Dream Machine 12/04/2017 Varšava

 A poslední zastávkou na mé spanilé Tokio Hotel jízdě byla Varšava. Tento post bude delší než ty zbylé dva, protože je to nejčerstvější v mé mysli a narozdíl od Prahy jsem ve Varšavě v sobě něměla flašku vodky (byla jsem uvolněná, ale za tu dvoudenní kocovinu mi to nestálo).

 

Vyrazily jsme z Prahy v úterý nelidsky brzo ráno a plánovali sraz na Varšavském nádraží v půl třetí. Ale to jsme nevěděli že nějaký dobrodruh takhle brzo ráno skočí pod vlak a tak nás čekaly dvě hodiny uprostřed pole a následné couvání do předchozí stanice a objížďka po jiné trati. Do Varšavy jsme místo ve 2 dorazily asi v půl šesté a byly rády že jsme rády. Po následné chvilce bloudění při hledání našeho apartmánu jsme dorazily a místo party se zmohly na akorát tak na pizzu za rohem a pivo.
Tak jako obvykle jsme podcenily zimu a klepaly jsme kosu celou dobu 😀

Do Varšavy jsem jela s pražským lístkem a bez VIP. Byla jsem lehce ve stresu jestli mě s pražským lístkem pustí na koncert i když mi to slíbili a měla jsem to černý na bílým. Na místě mě při pomyšlení, že je to poslední koncert popadlo něco neznámého a koupila jsem si ještě na místě VIP balíček Room 483 s M&G před koncertem. A to, dámy a pánové, bylo to nejlepší rozhodnutí a ještě lepší M&G. Ve frontě na balíčky jsem naprostou náhodou potkala další Češky, které taky měli jen lístek z Prahy, tak jsem se k nim přidala. Celý den jsem trpěla šoky že tam byly další Češky, ale pokaždé se z nich po dalším slově vyklubaly Polky, takže když už jsem jedny našla tak se jich budu držet.
Nakonec se i ukázalo že jsme v Praze stály na meetku hned za sebou 😀
Součastí byla i backstage tour, kterou provázel Thorsten z Threehousu. Což bylo zajímavý, pro mě asi zajímavější než soundcheck který je dělaný jen na oko. Thorsten zmínil jak dlouho jim trvá postavit pódium, kolik lidí ho obvykle staví, kolik náklaďáku a tourbusů mají, po kolika lidech atd. Zkrátka backstage informace, při čtení popisu balíčku před tour jsem doufala, že nás vezme na podium abychom se podívali jak to vypadá i „tam nahoře“, ale to se nekonalo.
Ale i tak tou nejlepší částí bylo Q&A a samotné M&G, a to následovalo po již zmíněné tour po „zákulisí“.
Jednou jsem měla i na Q&A dobré místo – druhá řada, ve stoje hezky opřená o sloup. To Vám byl výhled. Již check-in na VIP byl pozdě a tak když už měl check-in další balíček mi sotva začali Q&A. Ale i přes zhruba půl až třičtvrtě hodinové zpoždění s náma kluci strávili jen u Q&A asi půl hodiny, což oproti Q&A po koncertě je sakra rozdíl. Ale taky strávili asi 10 minut debatou zda „Ahoj“ je polsky nebo ne. Bylo jim řečeno že je to česky, ale hádejte jak publikum pozdravili při koncertě? Ahoj 😀 Trollové…
Částečně za to přebírám zodpovědnost. Byla jsem až ke konci řady na fotky a doufala jsem že po té Ahoj debatě jim dojde, že když jim řeknu Ahoj tak že jsem Češka. A to jsem asi přecenila jejich mentální kapacitu v ten daný moment. Takže místo Ahoj zpátky a úsměvu se mi dostalo zmatenýho pohledu od Toma.
Opět narozdíl od Prahy, kde byli všichni více méně v černém, v Polsku přinesli se sebou trochu barvy (narozdíl ode mě, já budu na fotce opět plovoucí hlava). Těsně před tím než dorazili se na Twitteru objevili selfiečka z rozhovorů z toho dne a my (nebo aspoň já) měly dilema – jestli se převlíknou tak to bude blbý, ale jestli ne tak nás omejou. Snesu hodně, ale Tom v upnutém lehce průsvitném bílém triku byl vždycky moje slabost. A nepřevlíkli se…
Tentokrát jsem se na nic ptát nechtěla, dost dobře jsem nevěděla na co a nechtěla jsem brát šanci polským fanouškům (ikdyž je to sakra blbost) + jsem se nechtěla ptát na nějakou blbost a dát jim šanci aby mě vytrollili.
Jestli kluky (aka Tokio Hotel) znáte tak Vás na Q&A nic nepřekvapí. Ve Varšavě jsem ale brečela smíchy. Po celé story o tom jak klučina jede do Varšavy až odněkud z Dánska se na něj Tom podívá a smrtelně vážně řekne „Welcome to Poland“ tak se nemůžete nesmát. Stejně tak když do hrobového ticha a šoku po otázce, zda Tom ví jak se polsky řekne „pussy“ a Tomově odpovědi že neví, ale chtěl by vědět jak říct „wet pussy“, Gustav zahaleká „kurva!“ No nesmějte se. A to bylo i to první a poslední co během Q&A řekl 😀
Další vášnivou debatu vyvolala otázka proč nehrajou starý (německý) písničky a jestli třeba ještě někdy zahrajou něco ze Schrei. Bill na to reagoval pištivým výkřikem „Guys, you are not kids anymore!“, ale slečna ještě asi je protože pořád omílala to samý dokola jak hluchá, ale jinou reakci než „you are not kids/you are not 12“ z nich nevymámila. Se starou érou souvisí i Billův look a k němu se váže i další otázka – ve Varšavě měl černě nalakované nehty, z čehož slečny orientované na něj měli málem záchvat, a tak padla otázka jestli si plánuje znovu nabarvit i vlasy na černo. Tohoto potrollu se tentokrát chopil Tom, nejen král selfie ale i trollení (vážně mě udivuje že lidi berou smrtelně vážně všechno co řekne), a řekl (volně parafrázováno) že to Bill bere postupně takže nejdřív nehty, pak vlasy a nakonec bude zpívat Ich Bin Nicht Ich – na čež ti nevybavení smyslem pro sarkasmu začali kvílet radostí zatímco ostatní brečeli smíchy.
Kluci byli ve skvělé náladě a nikam nespěchali, ale Tomovi pohledy mě v jednu chvíli donutili nenápadně zkontrolovat jestli nemám rozeplý poklopec nebo co, chlapec co docela kvalitně/hladově rozhlížel a ač získat jeho pozornost je poslední dobou velice jednoduché tak toto bylo nervující.
Je to paradox – na jednu stranu chcete tuto formu pozornosti, ale zároveň nechcete. Bless his heart, že se jenom díval a nedělal nic jiného – to by mě vezli.
Nebylo by to Tokio Hotel M&G aby z toho nevzniklo i menší drama(ta). Bill dostal otázku jaké tři módní trendy by chtěl aby zmizeli. Mimo kožešinu, kožené oblečení/doplňky a žabky Bill také zmínil že by prostorové náročnější lidé neměli nosit legíny s balerínami, protože je to nezeštihluje ale dělá to pravý opak. A samozřejmě lidi, co tam ani nebyli hned začali na internetu řvát že Bill byl fat-shaming atd.
Další zádrhel byl když Georg načapal slečnu v první řadě natáčet (což je proti pravidlům, který před každým meetkem slyšíte stokrát) a šťouchnul do Steffena (bodyguard, co stál nad ním), který slečně „pomohl uklidit“ telefon a následně donutil nahrané věci smazat. Což byla ještě příznivý výsledek pro onu slečnu. Ale kamarádka oné „oběti“ se ještě ten den nechala slyšet na Twitteru, že Georg je dickhead. Za a) good on him že si nenechá (s prominutím) srát na hlavu a za b) porušila pravidla tak jediný dickhead je ona za to, že to dělá v první řadě a ještě se nechá chytit (aka já v Berlíně  před dvěma lety nahrála celé meetko akorát jsem nebyla blbá a necpala se do první řady) a konečně za c) takovou overreaction bych pochopila kdyby Georg trval na tom že jí má vyhodit, ale to neudělal jen ho upozornil, protože Steffen toho moc přes ty ostrá světla neviděl. Ale slečna asi nečekala že si toho všimne někdo, kdo stál celou dobu doslova nad ní, čili já, a dá jí to sežrat. Tweet smazala a mě si blokla. Yay!
Po většinu Q&A jsem se vnitřně radovala že Mike, jejich asistent, tam není. Ale ke konci se přeci jen objevil, bohužel. S Mikem jsem nikdy osobně neměla problém, při FIA v Berlíně mi připadal jako fajn chlápek, ale co tuhle tour předvádí je na facku. Aby říkal lidem že nejsou dost VIP na to aby na kluky při focení vůbec promluvili je i pro mé arogantní já trochu moc. Jde to říct jinak, lidštěji a né to nechat vyznít že kolem nich nesmíte skoro dýchat abyste jim neubírali kyslík, který jste si nezaplatili.
Takže neuvěřitelně ráda sleduju jeho výraz když někdo jeho nesmyslný pravidla poruší, pohled k nezaplacení. Ty standartní pravidla jako žádné objímání, líbání atd chápu, kdyby měli objímat každého tak tu tour neodehrajou, protože chytí každou chřipku. Ale abych s nima nemohla prohodit pár slov tak to pardon. Sice jsem nikdy mezi nima nebyla ve stavu kdybych byla vyloženě ukecaná a jsem ráda že ze sebe dostanu dva pozdravy a bez škobrtnutí přijdu a odejdu – celá ta situace, kdy na vás šajní studiová světla a nevidíte nic, ale víte že vás všichni sledují je na palici a vyvolává ve mě neuvěřitelnou úzkost, upřímně já už nejsem nervózní z kluků, ale z toho okolí.
Po Q&A byl opět čas na fotky, tentokrát jen profesionální foto. Ve 2015 jsem se lehce otrkala, 3.4. v Praze ještě víc takže nyní ve Varšavě jsem k nim šla s bůhvíkde nalezeným sebevědomím (pravděpodobně proto že jsem věděla že před Tomem se nemůžu ztrapnit víc než tenkrát v Berlíně a Steffen mě nenechá jako v Praze se málem přerazit o křeslo, který jsem přes ty studiový světla neviděla, jen tak mimochodem na mojí obranu).
Opět jsem se snažila být vtipná a po té Ahoj debatě jsem si myslela že se jim to v mozečkách usídlilo a pozdrav „Ahoj“ pochopí jako „hej jsem Češka!“. Tom mě (opět) sjel pohledem (what’s new… ale poklopec byl v pořádku, už jsem ho kontrolovala), co dělali ostatní netuším – viděla jsem jeho výraz a chtěla zmizet (v dobrém). Moje hypotéza se více či méně potvrdila, ale myslím že jsem je tím „ahoj“ zaskočila protože to co z Toma vypadlo nebylo určitě anglicky ani německy a snad ani pořádně Česky, ale snažil se.
Ještě jsem k nim ani nedošla a už měli nastavený ruce aby mě vzali kolem zad. Vždycky jsem se bála si vyloženě stoupnout k Tomovi, aby mezi mnou a Billem nebyla zbytečně velká mezera, ale tu jsem si řekla „fuck it“ a – nemám jiného slova než – nasrala se Tomovi na bok (na fotce to tak ale nevypadá). A poprvé jsem zažila to o čem lidi mluvili i minulou tour – Billovo tahání za bok aby náhodou Tom neměl víc Vaší pozornosti než on. Já se ani nehla a nevím jestli se nakonec posunul on blíž nebo tam bude ta trapná „I don’t like you“ mezera (ale posunul se). Ale vzhledem k tomu že já ať dělám co dělám tak vždycky cpu svojí zadnici do jeho rozkroku (NEVĚDOMKY, ok? Nevím jestli je to moje chyba, protože stojím divně, nebo jeho, protože se na lidi prostě lepí no matter what) tak se vsadím že se posunul a můj zadek bude víte kde… Zpětně ráda hlásím, že pro jednou jsem to neudělala.
Tady jsem foťák s fotografkou našla bez problémů, oproti Praze mi ty světla připadaly tlumenější, takže vím jistě že se dívám správným směrem. Víc se bojím aby se oni tvářili normálně, protože na jedné fotce z Prahy má Tom vyloženě derp výraz a na dalších fotkách chybí Gustav, protože si odběhl a fotografku to očividně nezajímá (to holka je story sama o sobě). Cvakla spoušť Billova ruka zmizela a Tomova ruka mi sjela po zádech až na bok/skoro-zadek-ale-né-uplně-region (v ten moment jsem děkovala bohu že mám na sobě o velikost menší bodýčko a nic mi z kalhot nepřetejká) a s jeho thank you a popostrčením jsem šla v šoku a s pozdravem pryč. Skvělá práce, Nikolo, opravdu skvělá 😀 ach jo… po třetí a stejně se z něj vždycky skoro po-to.
Po M&G nás „vyhodili“ zpátky ven a s holkama jsme rozhodly jít si někam pro jídlo a podat informace z Q&A atd zbytku co tam nebyl zatímco se schovávat někde v teple a suchu. K hale/klubu jsme se vrátily až těsně před sedmou a přišly jsme akorát včas – už pouštěli VIP. Procpaly jsme se dovnitř, odložili si v šatně a smířený s faktem že to první řada nebude se šouraly do haly. A už od hlavních dvěřích do sálu jsme viděly místa v první řadě na Tomově straně takže jsme přidaly do kroku a pak se radovaly jak malé děti zatímco jsme držely místa i pro zbytek naší skupinky co neměl VIP. Z mého pohledu tento flek byl dream come true – nikdo se vám nelepil na záda, mohli jste si v klidu dojít na bar, na záchod a bez nějakých hádek se vrátit zpátky. Jsem na sebe i pyšná že jsem písničky odskákala s pivem v ruce/zubech a nepolila se, čas poplácat se po zádech.
Ale ukázalo že naše místa nejsou úplně ideální, protože jsme stály teoreticky mimo pódium, ale měly jsme tolik místa jelikož za námi nikdo nestál (ano za první řadou nikdo nestál! Všichni byli nacpaní buďto veprostřed fanzony nebo až zhruba v půlce sálu za záterasou v general admisson zóně) takže to byla maximální party a tancovačka a kluci (hlavně dvojčata) na nás koukali + hráli/zpívali otočení k ním dost často i když jsme byly docela mimo pódium. Nedivím se protože jsme byly jediné kdo vyloženě tancovali/pařily, zbytek sálu akorát máchal rukou ve vzduchu – to je tak když se na sebe cpete.
Během akustického setu a songu Run Run Run přišlo na fan akci, které jsem tedy vůbec nevěřila. Měli jsme si všichni sednout na zem a být v klidu. A světe div se, celý klub si vážně sednul a to včetně sekuriťáků co hlídali zóny – neuvěřitelné. Byla to úplně jiná atmosféra než když všichni stojíme a díváme se na koncert přes mobily ostatních.
Několikrát jsme si vysloužili titul „best crowd“ i když ten klub zdaleka nebyl plný ani poloplný. Bez pochybností, nejlepší koncert kterým mohli uzavřít evropskou část turné.
I za mě jsem si ho užila nejvíce. Paradoxně Praha byla za mě nejhorší už jenom kvůli té tlačenici a blbé organizaci, ale byla jsem ráda že bylo docela plno.

 

Sdílet:
Close Me
Looking for Something?
Search:
Post Categories: