničkou před encorem je As Young As We Are. Ta mi postupně přirostla k srdci, sice se v ní až tak nevidím jako ve zbytku alba, pocit “viděla jsem všechno, můžu umřít takhle mladá” se ještě nedostavil.

Na síle téhle písničky, trošku ubírá fakt, že všichni ví, že se vrátí a že to není poslední písnička, no matter jak vážně se Bill tváří, když jí uvádí. Být to fakt poslední písnička tak je to trochu morbidní, #js.


Pauza mezi normálním setlistem a encorem je nervy-drásající, alespoň pro mě. Sice vím, že ještě mají hrát tři písničky, ale i tak půl minuta až minuta, co jsou mimo stage, je nekonečná. Co když dav nebude dost hlučný a už se nevrátí? Co když…?

Tentokrát si dávali extra načas. Už jsme se zamotali do skandování Tokio Hotel (ve velkém množství to je docela jazykolam) a už se uchýlily ke skandování “Zugabe!” v naprosté tmě, kde svítili jen lightsticky. A konečně se ozvaly první tóny What If a na pódium se konečně objevil Georg s Gustavem v závěsu.

What If byla tuším druhá písnička, co vydali ještě před samotným albem. První byla Something New (SM) a po ní What If. Po SM jsem byla poněkud rozapačitá, na albu se mi ta písnička vůbec nelíbí, strašně dlouhá a ucouraná. Ale když vydali What If tak jsem věděla, že je album zachráněno.


Durch Den Monsun je stálicí všech jejich setlistů – nevybavuju si tour, na které by DDM vynechali. Přeci je to největší jejich hit – a i přes to mi ta písnička leze na nervy.

Ale bez ohledu na to jak mi leze na nervy, tak k nim patří a jednou za čas na koncertě jí přežiju. Ba si jí dokonce i užiju. Je to další z těch songů, který mi vadí na albu, ale ne živě.


A nyní doopravdy poslední písnička celého turné. Stop, Babe. Už s prvními tóny mě štípaly slzy v očích – sešlo se to všechno dohromady; poslední koncert, poslední večer se všemi mými přáteli, písnička atd.

Něco co mě napadlo až teď je možná trochu skrytý význam této písničky (díky bohu ne tak nechutný druhý význam jako u Covered in Gold, který mi vnukla poslední TH TV).

Již jsem zmiňovala několikrát, že zatím Feel It All a Dream Machine éry jsme si jako fanoušci s kapelou nejblíž a oni si nás pomalu pouští k tělu, něco co bylo např. v roce 2010 naprosto nemyslitelné. Někdo z nich čtyř už to někdy zmiňoval, že se museli naučit se nám otevřít atd. A k tomuto pocitu, mi přijde tato písnička naprosto dokonalá.

Nejsem zastáncem toho, že když jedna část něco provedla, tak je za to zodpovědný i celek. Ne, to ne a dost jim to vyčítám, když na to přijde (a jsem jednu blbou poznámku na meetku, kde jsem přítomná, od toho abych jim to dala sežrat a jednu sexistickou poznámku od Toma abych mu vrazila), ale Evropa (čti jedna skupina stalkerů) jim dost ublížila, až museli zdrhnout do LA. I’m not ready to love ya, cause I’m not fully healed… You know I like you a lot. A tu křivdu pořád pociťujeme – kdyby jsme se chovali stejně jako fanoušci v Latinské Americe (čekali na letišti, utíkali za jejich autem/tourbusem) tak je v Evropě už neuvidíme; v Evropě stačí, aby je někdo potkal na ulici a už mají pusu plnou stalkerů; narozdíl od USA a Ruska jsme nikdy neměli after-party (aka životní cíl všech plnoletých fanoušků – opít se s nima) apod. Pořád jde vidět, že mají dvojí metr – EU fanoušci a zbytek.

Stejně tak nejsem zastáncem “soutěže” mezi fanoušky, který stát/skupina/kontinent je nejoblíbenější. A ač se může zdát, že je to Evropa, když tu odehráli já-nevím-kolik-koncertů, tak to Evropa bohužel asi není ač nám to američtí fanoušci pořád předhazují – “máte vždycky všechno první – merch, tour, alba…”, to sice možná ano, ale Vás mají kluci radši tak si vyberte – mít všechno hned nebo si počkat, ale být na seznamu favorites.


2 týdny od konce turné uplynuly, dvojčata jsou zpátky v LA a já se pořád snažím dostat přes pokoncertní depresi. Vkrádá se mi do mozku myšlenka na výlet do USA, ale díkybohu letenky jsou drahé jako … 

POKUD JSTE TAKY NĚKDY ZAŽILI POKONCERTNÍ DEPRESI – JAK JÍ “LÉČÍTE”?

Follow:
Share:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: