Bratrské trio z Las Vegas, ale původem z kanadského Toronta; Remington Leith, Sebastian Danzig a Emerson Barrett. První unsigned umělci, co vyhráli MTV Musical March Madness v roce 2014 a od té doby jsou na téměř nepřetržité tour ukazujíc neuvěřitelnou oddanost svému umění. Jejich dechberoucí živé vystoupení si získali rychle rostoucí fanouškovskou základnu (Soldiers of The Royal Council) a v roce 2016 vydali dlouho očekávané debutové album, Boom Boom Room (Side A) pod Sumerian Records.

Je rok 2018 a Palaye Royale jen přidávají úspěchy za svůj pomyslný opasek, včetně strhujícího vystoupení na letošním Slam Dunk festivalu, dokončení poslední Warped Tour stejně tak jako nahrání a vydání jejich sophomore alba, Boom Boom Room (Side B). A jaké že je?

Skáčou do toho rovnýma nohama a otevírají album s Death Dance. Skladba se zabývá negativama moderní společnosti a konfliktními zásadami, které prosazuje. Pokroucená self-image, pochroumané mentální zdraví a nezdravé cesty útěku toho, které chtě nechtě používáme. Během prvních tří minut je všem jasné, že se zdaleka nevydají cestou přeslazeného pop-rocku/pop-punku s Boom Boom Room (Side B).

I když je to méně komplikované než úvodní skladba tak Teenage Heartbreak Queen rozproudí adrenalin od prvního kytarového riffu. Neodolatelná melodie, syrový, ale dynamický rock a dechberoucí harmonie budují intenzitu a dávají na odiv elegantní práci s nástroje. Sebastianova kytara na této skladbě, stejně jako na zbytku alba, je neskutečná. Konzistetní jak z pohledu vedoucího nástrohe tak rytmu.

You’ll Be Fine se vrací k debatě o mentální individualitě, prezentujíc vnímavý pohled na to jak “neběžnost” je vnímaná jako negativum. Pro Emersonův výstup na bubnech snad nemám slov – nekonečně zajímavý a impulzivní. Stejně tak Remingtonovi vokály, jeho barva hlasu je stále něco, co mi nahání husí kůži, což v kombinaci s temnými tématy, kterých se texty dotýká, je nebezpečná kombinace.

Není zcela tak pravdou, jak byste u Palaye Royale mohli čekat, že “čím hlasitější a bláznivější tím lepší; i když to živě rádi drží hot and heavy. Ale Dying In A Hot Tub, Mrs Infamous (My Sweetness) a do určité části i Hospital Beds ukazují komplexnejší styl více než se spoléhají na vášnivý přednes. Mrs Infamous konkrétně  mluví o rozporu emocí zranitelnosti a bezohlednost ve vztazích, s mnohovrstvou důvtipností.

Love The Void je analytické objevování života a lásky tak uninhibited affirmation of both, co vám podrazí nohy. Zakončit album touto skladbou by bylo chytré rozhodnutí, ale Palaya Royale se rozhodli ještě přihodit The Boom, filozofickou rozpravu, které má potenciál živit několik celonočních konverzací či vás dny nenechat spát. Nečekaný a až geniální přídavek.

Vzhledem k tomu jak očividně talentovaní Palaye Royale jsou, není těžké uvěřit tomu, že v tvorbě budou pokračovat a stoupat vzůru. Umělecké uchopení nuancí melancholie a zlomyslnosti, které se vyskytují na Boom Boom Boom (SideB), mají obrovský a ohromně výbušný potenciál, pokud by tuto cestou šla kapela dál. Ale to nám napoví jen čas.

Boom Boom Room (Side B) neobjevuje nové žánry, ale je kombinací klasických rockových, popových a post-punkových vlivů s nezaměnitelým podpisem Palaye Royale. Zatímco jejich harmonie, palpitace rytmů a to, jak sdílejí hudbu, vytváří výrazný, duchovní a zvláštní zážitek.

95% všech umělců, co mám v telefonu apod. jsou kapely. Ženské zpěvačky bych mohla spočítat na prstech jedné ruky – Hayley Williams (Paramore) a Demi Lovato (má písničku s Fall Out Boy). Nikdy jsem moc nepřemýšlela proč tomu tak je. 

Hudební vkus je, samozřejmě, hodně individuální. Přiznám se, že jsou na hudební scéně lidi, pro které nemám ani kapičku respektu, ale o těch dnes mluvit nebudu. Dnes se podíváme na kapely, které se těší velké oblibě, které respektuji pro jejich talent atd., ale jejichž hudba mě ani za mák neoslovila. A to nemůžu říct, že jsem se nesnažila.

Asi by se také hodil disclaimer, budu mluvit jen o kapelách, které jsou žánrově podobné tomu, co se mi líbí apod. Rock, pop punk, alternativní hudba apod. Kdyby měla zmiňovat kapely jiných žánrů a individuální zpěváky a zpěvačky tak je budu vyjmenovávat ještě za týden.

View Post

Kreativní krize, ve volném slova smyslu, je asi můj aktuální stav.

Když jsem v roce 2010 (ano, už je to tak dlouho) začínala blogovat tak to bylo 100% beauty. Hell, v jeden moment jsem dokázala vyšťourat celý měsíc beauty postů a nebylo to nic tak těžkého. Ale s tím jak jsem se přestala líčit tak najednou došli i témata o čem psát. Jestli vyzkouším něco nového jednou za 3 nebo 4 měsíce tak je to zázrak a každý post s líčením je z 90% podobný tomu předchozímu, protože teplé stíny jsou moje go-to. Zároveň nejsem tak sebestředná, abych si myslela, že se oblékám nějak zajímavě a už vůbec, že by to někoho zajímalo – fashion blogerek je na scéně už dost.

Lifestyle je asi kategorie, která mi zbývá. Ale ani tam mám pocit, že nezapadám. Jak být více produktivní, jak si vyrobit tu nejbarevnější kaši nevím-z-čeho ani jak zhubnout vám neporadím.

Za to vás ale ráda provedu novinkami rockové/alternativní scény, představím nové kapely či vás vezmu se sebou na nějaký koncert.

Do teď jsem se tyto posty snažila prokládat těmi více mainstream – kosmetika atd. Ale jediné čeho jsem dosáhla byly týdny ticha během kterých jsem čekala zda nějaké beauty téma naskytne. Abych vás nenapínala – nenaskytlo. To čekání mě nebaví a ve výsledku je nakonec i ten dlouho očekáváný post odfláklý, protože mě to nebavilo.

A to chci změnit.

Teď naopak budu sebestředná a troufnu si říci, že žádný bloger/blogerka o rocku/alternativní hudbě nepíše a já možná našla svůj takzvaný niche.

Výsledek obrázku pro 1981 extended playO hudebním duu I Don’t Know How But They Found Me (zkráceně IDKHow) jsem se zmiňovala již několikrát a stále cítím potřebu Vám je vnucovat. Podobně jako Panic! At The Disco je to trochu mimo mé žánrové pole působnosti, ale opět podobně jako Panic! si mě získali.

IDKHow je duo skládající se z Dallona Weekese a Ryana Seemana. Hudební fanoušci jejich jména pravděpodobně znají, jelikož to ani pro jednoho není první hudební počin. Hodně velcí “nerdi” možná znají The Brobecks, hudební projekt, na kterém spolu v minulosti spolupracovali. Ale Dallon se proslavil jako basista pro Panic! a Ryan jako bubeník Falling in Reverse.

Weekes i Seeman opustili své současné projekty v roce 2017 a začali se plně věnovat jen IDKHow. Jako duo již potají vystupovali od roku 2016, ale ani přes přehršel fotek a videí z jejich vystoupení jakéhokoliv spojení odmítali, protože nechtěli využívat slávy Panic! či Falling in Reverse. V polovině roku 2018 dostali nahrávací kontrakt od Fearless Records (label kapel jako Set It Off, Plain White T’s nebo Pierce The Veil), před tím byli popisováni jako”the hottest unsigned band in the world”, a konečně, 8. listopadu vydali debutové EP – 1981 Extended Play.

Kapela sama sebe popisuje takto “…a band out of time. One who faded away into obscurity after struggling to find success in the late 70’s and early 80’s.” a celkové sound EPčka tomu jednoznačně odpovídá.

View Post

V říjnu jsem se klepala na svůj další hudební splněný sen – Bring Me The Horizon živě. Koncem října a začátkem listopadu navíc dvě mé oblíbené kapely vydali nová alba atd. A to se rozhodně v mém playlistu promítlo.

Opravdu si dávám záležet, abych Vám v těchto postech vždy ukázala něco nového a neopakovala se. Nevím nakolik jsem úspěšná, protože poslouchám jen určité množství kapel a můj vkus hudby není zrovna mainstream (i když Panic! asi je…).

Veškeré měsíční playlisty nově vytvářím i na Spotify. Tento můžete najít TU.

View Post