Recent Posts

  • PLAYLIST LÉTO-PODZIM 2020

    PLAYLIST LÉTO-PODZIM 2020
  • Hudebnící a sexuální obtěžování

    Hudebnící a sexuální obtěžování
  • Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ

    Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ
  • KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava

    KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava
  • Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

    Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

Durch den Monsun – 12 let poté


12 let… Pro někoho komu je “jen” 22, to je neuvěřitelně dlouhá doba. Každý rok, když se blíží patnáctý srpen tak jsem jako na trní, ale letos se to datum přikradlo ani nevím jak a seplo mi to až v úterý odpoledne, když mě kamarádka označila ve “výroční” fotce.
Je to 12 let, co vstoupili do mého života. 15. srpna je den vydání jejich prvního singlu, mé “pravé” výročí je až za pár dní, sama nevím přesně kdy, ale cca poslední týden letních prázdnin. Plně si uvědomuji, že né každý je takový hudební fanda a né každý dokáže pochopit, co pro někoho může parta cizích “týpků” znamenat – nemám s tím sebe menší problém. You do you, boo.

V létě před dvanácti lety, jsem přespávala u kamáradky na chatě a dopoledne o víkendu jsme sledovali, tuším že, ESO na Nově. To ráno si pamatuji jako by to bylo včera. Akorát hráli klip, co byl na druhém místě, když moje kamarádka takovým pohrdavým tónem pronesla “to určitě zase vyhrála ta kapela s tou šerednou holkou”. Já neměla ani tušení o čem mluví, ESO i T-music byli časově úplně mimo můj dosah, protože (stále) ráda vyspávám. A světe div se, na prvním místě byli Tokio Hotel s Durch den Monsun. Nevím, co se honilo hlavou mě, ale pamatuji si jí, jak schovává obličej do gauče se slovy, že se na to nemůže dívat. Já chtěla být dobrá kamarádka, tak jsem taky prohodila nějakou hloupou poznámku. Jenže oni tam byli týden co týden, nejdřív s jedním klipem a pak dalším a já se pomalu začala přistihávat, jak si pobrukuju a dokonce jim to první místo v ESU i přeju. 
Posledním hřebíkem do mé fanouškovské rakve bylo Bravíčko a pro mě prozření, že v kapele nezpívá ošklivá holka. A to byl více či méně můj první dojem – divno-kluk, co nosí make-up, hiphopper s dready v rockový kapele, orangutan s basou a obyčejný kluk od vedle za bubny. V roce 2005 nebyl kluk s makeup “běžný” a ještě ta jejich “drzost” být z Německa a hrát německy – to byla pro mnohé poslední kapka. Ale mě k nim něco táhlo a s odstupem více než dekády, asi dokážu říci co. Odvaha, železné koule (s prominutím)… Celá ta idea, nebát se být jiný, mi mluvila do duše.
Omezené myšlení lidí a fakt, že kvůli hudbě, která se Vám líbí, Vás budou lidi šikanovat… to byla kudla do zad. Kolikrát se člověk sám sebe ptá – co by bylo, kdybych to ESO nikdy neviděla, nikdy si nekoupila to Bravíčko. Ale opět, teď zpětně toho nelituji.
Většinou posty tohoto typu bývají plné řečí o tom jak jim dodali sebevědomí, zbavili je strachu z XY… To všechno zní strašně hezky, taky bych chtěla najít kapelu, které si magicky prdne a já budu sebevědomá beze strachu. A právě takovým řečem mám strašný problém věřit. Že vám hudba pomůže překonat depresi, stavy úzkosti – tomu věřím, na 100%.

Co pro mě Tokio Hotel znamenají?

Hodně. Po dvanácti letech se nedá říct nic moc jiného, že ano? Oni jsou tvůrci hodně dobrých a hodně zlých momentů v mém životě, ale ty dobré vždy převáží ty zlé – ty zážitky, cestování, kamarádi. Nic lidi nestmelí tak jako stání ve frontě před halou v třeskutém mrazu.
Mé desetileté já by nikdy neuvěřilo, že s nimi jednou budu v jedné místnosti natož že jim stanu v tváří tvář a budu s nimi mluvit. Ani jednou, natož třikrát – to je 100% dream come true. A k tomu to asi spěje – Tokio Hotel jsou pro mě prostředkem plnění snů. X věcí, co jsem chtěla udělat, jsem nakonec uskutečnila z části díky nim – cestování, tetování, učit se jazyky (i když znalost pokulhává)…

Nebýt jich tak nikdy nepojedu do Varšavy, natož abych letěla do Helsinek, nikdy bych nepotkala lidi z celého světa, kteří se stejně jako já sjeli do jednoho místa, aby zažili Tokio Hotel na živo. Nikdy bych pravděpodobně netancovala jako magor v první řadě a ještě tomu s pivem v ruce, nikdy bych překotně nesháněla kýbl na zvracení, aby mi poděkováním byla věta “ugh I can’t meet them if I’m gonna puke my brain out”, nikdy bych nebrečela jak malá holka na zadní sedačce auta před rodiči…

Všechno to jsou takové maličkosti, které když se sečtou, tak je to něco neuvěřitelného.

Follow:
Share:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: