Recent Posts

  • PLAYLIST LÉTO-PODZIM 2020

    PLAYLIST LÉTO-PODZIM 2020
  • Hudebnící a sexuální obtěžování

    Hudebnící a sexuální obtěžování
  • Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ

    Dahvie Vanity – kawaii monstrum / ČÁST PRVNÍ
  • KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava

    KONCERTNÍ MAKE-UP V // Ice Nine Kills Bratislava
  • Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

    Tour… aneb jak šlo všechno do pr…pekel

Jak se ztrapnit 101 – setkání s “celebritami”


Pokračování seriálu “proč jsem to největší nemehlo?” Člověk by doufal, že v momentech kdy by se hodilo aspoň předstírat, že nejsem chodící fail, se dokážu přemoci a neztrapňovat se na každém kroku. Ale chyba lávky… 

Ačkoliv IRL trapasů mám víc než dost a teoreticky by mě měli trápit víc, než trapasy před skupinou neznámých lidí, kteří si za pár hodin ani neuvědomí, že mě kdy potkali. Ale opak je pravdou. Sice pokaždé říkám, že jeden z mých cílů při setkání s nimi je je rozesmát, ale jsem si téměř jistá, že jsem nemyslela nikdy nemyslela toto. Rozesmát se nerovná nechat je smát se mě. A co víc, čím víc je potkávám tím větší mám pocit, že si mě aspoň matně pamatují.

Ale no co, aspoň vím na co se jich příště můžu ptát “Do you, guys, remember the total twat that almost fell face first over a chair?”

Berlín 2015  

Berlín bylo moje poprvé. Poprvé jsem je měla potkat a po deseti letech vzdáleného obdivování, kdy jste nejblíž byli na koncertě a i tak to bylo tak na 30 metrů, to s Vámi pořádně zamává, ať si myslíte že jste sebe-dospělejší.
Po celou dobu Q&A jsem byla naprosto v klidu, celé to „omfg oni jsou praví“ (a to jsem si myslela, že tento pocit jsem vyplavila v roce 2010 po koncertě v Praze, ale očividně ne) mě chytlo až když jsem stála tak 2 metry od nich ve frontě na samotné M&G (čti “fotky”). Stála jsem tam možná 5 minut a celou tu dobu jsem z nějakého důvodu hypnotizovala Georgovu čelist (úplně tu zadní část čelisti – pořád to mám před očima 😀 ) a najednou se ozvalo pobavené „Are you coming or not?“ načež jsem se z toho transu probrala, koukla na Mika (to to byl ještě pohodář), co stál vedle mě s pobaveně zvednutým obočím a  pokynul hlavu směrem k nim, a až pak na ně samotné a hlavně na Toma, který na mě mával rukou ať jdu k nim. To jsem chtěla být ještě vysoká, takže jsem měla podpatky a jak jsem se rozešla směrem k nim s nohama jak ze želatiny tak jsem zakopla o kabel k bůhvíčemu a trošku zavrávorala. Moje mysl se rozběhla samozřejmě směrem „kruciprdel já padám, kdo mě chytí?“ a rychle jsem mrkla na ně zatímco jsem chytala rovnováhu (tohle všechno se odehrálo asi během setiny vteřiny  – zase jsem jenom melodramatická). Gustav se tvářil tak jako vždycky, Bill na mě vůbec nekoukal, Tom mě sledoval trošku v obavách že mu padnu k nohám (holky mu padají k nohám nonstop, ale asi bych byla první, která by to udělala doslova) a Georg si vytáhl ruku z kapsy pravděpodobně ready zachraňovat trotla v nesnázích jelikož byl nejblíž, kdyby nebylo zbytí.

Skvělý první dojem, Nikolo, fakt skvělý…

Po znovu nalezení rovnováhy, ujištění od Erika “You got this!” a úspěšném doklobrtání se mezi ně, jsem dala Tomovi do ruky svůj telefon aby mohl vyfotit skupinové selfíčka. Když mi chtěl telefon vrátit tak jsem zakroutila hlavou a zahuhlala (byla jsem v šoku že jsem vůbec vydala hlásku natož celou smysluplnou otázku) “can we take TORG selfie too?”. Tom mi samozřejmě nerozumněl takže na mě vyvalil oči a “sorry, what?” Zopakovala jsem znovu a tentokrát i dodala “you,Georg and me” kdyby náhodou byl ten zádrhel v TORGu. Nic a zase jenom “what?” .Zopakovala jsem to potřetí co nejhlasitěji jsem v tu chvíli dokázala. Pálily mě oči, bylo mi do breku, byla jsem ráda že stále žiju a dýchám – ta úzkost v té chvíli byla neuvěřitelná. V tenhle moment už všichni poodstoupili protože mysleli, že chci selfie jenom s Tomem a můžu asi zkonstatovat že nám oboum bylo trapně – mě protože jsem hovado co neumí mluvit a jemu se kroutili prsty protože málem rozbrečel jednu blbku (což se snažil zachránit konejšivým hlazením po zádech, ale jak si dokážete představit to situaci vůbec nepomohlo, protože to poslední co potřebuju je jeho lítost). Naprosto upřímně, takhle trapně jsem se nikdy před tím a ani potom ještě necítila. Díky bohu třetí zopakování pomohlo, dal mi telefon k odemknutí a dotáhl Georga, který byl docela v šoku že ho někdo chce. Jediná dobrá věc co z tohoto vyšla je to, že se Tom na tom selfíčku usmívá, sice je to pořád ten “this is so awkward” úsměv, ale ten v tom vidím jenom já. Po tomto shitfestu se ještě vyfotila profesionální fotka (s jeho rukou stále na mých zádech a výrazem “prosím nebreč”, aspoň Georg se tvářil hrdě, že ho někdo chtěl na selfíčku) a já poté doslova, bez jakéhokoliv přehánění, vzala nohy na ramena a vypadla odtamtud co nejrychleji jsem mohla.
Jen co jsem vypadla z té místnosti tak jsem měla konečně pocit, že se můžu znovu pořádně nadechnout a již podruhé za ten večer, sjela se zády podél zdi k zemi a uvažovala kde se zahrabu. Ale plná síla tohoto trapasu mě naštěstí zasáhla až v autě cestou domů, jinak bych se tam asi musela vrátit a prosit je aby mě zabili 😀

Praha 2017

V Praze moje zkáza započala již tím, že jsme ještě před koncertem vypili flašku vodky z džusem, ale na meetko po koncertě už jsem byla… nechci říct střízlivá, ale uzemněná natolik, že byste nepoznali co jsem před třemi hodinami do sebe nalila. Logika za naším počínáním byla taková, že když se dostatečně opijeme před koncertem tak i když toho “vypotíme” na koncertu tak nebudem z meetka tak na nervy. Což o to, náš plán fungoval, ale ta dvoudenní kocovina mi za to asi úplně nestála a ani toto…
Vyfotila se profesionální fotka což bylo znamení, že bych měla vypadnout, studiová světla byly oslepující, takže jsem toho moc neviděla. Ale vydala jsem se směrem, kde jsem si matně vybavovala, že stál Steffen (jejich bodyyguard) a kdy byla mezera na projití ven z toho oslepujícího kruhu světel. Byla jsem zhruba na úrovni Georga, když mě Steffen chytil za předloktí. Moje hrdé já se v tu chvíli probralo a tu ruku jsem vyškubla, protože chodit umím i sama, duh… V tu chvíli mi to od Steffena přišlo strašně neurvalý, byla jsem na odchodu sama a doopravdy jsem neměla v plánu se obrátit a skočit jim kolem krku a nenapadal mě jiný důvod proč by cítil potřebu mě táhnout za ruku pryč. (popisuji to dramaticky, nikam mě silou netáhl, jen tak jemně vedl jiným směrem než jsem chtěla). Udělala jsem asi další dva nebo tři kroky, když se přede mnou najednou objevilo jedno z těch křesel, na kterých před tím seděli. Samozřejmě jsem do toho narazila a málem přelítla hubou napřed, kdyby nebylo Steffena, který mě opět chytil za předloktí a škubnutím stáhl zpátky. Kdyby to bylo jenom mezi mnou a Steffenem tak je všechno v suchu, ale z poza mých zad se ozval dusivý smích, zoufale maskovaný kašlem a i Steffen si chrochtnul, když se mnou to křeslo obcházel. Byla jsem rudá až (s prominutím) na prdeli a ani jsem neměla tu odvahu se ohlížet, abych zjistila kdo se dusí – ale má až děsivá znalost jejich hlasů, chování atd mi napovídá že to byl Tom nebo Georg (nebo oba), vzhledem k tomu že byli nejblíž tomu zpropadenému křeslu a nemuseli být tak oslepení tím světlem hned vedle toho. A taky proto že oba jsou neuvěřitelní trollové.

Varšava 2017

K mému štěstí nebyla zatím má poslední zastávka u TH tak trapná, ale spíše šokující (pro mé ego a sebevědomí a to v dobrém slova smyslu). Varšava byl taky moment, kdy jsem měla pocit, že mě znají nebo aspoň matně pamatují (což vzhledem k věcem uvedeným výše není zrovna povzbuzující – ale snad jim jsem jenom povědomá a nemají se mnou spojený to že neumím mluvit natož chodit)

Ve Varšavě se stal sen každé fanynky mojí největší noční můrou. Je jedno kolikrát si zopakujete, že byste s nikým slavným nic mít nechtěli nebo jak je ten člověk pro vás přitažlivý nebo nepřitažlivý, tak stejně do nějaké míry toužíte po jejich pozornosti. Já jsem nesvá i z pozornosti “normálního smrtelníka” takže pozornost týpka, ze kterého jsem hotová už skoro dvanáct let je nervy-zničující. Jestli něco neumím nebo na to nemám radar tak je to flirtování. A tak jsem toho, že jsem byla v první řadě co stála, hodně rychle litovala.
Už v článku z Varšavy jsem zmiňovala Tomovi pohledy a i to že je docela lehké získat jeho pozornost. Tehdy jsem se jeho “obětí” stala i já. Nikdy jsem při Q&A nebyla takhle blízko a viditelná (druhá řada, ale první řada co stála) takže jejich pohledy jsem si nikdy nějak nebrala, protože bylo těžký z poslední řady říct jestli koukají na Vás nebo jinam.

Co jsem vypozorovala a co mi potvrdili i další lidi, je to, že si vždy vybere několik šťastlivců/obětí a na ně se střídavě kouká (zírá je asi přesnější vyjádření skutečností) pokud na něj konkrétně nemluví někdo jiný nebo někomu neodpovídá. Ale jinak střídavě vejrá (nemám jiného slova) na vybrané lidi a je jedno jak blízko nebo daleko od něj stojíte. Nevím jaký v tom má systém a tvrzení, že si vybírá ty nejhezčí, mi přijde jednak z mé strany neuvěřitelně egoistické a hlavně velice nepravděpodobné, že bych se tam zařadila i já. No každopádně se to stalo a se slečnou, co stála vedle mě, jsem do sebe šťouchali abysme se ujistili, že se to ani jedné, ani druhé nezdá.
A to vejrání pokračovalo i na koncertě. Ale tam to přisuzuji skutečnosti, že jsem vysloveně v první řadě tancovali a byli jsme asi jediné.

–  –  –

Jaké z tohoto plyne poučení? Naučte se mluvit, chodit a asi se neožerte jak dogy jen pár hodin před.

Pro uklidnění mé malé dušičky – máte i Vy nějaký pěkný trapásek před jakoukoliv celebritou?

Follow:
Share:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: