První láska je svině

Nikdy bych nevěřila, že budu psát posty tohoto typu, ale za a) mě neuvěřitelně baví je číst a za b) když se nemůžete zasmát sami sobě tak co potom můžete. Už jsem se s Vámi podělila o neuvěřitelné trapné rande, další trapasy si můžu nechat na příště. Dnes bych chtěla uhodit na trošku vážnější notu.

Poprvé v DonutShopu, Nebe v hubě, řeknu vám…

Skoro rok a půl ležel tento blog ladem, když nepočítáte těch mých pár zoufalých pokusů se dostat zpátky do rytmu blogování. Neumím Vám dát asi jeden konkrétní důvod. Sešlo se toho najednou tolik, že by ani jeden nevěděl kde začít. 3x až 4x týdně noční dvanáctky; těžce neschopný kolektiv na recepci takže se několikrát stalo, že jsem šla v 7 ráno z noční jenom si hodit šlofíka abych byla ve 13.00 zpátky; skončila jsem v hotelu a hledala si jinou práci/brigádu (která je naprosto super, takže konec mého působení v hotelu nebyl vůbec špatný); škola a psaní bakalářky (což asi trochu lžu, napsala jsem jí za týden před termínem, ale tak přípravy atd 😀 ); problémy s kamarády, jak jsem si tu už několikrát postěžovala a v neposlední řadě – kluci.

A o tom posledním důvodu bych chtěla mluvit dnes. Věřím tomu, že většina z nás si někdy prošla nebo projde vztahem, za který by si v retrospektivě vrazili. Mé středoškolské já by mi dalo pěstí. Na střední bych se propleskla, kdyby se mnou takhle mávali kluci. Né že by mě tenkrát nezajímali, ale já nezajímala je (haha, díky, Tokio Hotel!), takže jsem byla těch středoškolských dramat ušetřena a měla čas se soustředit na jiné věci a vybudovala jsem si i trošku cynický přístup. 


Víkendový výlet do Bastei v Sasko-Českém Švýcarsku

Což o to, fackovat se mám chuť i teď a to jsem dávno po střední.

První láska je svině (s prominutím). 

Ze začátku je všechno růžový, dokonalý a já nevím co ještě. Tahle růžová fáze mi vydržela relativně dlouho. Vesele jsem ignorovala i své (tenkrát) kamarády, kteří mi kolikrát během té doby na férovku řekli, že je to vůl. To jsem vždy odbyla tím, že ho neznají, nikdy ho nepotkali atd. Což by byl férový argument, kdyby fakt nebyl vůl. Ale to jsem pochopila až o něco později.

Zatímco lítám jak jojo od něho a zpátky k němu, tak na druhý koleji úplně ignoruji někoho jiného. To jojo-vání bych si i byla odpustila, ale za ten friend-zone bych si vážně vrazila… a z obou stran. Ale samozřejmě i toto jsem si uvědomila pozdě.

Kamarádka měla taky trošku divoký vztah (vztah ve volnějším slova smyslu) a mluvila o sobě jako o emoční sadomasochistcejá bych svoje chování nepopsala nijak jinak než-li emocionální harakiri

 On to nebyl ani vztah v oficiálním slova smyslu, nikdy jsme si neřekli „jo, jsme spolu“ nebo něco podobného. Protože do mě kamarádi neustále hustili, že to byl vůl, tak jsem neřekla ani slovo našim, protože to poslední, co jsem potřebovala, bylo aby do mě šili ještě oni. Ale asi tušili, protože jsem o něm normálně mluvila, ale rozhodli se v tom nerýpat. Co mě mělo varovat bylo jeho „nehledám nic vážnýho“ což z něj vypadlo chvíli po tom co jsme se poznali, né že bych na to zapomněla, ale když se to táhlo už nějaký ten pátek tak jsem si myslela, že změnil názor. Houby…

Ale vše zlé je k něčemu dobré. I když to bylo naprd tak jsem po určitou dobu byla šťastná a věřte mi, pro někoho, kdo se takhle šťastně možná nikdy necítil to bylo návykový. Sebevědomí – opět to samý, před tím jsem ho měla minimální, připadala jsem si tlustá, ošklivá a já nevím co ještě, ale ať je to sebevětší blbec tak to chování k ženám měl zmáklý na jedničku. A jestli bych měla hledat pozitivum i v tom nejhorším – tak v tom aftermath-u jsem zhubla takže sama sobě už nepřipadám tlustá 😀

Plyne z toho nějaké ponaučení? Ne-friendzonovat nikoho? Nerandit s blbcema?  Nebýt emoční sadomasochistka ani nepáchat emocionální harakiri? Kdo ví… 

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: