Dream Machine Berlin 3/11/2017

Včera jsem se vrátila z prozatím posledního mého koncertu na Dream Machine tour… Haha doufala jsem že toto nikdy nebudu muset říct, ale opak je pravdou. Každý sen musí jednou skončit. A nebo taky ne 😉

Momentálně je neděle, 5. listopadu (ehm ani mi nepřipomínejte jak dlouho mi to trvalo dopsat), ani ne jedna odpoledne a já ležím stále v posteli a usrkávám víno z plastového kelímku, který jsem si „ukradla“ na koncertě (platila se záloha takže jsem ho teoreticky zaplatila) zatímco se utápím v kvalitní pokoncertní depresi.

Tak abych se cítila ještě hůř, pojďme se podívat jak našich necelých 72 hodin v Berlíně vypadalo!

Ještě před tím než se vrhneme na Berlín, tady se můžete podívat na mé předchozí 3 zastávky na Dream Machine tour, plus hned několik způsobů jak se ztrapnit pře setkání s „celebritami“ (nerada někoho nazývám celebritou, všichni to jsou pořád lidi):

Tokio Hotel Dream Machine tour Praha 3.4.2017
Tokio Hotel Dream Machine tour Helsinki 9.4.2017
Tokio Hotel Dream Machine tour Varšava 12.4.2017
Jak se ztrapnit 101 – setkáni s „celebritami“

Ale nyní již doopravdy k Berlínu 🙂

Jely jsme z Prahy o den dřív, abysme měli čas se po Berlínu projít, uspořádat nájezd na Primark a v pátek si dát pořádně načas s tím se vypravit. Navíc naše cestování po Berlíně bylo docela usnadněno tím, že jsem tam již několikrát byla a z jejich systému S-bahn a U-bahn nejsem tak zmatená.

kaiserdamm Ubahn

Žádný velký toulky po památkách jsme neplánovaly, nebyl na to moc čas a ani se nám moc nechtělo. Takže naše turistování skončilo hned první večer, pěší procházkou k Braniborské bráně a zpátky. Cestou jsme navíc v jedno supermarketu objevily neuvěřitelně levné víno takže jsem sebou táhly ještě to. Druhý den jsme se akorát vydaly po ráno do Primarku na Walter-Schrieber-Platz, protože je není tak narvaný a je tam i odpoledne hezky uklizeno, a daly si kafčo ve Starbucksu naproti. Pak jsme se vydaly zpátky na hotel, abysme se mohli v klidu vypravit. Sice jsme neměly VIP, ale za a) náhoda je svině a za b) člověk chce tak i tak vypadat hezky.

Víno bylo tak trochu tématem našeho výletu. Za dva dny co jsme tam strávily, jsme vypily 4 flašky (pro mě + dalších pár piv na koncertě). Dále jsem také viděla lidi, které jsem od dubna ve Varšavě neviděla a potkala další, které jsem možná na předchozích koncertech zahlédla, ale neměla odvahu oslovit. Tokio Hotel koncerty pro mě již nejsou jen a jen o hudbě a tom vidět kluky, ale také potkat svojí druhou rodinu, Aliens. Řecko, Polsko, Švédsko… Je jedno v jakém jsme městě, vždy se tam sejde půlka Evropy. Před lety bych se to ani neodvážila říct, ale většina Aliens jsou strašně fajn lidi a tak potkávat nové a nové je docela příjemná záležitost. Jako každý fandom máme svoje mouchy a dramata, ale at the end of the day jsme skoro rodina.


KONCERT
boy don't cry

Ah koncert…

Od samého nákupu lístků mě znervózňovala jedna jediná věc – lokalita. Původně nám měla přijít od Treehousu emailem přesná adreasa pár dní před konáním koncertu. Ale později když přidali další termín v Berlíně tak adresu zveřejnili rovnou (asi se jim množily otázky). Zatracený Black Box Music, kdesi na okraji Berlína. Vůbec nepřeháním, když řeknu, že je to dobrých 30 minut z centra S-bahnem.

Jsou tu drby, že jim ta hala patří a o tom mám i svou vlastní teorii – je to Georgova „vina“, protože je to skrblík. Vsadím se, že dvojčata měli tenhle super megalomanský plán a představovali si centrum Berlína a pak do toho vplul Georg s „Ehm, kluci, to asi není úplně nejlepší nápad, ale mám tuhle super lokalitu! Ta se vám bude líbit! Sice fanoušci polezou dírou v plotě cestou na koncert, ale to nevadí! Stezka odvahy! Kdo to nenajde, to ani najít nechtěl!“ A takhle to dopadlo 😀 před tím, než jsme objevily jinou cestu, jednou z rad doopravdy bylo prolézt dírou v plotě (ano, to myslím naprosto vážně).

Takhle daleko jsem od pódia v novodobé éře Tokio Hotel ještě nebyla. Nejdřív jsem si myslela, že mi to bude vadit, ale ten prostor pro tancování a skákání stál za to. Užívám si místa vepředu a interakci s kapelou? Ano. Ale prostor k dýchání také není k zahození.

Snažila jsem se moc nenatáčet, přeci jen už jsem tento koncert měla možnost si nahrávat 3x tak jsem si ho naposledy chtěla užít na 100%. Ale pár videí jsem nakonec pořídila, protože už je to téměř tik.

durch den monsun

Setlist mají stejný jako během první části, i když tu a tam udělali menší změnu v samotném provedení nějaké písničky. A setlist je následovný (jedna z výhod nahrávání si koncertu 😀 a asi jediná výhoda):

Something New
Boy Don’t Cry
Feel It All
Love Who Loves You Back
Darkside of the Sun
The Heart Get No Sleep
Better
Cotton Candy Sky
We Found Us
Run, Run, Run
Black
Easy
Girl Got a Gun
Automatic
As Young As We Are

Encore:
What If
Durch den Monsun
Stop, Babe

Setlist byl pro nás před koncertem záhadou. Nikdo nevěděl jestli proběhly nějaké změny nebo neproběhly. A tak jsme na každou písničku, čekali napjaté jak kšandy. To je možná vidět i z videí, že jakmile se rozezní další písnička a všem dojde, co hraje tak najednou party pokračuje.

Každý koncert si užívám čím dál tím víc a doopravdy nechci aby Evropu opustili a jeli na tour po USA. Ideální stav by byl, být na jejich koncertě aspoň jednou do měsíce. Je to pro mě neuvěřitelně relaxující, prostě na pár hodin vypnout a užívat si. A hlavně by se měl člověk na co těšit.

Dream Machine je moje nejoblíbenější album, které kdy vydali a představa, že je znovu neuvidím na živo minimálně do roku 2019, né-li 2020, je hrozivá. Všem už bude přes 30, mě samotný bude min. 24 pak si uvědomím, že mi bylo 10 když jsem je objevila a jim 16-18… Hrůza, všichni stárnem (ale s větší grácií než Cody Simpson – co se tomu chudákovi stalo netuším, ale vypadá na 30 a né na to, že je o dva roky mladší než já).

Ne každý pochopí, proč mám vůbec za potřebí jít na ten samý koncert 4x, stejně tak jako mnozí lidé nechápou už ten samotný fakt, že máte oblíbenou kapelu. Kolikrát to nechápou samotní Aliens „už jsi měla VIP x krát, dej taky šanci jiným lidem“ apod. Ze sebe říkám – proč ne. Každého z nás dělají šťastným jiné věci a když někoho dělá šťastným chození na koncerty a potkávání se s kapelou – tak proti gustu….

Ano, dělá mě to šťastnou. Ten pocit, který se Vám rozleje tělem při prvních tónech úvodního songu, když všichni řvou z plných plic Durch Den Monsun, když se Tom usměje v reakci na řev poté co hodí paličku nebo ručník. Těch pár hodin kdy se Vám nikdo nesměje, že posloucháte Tokio Hotel, kdy si můžete s ostatními promluvit o tom jak někomu zachránili život nebo ta hodinky, co jste s kapelou v jedné místnosti na M&G a jejich pozornost je jenom na Vaší skupince.

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: