I don’t have friends…

Takto podobně vypadá dost mých pátečních a/i sobotních večerů. Sama doma, na gauči se skleničkou vína. V mém podání, věta „já nemám kamarády“ není vtip jako v podání mnoha jiných, ale realita.

Ještě donedávna jsem žila v přesvědčení, že kamarády mám. Nebo alespoň dva. Ale po jednom dalším, pro mě typickým, pátečním večeru, flašce vína, probrečeným balíčku kapesníků, protože nejlíp se politujete vy sami, jsem dospěla k názoru, že lidem, které jsem považovala za své (nejlepší) kamarády, jsem upřímně jedno a už jim nestojím ani za odpověď natož osobní setkání.

V ten samý večer jsem si také uvědomila, že jediní přátelé, co mi zbyli nebo o kterých jsem ani nevěděla že mám, jsou lidi, co jsem potkala na koncertech nebo v rámci fandomu na internetu. Což je na jednu stranu potěšující a pro mnohé možná i uklidňující, jelikož to vyvrací stigma že se na internetu kamarádi najít nedají. V mém připadě nás pojí oblíbená kapela, takže máme vždy alespoň jednu věc společnou.  S mnohými jsem se viděla i osobně, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni z jiných zemí apod. tak moc šancí vidět se i mimo turné moc nemáme.

Internetoví kamarádi jsou fajn, ale co si budeme povídat, irl kamarádi jsou vždy lepší.

Je to jeden z mých cílů pro můj nadcházející dvaadvacátý rok života – protřídit své kamarády (ve volnějším slova smyslu) a zbavit se těch nepravých. Protože čeho je moc toho je příliš a je to to poslední co potřebuji. Nepotřebuji kamarády, co mě znají jen když něco potřebují nebo když nikdo jiný nemá čas. Nepotřebuji kamarády, kteří mi dva týdny nejsou schopní odpovědět na zprávu.

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: